Dvojí hlas
Rževskaja, Jelena: Zápisky válečné tlumočnice

Dvojí hlas

Tlumočnice sovětských důstojníků Jelena Rževská doputuje s Rudou armádou až do Vůdcova bunkru a stává se hlavním aktérem historie kolem pitvy ostatků Hitlera a jeho ženy. Odkrývá, jak to bylo se vznikem mýtů o Hitlerově přežití a jakou roli v této kauze sehrál Stalin. Berlínským událostem však předchází dlouhá, čtyři roky trvající cesta Ruskem, Polskem a Německem. Autorčino živě podané očité svědectví o válečné každodennosti osvětluje dění takříkajíc z obou stran.

Autorkou knihy je spisovatelka u nás dosud neznámá – Jelena Mojsejevna Kaganová. Svůj pseudonym Rževská si zvolila po druhé světové válce jako památku na utrpení, jehož byla svědkem v bitvě o město Ržev (1942–1943). Válka je jejím celoživotním tématem, napsala šest válečných románů a její kniha Zápisky válečné tlumočnice vznikala do současné podoby více než půl století (v době Sovětského svazu především z cenzurních důvodů). Nese v sobě pečeť a poselství podobné Rekviem Achmatovové: snahu zachytit prožitou hrůzu a utrpení, zachytit paměť národa. Rževská má však i jiné cíle. Byla osobně přítomna při dobytí Berlína, při odhalení Hitlerova bunkru, při objevení a identifikaci mrtvoly Adolfa Hitlera a Evy Braunové a dalších vysoce postavených členů SS a zároveň zažila dlouhá léta, kdy o této pravdě musela mlčet. Rževská se tedy pokouší nejen popsat různé pohledy na válku a zdokumentovat černé a bílé se všemi jejich odstíny válečné existence, ale snaží se především co nejvěrněji popsat historická fakta a události, jichž byla očitým svědkem a účastníkem. Zejména podrobně mapuje osvobození Berlína a pátrání po Hitlerově těle.

Kniha vyšla v češtině ve vynikajícím překladu Libora Dvořáka. V řadě případů překladatel prokázal orientaci ve válečném tématu, což dokazují vhodné vysvětlující poznámky pod čarou.

Zápisky válečné tlumočnice jsou žánrově rozepjaty na hranici polyfonického románu, historického dokumentu, deníkových záznamů a filozofického rozjímání. Z knihy zaznívá dvojí hlas samotné autorky – v podobě vlastních deníkových záznamů je to hlas slečny Kaganové, mladé vnímavé studentky, která dobrovolně prošla tlumočnickým školením a vydala se na frontu, aby pomohla své vlasti. Tento hlas je válečně stručný, někdy natolik, že případnému čtenáři nedochází celá hloubka sděleného. Tehdy přichází na pomoc druhý hlas autorky – hlas spisovatelky Rževské, dospělé ženy, která prošla útrapami války, která byla při dobytí Berlína. Tento upřesňující a vysvětlující hlas Židovky, jež musela v Sovětském svazu velmi dlouho čekat na okamžik, kdy bude moci alespoň částečně začít mluvit a psát o dlouho mezinárodně zamlčované pravdě, promlouvá s pokorou a skromností, která je velkou předností celé knihy. Na některých místech si tento „zkušený hlas“ neodpustí opakování některých faktů nebo postřehů (např. informaci o tom, že právě Rževská byla u objevu Goebbelsových deníků a byla později tím, kdo je zveřejnil). Tento rys však nenarušuje plynulost textu a spíše vrací čtenáře k vědomí, že kniha byla mnohokrát přepracována, než mohla vyjít v současné podobě. Komentující hlas Rževské mnohdy přináší zdánlivě zbytečné informace o tom, kdo ze zúčastněných autorce posléze poděkoval za to, že nezapomněla jmenovat i jeho jako účastníka konkrétní události. Zřejmě má jít o důkaz autorčiny poctivosti, snahy zdokumentovat všechna jména, fakta a detaily, nicméně tato snaha působí v kontextu románového pojetí celé knihy spíše úsměvně.

Šedě jsou v knize vyznačeny všechny cizí, tedy neautorské hlasy. Nejčastěji patří válečnému protivníkovi. Rževská si po celou dobu války vedla svůj osobní archiv. Do svého deníku přepisovala texty dopisů německých vojáků a jejich rodin, válečných zpráv a příkazů, deníkových záznamů. Díky těmto hlasům jednotlivých více i méně významných vojáků, hlasům z vojenského velení, ale i ze zázemí, vyvstává smutný a rozmanitý obraz, na kterém je místo nejen pro nenáviděného a do posledního dechu zfanatizovaného Nepřítele, ale také pro trpícího Člověka, pro nešťastné a válkou zničené lidské a rodinné osudy. Nemalé místo Rževská věnuje příkořím, která byla činěna po skončení války civilnímu německému obyvatelstvu. Šokující charakter má například odhalení osudů dvou klíčových německých svědků, kteří se v Berlíně po osvobození účastnili procesu identifikace Hitlerovy mrtvoly (byli poté odvezeni do Sovětského svazu a odsouzeni k mnohaletému výkonu trestu v pracovních táborech, aniž by o nich jejich blízcí cokoli věděli). Rževská se tak několikrát snaží dokázat, že utajení informací o Hitlerově smrti proběhlo na Stalinovo přání a bylo jednoznačně učiněno s jeho vědomím.

Vraťte nám Bacha
Umělecky nejpůsobivější jsou pasáže, ve kterých autorka popisuje kontakt s civilním obyvatelstvem. Rževská velice přesvědčivě v poměrně krátkých pasážích načrtává životní osudy konkrétních lidí a velice trefně do svého textu umisťuje jejich citáty, které tvoří kulminační vrcholy a zároveň metaforicky definují celé válečné dění. Autorka například líčí setkání se starou varšavskou učitelkou hudby. Z textu plyne, že setkání se sovětskou tlumočnicí znamená pro učitelku nejen získání posluchačky, ale také naději na změnu. O tom však Rževská nepíše, ani o tom, že stará paní toužebně čeká zejména na změnu v hlavách lidí. Rževská jen jakoby mimochodem nechává starou paní pronést, že od té doby, co lidé označili Bacha za árijce, přestala ho hrát. Místo rozloučení patetickými slovy či prosbou o záchranu syna pak stará noblesní učitelka pronáší větu: „Vraťte nám Bacha. Bez něj klavírní hudba neexistuje.“ Zápisky válečné tlumočnice lze číst jako tzv. ženskou prózu, jako moderní detektivku založenou výhradně na historických faktech i jako komentované válečné deníky a dokumenty. Záleží přitom především na čtenáři, na který pohled se v knize bude soustředit.

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Libor Dvořák, Paseka, Praha a Litomyšl, 2012, 384 s

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Hodnocení knihy:

70%

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse