Slabáková, Radmila (et al.): Konstrukce maskulinní identity v minulosti a současnosti

Slabáková, Radmila (et al.)
Konstrukce maskulinní identity v minulosti a současnosti

ukázka sociologie

Sociální instituce lze chápat jako návody k jednání: díky institucím aktéři vědí, jaké sociální role jsou jim přisouzeny, umožňují jim hrát tyto role správně a usnadňují tak sociální interakce. Skrze instituce se formuje naše vědění o světě i o sobě samých, jsou vlastně jakýmsi know-how, díky kterému je naše jednání srozumitelné a zobecnitelné.

Radmila Slabáková (et al.): Konstrukce maskulinní identity v minulosti a současnosti: koncepty, metody, perspektivy. Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2012, 544 s.

1. Koncepty maskulinity: otcové a nezaměstnaní muži

Deinstitucionalizace otcovství: posílení nebo úpadek otcovské role?

Sociální instituce lze chápat jako návody k jednání: díky institucím aktéři vědí, jaké sociální role jsou jim přisouzeny, umožňují jim hrát tyto role správně a usnadňují tak sociální interakce. Skrze instituce se formuje naše vědění o světě i o sobě samých, jsou vlastně jakýmsi know-how, díky kterému je naše jednání srozumitelné a zobecnitelné. Slovy sociologa Petera L. Bergera „zbavují nás nutnosti pokaždé, když vstoupíme do vzájemného kontaktu s jinými lidmi, znovu a znovu promýšlet a utvářet společenský řád i samotný svět”. Díky institucím víme, jak v různých sociálních situacích reagovat, co očekávat, a dokonce i jak se cítit, neboť instituce spoluformují naše pocity a emoce (například sociální instituce rodičovství nás směřuje k tomu, abychom měli všechny své potomky stejně rádi).

Sociologie rozlišuje mezi slabými a silnými institucemi. Kompetentní sociální aktéři vědí, že slabé instituce vznikly na základě jednání členů společnosti. Jde o tradici, zvyk, nad jejichž platností a smysluplností jsou sociální aktéři schopni uvažovat, a za určitých okolností lze tyto instituce opustit či přetvořit, aniž by došlo ke zhroucení světa. V případě silných institucí je tomu jinak: „Silná instituce je taková, jejíž vzorce chování a myšlení přijali její členové za vlastní do té míry, že se staly samozřejmými a zdánlivě nepochybnými, čímž je dáno, že o nich ani není třeba nijak přemýšlet“. Silná instituce je pro většinu aktérů nerozlišitelná od přírodního či pevně daného morálního zákona a je pro ně téměř nemožné očekávání spojená s takovou institucí vědomě narušovat – jak z morálních důvodů, tak z prostého faktu, že nemají dostatek představivosti, která by jim umožnila jednat jinak, než je očekáváno v rámci silné instituce. Jedinec, který se silné instituci nepodvoluje, není chápán pouze jako nekompetentní sociální aktér, ale získává status devianta a/ nebo intelektuálně podřadného aktéra – oba je třeba napravit či dokonce eliminovat ze sociálního řádu. Přesto se mění i silné instituce, jak lze ukázat na příkladu deinstitucionalizace otcovství.

Otcovství coby silná instituce
Pokud se ve stručnosti podíváme na historii instituce otcovství v průběhu modernity, vidíme několik modelů otcovství, kterým musel otec dostát. Jednak být morální autoritou – nejen pro své děti, ale do značné míry i pro manželku. V této roli navíc působil coby reprezentant rodiny ve veřejné sféře a měl roli kontrolní autority, která rodinu jako celek zaštiťovala a ochraňovala. Později se tato úloha rozšířila na požadavek být mužským rolovým modelem svým potomkům: vzorem chování pro syny a reprezentantem mužství pro dcery. Ač byla v rámci těchto rolí otcova úloha nezastupitelná, nebylo by otci umožněno je plně vykonávat, nezastával-li by třetí roli v podobě živitele rodiny. Tato role byla nejpodstatnější, neboť za autoritu a rolový model mohl být považován jen ten otec, který byl schopen rodinu uživit.

Velmi podstatným byl fakt, že vztah otce k péči o děti byl definován skrze svou exterioritu. Otec dyádu matka-dítě zajišťoval a ochraňoval, popřípadě jí určoval pravidla chování, ale jako její vnější faktor, byl to „otec v zastoupení“, který na děti působil především skrze matku. Tradiční moderní středostavovská otcovská maskulinita se vyznačovala tím, že ač byl otec coby morální autorita „všudypřítomný“, do konkrétního fungování rodiny příliš nepromlouval. Ještě v padesátých letech 20. století populární dětský psychoanalytik Winnicott zdůrazňoval, že „otec ztělesňuje v očích dítěte zákon, sílu, ideál a vnější svět“. V tomto pojetí otec ani neměl příliš mnoho času trávit doma, neboť pak by nemohl být dětmi považován za onoho reprezentanta reálného světa mimo domov. Primárním a většinou jediným skutečným pečovatelem byla matka. Otec sice vstupoval do výchovy, ale povětšinou skrze ni a to často až v pozdějším věku dítěte, na prahu jeho puberty, v momentě, kdy podle obecných představ bylo dítě dost staré na to, aby jej otec mohl začít učit jeho dospělým rolím. V tomto období však již měly děti vybudován emocionálně mnohem silnější vztah k matce než k otci. Navíc otcovské působení nemělo být postaveno primárně na lásce (ta může být „slepá“), ale na autoritě (ta je racionální a spravedlivá). Otcovská láska byla slovy Badinter „láska na dálku“, de facto ale šlo o vyloučení otce z emocionálního života rodiny.

I když postupem času byla formální autoritativně-kontrolní role otce oslabována (což se kupříkladu projevilo tím, že po druhé světové válce přestal být v zákonech uváděn jako „hlava rodiny“), stále byl považován spíše za venkovního garanta rodinné pohody, zvláště pohody matčiny, která skrze tuto podporu zajistí pohodu dětem. Například v britské příručce How a Husband Can Help z roku 1977 se píše: „Jeho [otcova] role je snažit se porozumět stresům, které ona [matka] pociťuje, když se náhle stane zcela zodpovědnou za jejich dítě, a nabídnout jí pomoc“, přičemž jako příklad pomoci je výslovně uváděno „koupit jí pračku“. Ne že by se otec neměl vůbec podílet na péči o dítě, jeho role však byla chápána jako pomocná, pod vedením matky a časově nenáročná – otec byl vnímán jako matčin asistent. V české knize Naše dítě autorka požaduje především otcovu účast při koupeli dítěte a při jeho ošetřování v době nemoci. Od další péče byl otec přímo odrazován s odkazem na jeho menší pečovatelskou kompetenci a možnost, že by dítě rozmazlil. Ovšem v těchto momentech lze zároveň hledat počátky pozdějšího modelu aktivnějšího otce – rodí se představa muže, který je schopen alespoň částečné péče o dítě.

Měnící se otcovství
K většímu zapojení otců jistě přispělo prodloužení víkendu o soboty. Otec začal trávit s rodinou více času a stále častěji se mluvilo o tom, že má sám aktivně přispívat k výchově dětí a chodu rodiny – zpočátku hlavně skrze organizaci jejího volného času. Nešlo ovšem o jedinou změnu, která přispěla k postupným změnám v chápání a praxi otcovství. Pominout nelze ekonomické důvody, kdy mužův příjem sice nemusel klesat, přesto již nebyl dostačující k udržení náležité životní úrovně, neboť se začala zvyšovat očekávání ohledně uspokojivé míry rodinného blahobytu (zjednodušeně řečeno: hypotéka a leasing se dnes již obtížně dlouhodobě splácejí z jednoho platu). Takto se postupně měnilo i postavení žen. Ty byly stále více vtahovány do ekonomických procesů, přičemž nesmíme zapomínat ani na emancipační požadavky ženských hnutí, respektive „emancipační“ požadavky komunistických stran v případě socialistických zemí. Výsledkem byla vyšší zaměstnanost žen, a tak se postupně začali na každodenním chodu rodiny podílet i otcové. Narůstající rodičovská aktivita mužů tedy nebyla nutně a vždy dána touhou otců samotných, ale byla do určité míry vynucena sociálně-ekonomickými změnami. Nároky na otce se v tento moment začaly zvyšovat, neboť z něj stále nikdo nesejmul povinnost být živitelem (ve srovnání s matkou má stále nést hlavní díl finanční zodpovědnosti za obživu rodiny). Mohlo by se zdát, že s rostoucími nároky se i síla instituce otcovství upevňuje, ale podíváme-li se na faktickou sociální situaci, není tomu tak. Důkazem budiž narůstající počet otců, kteří se nejsou schopni a/nebo ochotni starat o děti, popřípadě jim to ani není umožněno. Patrně nikdy v historii euroamerické civilizace nežilo tolik otců bez svých dětí, jako je tomu teď. Zároveň se objevuje naprosto opačný trend – nikdy tolik otců aktivně, každodenně nepečovalo o své děti již od narození jako v současnosti. Jsme svědky dvou zcela odlišných procesů, jakéhosi schizmatu otcovství, přičemž toto schizma může procházet i jednotlivými otci – třeba tehdy, když po rozvodu rezignují na péči o své původní děti, aby se starali o děti, které získávají novým manželstvím (a nemusí to být ani jejich vlastní děti). Navíc nikdy v moderní době nebylo tak sociálně snadné rezignovat na jakoukoli podobu otcovské role a někteří otcové jsou svým okolím přímo vedeni k tomu, aby na své rodičovství ve velké míře rezignovali. Důkazem toho je stav, kdy narůstá rozvodovost a zároveň jsou v drtivé většině případů děti po rozvodu svěřovány do výhradní péče matek – přitom schopnost trestat otce, kteří po rozvodu odmítají platit výživné svým dětem, je poměrně nízká a stejně tak je nízká vůle trestat matky, které otcům znemožňují kontakt s dětmi. Příkladem schizmatu otcovství budiž i množství mnohdy si vzájemně protiřečících přídomků, kterými jsou charakterizováni otcové a otcovství. Vedle tradičních otců živitelů a rolových modelů můžeme narazit na termín smršťující se otcovství, periferní, marginalizované, kapitulující, neviditelné a podle psychoanalytika Zoji dokonce i nedůstojné, a oproti tomu na otce pečující, androgynní či mateřské, přičemž nejde o popisy jednotlivých otců z konkrétních kazuistik, ale o sociální charakteristiky otcovství. A tak se na jedné straně mluví s neskrývaným nadšením o otcích, kteří pečují o své děti v míře historicky nevídané, zároveň můžeme narazit na texty, kde je otcovství charakterizováno jako sociální role, ve které otcové obecně selhávají. Pokud mluvíme o deinstitucionalizaci otcovství, vše se ještě plastičtěji ukáže, porovnáme-li jej s popisy mateřství. I mateřství se mění, neboť ženy ve stále větší míře nastupují do zaměstnání a spojují s ním tvorbu své identity. Přesto v odborné literatuře nenarážíme na popisy mateřství coby instituce, která by se měnila tak dramaticky jako otcovství. Čím je to dáno?

I když se mění mateřství coby role a představa dobrého mateřství je jiná než před pár desítkami let, mateřství lze dosud považovat za silnou instituci, neboť spojení mateřství s pečovatelstvím se stále jeví jako přirozené a sociální tlaky na matky, aby místo péče více vydělávaly, více pracovaly, neexistují (výjimkou mohou být snad jen svobodné matky – viz poznámka 87). Vidět to lze i v příručkách věnujících se péči o děti, které hovoří o tom, že otcové se mají měnit, kdežto matky mají zůstat stejné – takové jaké „přirozeně“ jsou. Otcovství je proto mnohem křehčí institucí a narůstá počet otců, kteří nejsou schopni zapadnout do představ, které si právě jejich sociální okolí s otcovstvím spojuje. Zaměření na kariéru na úkor dětí dnes již nelze ospravedlnit živitelskou rolí, naopak omezit živitelskou roli ve prospěch pečovatelského otcovství je také sociálně (a často i vůči partnerce) těžko obhájitelné. Otec by měl naplňovat nejen roli živitele, ale ve stále větší míře i představu pečovatele, což může vést k tomu, že v důsledku není ani jedním.

Deinstitucionalizace a problémy s ní spojené
Rozpad silné instituce by mohl být chápán jako nárůst možnosti volby, neboť oslabením instituce jsou oslabována i očekávání s touto institucí spojená a aktérovy možnosti se rozšiřují. Ovšem v případě otcovství jde sice o jeho individualizaci, ale ta je do značné míry vynucena strukturálně. Ač se v literatuře můžeme setkat s tezí, že „v současnosti se otcovství stává vztahovým a dobrovolným – z otcovství se stává akt vůle“, a tak „přestává být normativním očekáváním a začíná být dobrovolným závazkem“, situace zdaleka není tak růžová, neboť s tím vším je spojen nárůst nejistoty jak hrát role správně – neví to ani samotní otcové, ani jejich okolí. Z toho, že je instituce otcovství oproti mateřství méně sociálně kodifikována, totiž také vyplývá, že otcům nejsou nabízeny obecně přijímané a srozumitelné kulturní scénáře jak se role otce zhostit. A tak to, co bylo dříve pevně dáno, dnes závisí na domluvě jednotlivých aktérů, přičemž významnější roli sehrává matka – „čím méně shody ohledně rodičovství mezi partnery panuje, tím více převažuje matka a naopak méně angažovaný je otec“. I na množství času, který otec tráví s dětmi, mají často větší vliv postoje a jednání matky než přesvědčení otce a v této situaci otcové, kteří se deklarují jako muži, pro něž je rovnoměrná dělba genderových rolí v rodině samozřejmostí, mohou svému otcovství věnovat méně času než konzervativci lpící verbálně na co nejtradičnějším rozdělení rolí v domácnosti.

Ač se často s neskrývaným nadšením mluví o aktivním a pečujícím otcovství, vše má své stinné stránky. Objevují se nároky, kterým mnozí otcové nejsou schopni či ochotni dostát, na druhou stranu ne vždy je zvýšená otcovská pečovatelská aktivita chápána a vítána jak ze strany matky, tak i ze strany dalších aktérů (širšího příbuzenstva, zaměstnavatele). Odvrácenou stranou mince je diskurz, jenž chápe otcovství jako sociální roli, kterou muži obecně hrají nedostatečně. Ekonomicky již nejsou s to rodinu výlučně zajistit, zároveň se nejsou schopni plnohodnotně zapojit do péče o děti. Někteří nakonec na otcovskou roli rezignují, což jen posiluje situaci, kdy jsou matky považovány za „standardní“ rodiče a síla instituce mateřství je oproti instituci otcovství dále upevňována. Podle některých autorů se mění spíše mediálně podporovaná příručková „kultura otcovství“ než reálné chování otců. Jak ukazují výzkumy, i otcové, kteří se označují jako aktivní, staví na první místo svou živitelskou roli a netráví s dětmi více času než jejich partnerky. Od těch méně aktivních se pak liší tím, že častěji zajišťují svým dětem volnočasové aktivity. Čeho se tedy týkají základní změny v rámci instituce otcovství a jaké problémy jsou s nimi spojené?

Nestačí být pouze živitelem. Od otce se očekává, že se bude podílet i na péči, což není dáno jen změnami pohledu na otcovství (a mateřství), ale proměňuje se i chápání dětských potřeb. Ovšem otcové jsou často po narození potomka nuceni své živitelské úsilí zvýšit, takže mají ve skutečnosti na rodinu méně času, než měli před narozením potomka. To vše v situaci, kdy otec nemůže toto břemeno ve většině rodin přenést na partnerku, neboť je to on, kdo má z obou partnerů větší šanci dosáhnout vyššího příjmu – ženy mnohem častěji než muži narážejí v ekonomické sféře na překážky, které jim ztěžují dosažení srovnatelných příjmů s muži. Takto se otcové mohou dostat do několika pro ně problematických situací:


a) Jsou přesvědčeni, že se nijak nezpronevěřují svému otcovství, když přes týden pracují a rodině věnují víkendy (což odpovídá původním konceptům aktivního otcovství ze sedmdesátých a osmdesátých let 20. století). Ovšem s tímto stavem nemusí být spokojeny partnerky, které po svém muži požadují větší rodinné angažmá přímo v každodenní péči o děti a domácnost. K tomu přičtěme, že muži jsou stále poměřováni (a sami sebe poměřují) konceptem hegemonní maskulinity, v jehož rámci jsou sociálně hodnoceni za svou ekonomickou aktivitu a ne za schopnost pečovat o děti. Pro některé muže je charakteristická „excesivní identifikace vlastního já a osobní hodnoty s placenou prací a z toho vyplývající vyhýbání se rodinným aktivitám“. Což je ovšem v rozporu s obecnými představami o dobrém otcovství.

b) S tím souvisí další problém: mnozí otcové nevědí, jak pečovat, mají velmi zkreslenou představu o tom, co otcovství obnáší. Jejich vlastní otcové jim většinou nemohli být vzory v péči o dítě, jak se opakovaně objevuje ve výzkumech týkajících se otcovství. Muži obecně nejsou vedeni k tomu, aby se ujali pečovatelské role, často nevědí, jak se vyrovnat s vlastní socializací, která jim říká, že vydělávání peněz je pro ně prioritou a pro pečovatelství se jako muži nehodí. Otcové proto nejsou připraveni starat se o děti srovnatelnou měrou jako matky, málokdo to od nich očekává, a proto to většinou nedělají. K tomu přispívají i představy o biologické předurčenosti mateřství, kdy se muži nechtějí příliš podílet na péči o děti s poukazem, že k tomu na rozdíl od žen nejsou přírodou („geneticky“) vybaveni a jejich péče by tedy byla přirozeně horší než mateřská.

c) Některé populární statě se snaží muže přesvědčit, že není třeba vzdávat se v rámci starosti o děti své maskulinity. Pečující otcové jsou vykreslování jako „správní chlapi“, kteří z domova vedou své podnikání a nijak neztrácejí na mužnosti. Často to jsou sportovci s vypracovanými těly (viz oblíbený mediální obraz, kdy do půl těla svlečený svalovec chová batole), kteří se zajímají o auta a jiné mužské aktivity nejen doma, ale i v pravidelném okruhu přátel, a pečovatelství je vykreslováno jako další součást nové hegemonní maskulinity. S tím jsou spojena minimálně dvě úskalí. Jednak je implicitně řečeno, že i v případě otce-pečovatele musí být matka neustále připravena starat se o děti v momentě, kdy muž chce potvrzovat svou maskulinitu tradičními prostředky. Vlastně se tak ukazuje, že tím skutečně (přirozeně) primárně zodpovědným za péči o dítě je matka, protože v případě matky pečovatelky na otce podobné nároky nebývají kladeny – již jen proto, že žena své tradiční ženství potvrzuje právě skrze mateřství.

Zároveň se na muže vytváří další tlak, mají být superhrdiny, kteří zvládnou vše – nijak nezpochybní obraz tradiční hegemonní maskulinity, která s péčí o dítě nepočítá, ale zároveň se budou dítěti co nejvíce věnovat. Muži se tak mohou ocitnout v situaci, kdy dostát požadavkům na ně kladeným a zachovat si duševní pohodu lze jen velmi obtížně. Podívejme se na věty Colina Coopera z knihy Příručka pro tatínky směrované čerstvým otcům: „Musíte se [...] denně za každou cenu snažit dostat domů co nejdříve, ale přitom stihnout veškeré pracovní úkony, takže jediné, co se s tím dá dělat, je zvýšit své maximální pracovní úsilí. Vybičovat se k maximálním výkonům, abyste se vyhnuli práci přesčas. Dobu na dojíždění do práce využijte (pokud je to možné) k tomu, abyste si vyřídil pár pracovních záležitostí. Ve vlaku můžete pracovat na notebooku, v metru číst smlouvy, všude, i za volantem, můžete telefonovat (ale pozor na bezpečnost!) anebo jen tak přemýšlet o řešení pracovních úkolů. Je škoda tento čas zahodit čtením bulvárních plátků, pokud jej můžete ušetřit pro svou rodinu.“ Otec musí maximálně vystupňovat své úsilí a i drobná relaxace je vnímána jako něco, co provádí na úkor rodiny. Ostatně v obdobné situaci jsou i mnohé matky superhrdinky, kterým je vštěpováno, že zvládnout péči o děti a budovat kariéru je jen otázkou správného „time managementu“. To, že realita bývá mnohdy jiná, je těmito mediálními obrazy zastíráno.

d) Někteří otcové volí roli pečovatele. To ale nestačí, od otce se očekává, že bude živitelem. Slabá touha po práci a kariéře může být považována za selhání a pečující otec se může dostat do rozporu se svým okolím. Ze strany přátel je zpochybňováno jeho mužství, příbuzní jej nevnímají jako zodpovědného otce, neboť rezignoval na svou živitelskou úlohu, mnozí zaměstnavatelé takovéto otce vnímají jako neloajální pracovníky. S tímto postojem se nemusí ztotožňovat ani partnerky – někteří muži-participanti výzkumů si stěžují na kritické prostředí a malou podporu ze strany partnerek při péči o děti. To nemusí být dáno jen touhou žen po muži živiteli, ale i faktem, že péče o děti je pro mnohé ženy zdrojem uspokojení. Některé matky mají za to, že pokud by šel na rodičovskou dovolenou jejich partner, připravil by je tím o nejkrásnější roky jejich života. Takto to formulovala matka, kterou na rodičovské její partner po dvou letech vystřídal: „Kdybych měla mít jen jedno dítě, tak budu doma rozhodně mnohem dýl. Bez toho, co si přeje otec asi, protože bych se o to nenechala okrást.“ Zároveň z péče o děti ženy čerpají individuální, sociální a symbolickou moc a je pro ně nelehké se o tuto moc s otcem dělit nebo mu ji dokonce postoupit. Zvláště je-li to spojeno s morálním odsouzením ze strany společnosti, která takovýto akt vidí jako rezignaci na přirozenou úlohu ženy. „Muž, který zvládne péči o dítě, se dostává do role hrdiny, zatímco matka, která zvládne uživit pětičlennou rodinu, stále zůstává především krkavčí matkou“. Pro matky je také primariát v péči o děti zdrojem „pocitu základního bezpečí“ a pečovatelství ze strany jejich partnera může tento pocit, tedy i celkové chápání matčiny vlastní identity, narušit.

