Privilegované místo v koutě
Když Michael Ondaatje vyprávěl svým dětem, jak v jedenácti letech bez rodičovského dozoru absolvoval třítýdenní plavbu z rodného Cejlonu do Anglie, zděsily se. Jejich reakce položila základ pro vznik románu Stůl v koutě, v kterém očima jedenáctiletého kluka prožíváme přechod z východu na západ, z nedávné koloniální državy do bývalého centra říše.
Když Michael Ondaatje vyprávěl svým dětem, jak v jedenácti letech bez rodičovského dozoru absolvoval třítýdenní plavbu z rodného Cejlonu do Anglie, zděsily se. Jejich reakce položila základ pro vznik Ondaatjeho románu Stůl v koutě, v kterém očima jedenáctiletého kluka prožíváme onen extrémní přechod z východu na západ, z nedávné koloniální državy do bývalého centra říše. Rámec děje je tedy autobiografický, ale epizodický děj i postavy jsou podle autora, jenž si toho z cesty prý tolik nepamatuje, fiktivní. Ať Ondaatjemu věříme, či nikoliv, pro román je podstatné, že jde mimo jiné o literární dotvoření zajímavé epizody autorovy vlastní minulosti.
Malého „Majnu“ Michaela zajímá všechno, co se na lodi děje – snad kromě lidí, kteří v jídelně sedávají na opačném konci než on, u důstojnického stolu. Kniha tedy sestává především z nejrůznějších postřehů, uspořádaných do krátkých kapitol, jež se soustřeďují na nějakého tajuplného cestujícího nebo zaznamenávají dobrodružství Michaela a jeho kamarádů Ramadhina a Cassia. Přesahů do „dospěláckého“ světa se Ondaatje ovšem nevzdává, a to i co se týče politické konstelace mezi místy rámujícími Michaelovu plavbu. Většinou ale správně zůstává v rovině náznaků: jednak jde o všeobecně známé skutečnosti, jednak je neustále přebíjí množství bezprostředních dojmů. Třeba zahrada v podpalubí botanického nadšence pana Danielse, který třem kamarádům laskavě přenechá trochu lehkých drog.
Perspektiva dítěte vyprávění posouvá směrem k poloze magického realismu, do níž ale sklouzává pouze občasně a většinou se drží v civilnějších mezích. Nejvýraznější je v tomto směru příběh pana Hectora de Silvy stiženého vzteklinou, který se do Anglie jede léčit, ale ve skutečnosti prchá před kletbou, před níž není úniku. Nejúchvatnější pasáže knihy však s nadpřirozenem nemají nic společného. Jde hlavně o zastávku na Arabském polostrově, noční cestu Suezským průplavem nebo filmové promítání (prvního filmu, který kdy Michael viděl) pod širým nebem: „Očekávaná bouřka bohužel propukla přímo nad lodí. Jak déšť dopadal na promítačku, horký kov syčel. Jeden ze stevardů se nad ní pokoušel držet deštník. Poryv větru utrhl plátno a odnesl ho nad oceán, kde poletovalo jako duch.“
Autor románu Stůl v koutě ukazuje, jaký význam pro jedenáctiletého kluka mohlo mít ocitnout se na chvíli mimo dosavadní řád, rodičovský dohled, a hlavně u stolu v koutě: s lidmi, kteří nemají oficiální moc, ale sílu a neotřelý pohled na svět. Uvědomit si, že to, čemu ostatní přikládají význam, vůbec důležité být nemusí, a naopak: „To byla taková malá lekce, kterou jsem si z této cesty vzal: to, co je zajímavé a významné, se většinou odehrává potají (…). U stolu na čestném místě, který stmeluje známá rétorika, se nikdy nestane nic z dlouhodobého hlediska zásadního.“
Při četbě Ondaatjeho románu vychází najevo, jak zvráceně snadným způsobem cestujeme dnes. Jak jinak se lépe přesouvat z východu na západ, než alespoň jednadvacet dní, ve „skoro pohádkovém světě zabydleném rozebírači lodí, krejčími a dospělými pasažéry, kteří se během večerních veselic potáceli po lodi s obřími zvířecími hlavami, a ženami, které tančily v sukních tak krátkých, že je sotva bylo vidět (…)?“ Jedině tak může posun v místě doplnit odpovídající posun v myšlení, podobný tomu, k němuž dochází u stolu v koutě. Perspektiva stolu v koutě tvoří těžiště Ondaatjeho románu, které bude připadat příliš jednoduché pouze tomu, kdo se nenechá strhnout živě evokovaným dětským hrdinou a jedinečnými příběhy jeho spolucestujících.
Kupte si knihu:
Podpoříte provoz našich stránek.
Diskuse
Vložit nový příspěvek do diskuse
Johana Labanczová,
Děkuji za upozornění a opravu.
administrace,
Čárku před "a ženami" jsem doplnila.
HanaZ,
Ano, chybí tam čárka. V knize ale je, ztratila se při přepisu.
Jan Vaněk jr.,
To je, prosím, to za profesi: "this seemingly imaginary world, with its ship dismantlers and tailors and adult passengers who, during the evening celebrations, staggered around in giant animal heads, some of the women dancing with skirts barely there"
jovanka,
to je nějaký zvláštní citát: "rozebírači lodí" - co je to za profesi? a "ženami, které tančily v sukních tak krátkých, že je sotva bylo vidět" - ty ženy, nebo ty sukně, nebo co že bylo sotva vidět? a ti "pasažéři ... se potáceli s obřími ... hlavami ... a ženami", nebo tam chybí čárka? a proč je tam dvakrát "kteří/které"...