Musíme si uvědomit, že pečovatelský otec de facto vstupuje mezi matku a dítě – přestává být exteriorním (vnějškovým) otcem. V tradičním pojetí je pouto mezi matkou a dítětem něčím až magickým, do čehož muž nemá příliš vstupovat, neboť by tím mohl způsobit více škody než užitku. To vychází z teorií Johna Bowlbyho, který mluví o „symbiotické“ vazbě mezi matkou a dítětem. Eva Hauserová vzpomíná, jak byla coby studentka v sedmdesátých letech 20. století uchvácena přednáškami profesora Švejcara, který vyprávěl o „naprosto úžasném zázraku mateřství“, kdy „muži mohou jen v údivu stát opodál, pohlížet na tento zázrak a ochraňovat jej (a musí si dát pozor, aby do něj příliš nevstupovali, neboť to by toto magické spojení mohlo narušit)“. Pro ženy tak mohou být pečovatelské podoby maskulinity nepochopitelné a nepřijatelné, dokonce se mohou cítit netradiční maskulinitou poškozovány. Ještě v osmdesátých letech 20. století se někteří psychologové ptali: „Není zájem otce o dítě, o dceru zvlášť, v některých případech jen zástěrkou umožňující trestat matku na emocionální rovině?

Je pravda, že aktivní otcovství vede ke snižování sociální důležitosti mateřství v tom smyslu, že mateřství přestává být onou mystickou záležitostí nepřístupnou mužům, a s tím se nemusí každá matka vyrovnat. Stejně jako se každá matka nemusí vyrovnat s faktem, že pečující otec vytváří svůj vlastní dyadický vztah s dítětem, a to přestává být výsostným „prodloužením“ matky. Projevy mužské hegemonie a tradičního otcovství bývají navíc pro některé ženy srozumitelnější a předvídatelnější, neboť byly v prostředí hegemonní maskulinity socializovány, a proto se jim v jejím rámci snáze jedná. Mnohé ženy neočekávají, že se bude muž nějak významněji podílet na péči o děti, jeho hlavní rolí má být co nejširší (emocionální i materiální) podpora matky. A zapomenout nelze ještě na jeden podstatný důvod, proč některé ženy nevítají pečovatelské otce: muž, který přijímá tradičně ženské role, je dle výzkumů vnímán jako nudnější, méně atraktivní. To, že schůdným řešením této situace nemusí být maskulinizace pečujícího otce, již bylo řečeno. A tak ani rovnoměrnější rozdělení rodičovských povinností nemusí být matkami vítáno. Mnohé ženy chtějí být svými partnery především pozitivně oceňovány a to je pro ně větší hodnotou než rovné rozdělení domácích povinností včetně péče o děti. Vzájemné partnerské sdílení jakožto nutný předpoklad lásky je často vnímáno skrze tradiční genderové rozdělení rolí, kdy je v případě muže kvalita jeho péče dána schopností materiálně zajistit rodinu.

Paradoxy demokratického vztahu
Řešením tak nemusí být svého času populární Giddensův koncept demokratické rodiny, kde skrze demokratickou debatu dvou rovnocenných partnerů dochází k rovnoměrnějšímu rozdělení rolí. Nejde jen o to, že ne všem párům vyhovuje narušování genderových očekávání, propagátoři tohoto konceptu zapomínají i na jeden velmi podstatný rys každého demokratického uspořádání. Ač bývá demokratizace jakéhokoliv společenství vnímána jako pozitivní fakt vedoucí k větší rovnosti mezi zúčastněnými, nesmíme zapomínat, že inherentní a integrální součástí demokratické debaty je konflikt. Demokracie by bez konfliktu postrádala smysl, neboť principem demokracie je právě střet odlišných názorů. Konfliktní situace se přitom mohou objevit v každém momentu, kdy zúčastnění rezignují na tradiční rozdělení povinností. Přestávají totiž jednat v rámci předem srozumitelných sociálních institucí a rolí, dostávají se do bodu, který není sociálně příliš zmapován a nepřináší jasné návody jak jednat – to, že nastane v tomto bodě nedorozumění, je pravděpodobnější. Tradiční rodina má své jistoty – o určitých věcech není třeba diskutovat a všichni již dopředu vědí, co má kdo na starost. V demokratické rodině mohou nastávat pravidelné spory o to, kdo naposledy myl nádobí, stíral podlahu, či psal s dětmi úkoly.

Navíc ne vždy je možné, aby demokratická rodina byla genderově neutrální tak, aby v ní byly rozděleny úlohy bez ohledu na tradiční genderové stereotypy pouze na základě dohody partnerů. Vždy je nutno brát v potaz, že rodina existuje v širší síti sociálních vztahů, očekávání a povinností. Například zaměstnanecké nároky kladené na muže a na ženy bývají odlišné. Nelze odhlížet od toho, že od mužů zaměstnavatelé očekávají větší pracovní flexibilitu, loajalitu k firmě, která se projevuje ochotou trávit prací více času atd., u žen zaměstnavatelé většinou akceptují, když je pro ně primární mateřství. V rámci demokratické rodiny se tak partneři mohou dostávat nejen do rozporů, co má kdo kdy na starosti, ale i jaké rozdělení rolí je spravedlivé. Tuto diskrepanci lze vidět i na odpovědích z výzkumu Podoby otcovství v ČR, kdy většina otců souhlasí s tím, že „každodenní péči o děti by si měli rodiče spravedlivě rozdělit, zároveň se většina otců vyslovila pro tradiční dělbu práce – žena se stará o děti a domácnost a muž vydělává“. Pro mnohé muže je spravedlivé, když se ženy věnují domácnosti více než oni, neboť i ti nejaktivnější otcové se ve výzkumu chápali především jako živitelé a trávili tak v zaměstnání s největší pravděpodobností více času než jejich partnerky.

Demokratická rodina klade na jedince mnohem větší nároky, kterým dotyční nemusí dostát. Ač jsou podle výzkumů v těchto svazcích lidé spokojenější, neboť v nich lze obtížněji zneužívat tradiční rozdělení rolí a z toho vyplývající moci (zde je nutno brát v potaz, že demokratické svazky utvářejí lidé, kteří si jsou věkově, vzdělanostně i v dalších charakteristikách velmi podobní, v tomto smyslu si tedy jsou již předem rovní), neznamená to, že se demokratické rodiny nerozpadají. Úskalí tohoto modelu jsou zřejmá, když jej propojíme s Giddensovým modelem „ryzího vztahu“. Tento typ vztahu je postaven na vzájemné intimitě spojené s romantickým modelem lásky. Pokud se ryzí láska a intimita začínají vytrácet, přestává mít vztah v očích jeho aktérů smysl. Je pravděpodobné, že v tomto momentu mizí i vůle řešit konflikty ke spokojenosti obou stran a vztah se relativně snadno rozpadá – jeho trvání je totiž ospravedlněno pouze tím, že se jím oba partneři cítí maximálně uspokojeni, a pokud tomu tak není, mají právo hledat jiný ryzí vztah. Objevuje se tedy zdánlivě paradoxní situace, kdy jsou lidé ve vztazích spokojenější, přesto se tyto častěji rozpadají. O paradox přitom nejde, neboť právě proto, že vztahy mají kratší trvání, nemohou v nich být lidé dlouhodobě nespokojení.

Vyvrcholením demokratického vztahu jsou tak nejednou rozvodové boje – rozpadů partnerství dle statistik neustále přibývá, přičemž skutečná čísla jsou ještě vyšší, neboť statistiky podchycují pouze rozvody oficiálně sezdaných párů a nejsou schopny zachytit rozpady partnerství, která sezdána nebyla. Jsme-li v situaci, kdy je v rámci rozvodů v drtivé většině případů rozhodnuto o výhradní péči matky, výsledkem je oslabení otcovství.

Závislost otcovství na mateřství
Muži jsou ve vztahu k dětem závislí na partnerkách a s narůstající rozvodovostí tato závislost může ještě narůstat. Stále totiž do značné míry platí, že žena je matkou po celý svůj život, ovšem muž je plnohodnotným otcem pouze tehdy, když žije s matkou svých dětí v jedné domácnosti. To je jistě dáno i tím, že v naprosté většině rodin matky věnují dětem více času než otcové, a tak porozvodové řešení, kdy děti zůstávají v péči matky, do značné míry odráží reálnou situaci před rozvodem. Roli tu sehrávají i genderové stereotypy a s nimi spojené stávající podoby rodiny a chápání rodičovských rolí. Být matkou je v rámci tradičních diskurzů vnímáno jako záležitost biologická, být otcem záležitost kulturní – na rozdíl od mužů mají ženy podle těchto představ přirozeností daný mateřský instinkt, což je předurčuje k tomu být lepšími rodiči než otcové. To je vidět i na odpovědích respondentů výzkumu Podoby otcovství v ČR, kde například plných 90% otců souhlasilo s tvrzením, že „v době nemoci se o dítě nejlépe dovede postarat matka“, u otázky „Kdo by měl podle vás zůstat s dítětem na rodičovské dovolené?“ 65% souhlasilo s tím, že „matka, protože je pro dítě do 2–4 let nezastupitelná“. A při dotazování personalistů a personalistek v podnicích 77% z nich souhlasilo s tvrzením „dáváme přednost tomu, aby se o děti staraly spíše matky – je to přirozenější“. S existencí přirozeně („geneticky“) daných rozdílů mezi schopností matky a otce pečovat o dítě souhlasí i některé rodičovské páry, kde je na rodičovské dovolené otec. Z toho vychází obecná představa o mnohem snazší nahraditelnosti otce než matky. Kulturní obrazy nevlastního otce, který nastupuje místo biologického a o děti pečuje lépe než on, a oproti tomu představa nové partnerky (dříve zlé macechy), která s dětmi (mnohdy nečestně) soupeří o přízeň otce, jsou poměrně běžné. To mimo jiné ukazuje, jak je otcovství dáno skrze partnerství – otec je otcem těch dětí, s jejichž matkou žije.

Nebo z jiného úhlu pohledu: v populárních příručkách a článcích věnujících se péči o děti je postava otce vytvářena matkou v tom smyslu, že matka je činěna zodpovědnou za otcovu účast na péči, a když otec pečuje, matka je vždy někde poblíž. To, že je otec považován za sekundárního rodiče, se (patrně nechtěně) ukazuje v českém překladu knihy Complete Book of Childcare and Development. Již překlad názvu je významově posunut: Vše o matce a dítěti. To, že překladatelky knihy ne vždy počítaly s otcovstvím (na rozdíl od americké autorky), se ukazuje například v popisce fotografie na straně 81, na které je zobrazen otec prohlížející si s batoletem obrázkovou knížku, přesto gramaticky jsou oslovovány matky: „Asi v 10 měsících bude vaše dítě schopno zapamatovat si, co se stalo a kde, např. kde jste mu včera četla pohádku.“

Nejenom sociální, ale i právní systém je nastaven tak, že matka musí výrazně a opakovaně selhávat, aby jí po rozvodu nebylo svěřeno dítě. Naopak aktivní, pečující otec nemusí mít šanci ani na střídavou péči, pokud s takovým uspořádáním nesouhlasí matka. V ČR tuto praxi napadl Ústavní soud, opatrovnické soudy se ovšem jeho nálezem zatím příliš neřídí. Takto se stávají případy, kdy rezignují i otcové, kteří se do doby před rozvodem o své děti starali, neboť se jim to jeví jako jediný způsob, jak uchránit děti porozvodových tahanic a zároveň utlumit svou bolest ze sporadického kontaktu s dětmi. A otcové, kteří přes odpor matky usilují o střídavou péči, mohou být obviňováni, že nejsou dobrými otci, neboť dobří otcové nevystavují děti soudním tahanicím (jak je vidět v internetových diskusích pod články týkajícími se této problematiky). Kvalita otcovství je podle těchto představ poměřována tím, nakolik otec děti uchrání stresu, byť by to mělo z jeho strany znamenat rezignaci na pečovatelskou roli. Apel na matku, aby se ze stejných důvodů vzdala dítěte ve prospěch otce, by působil přinejmenším podivně, spíše však nepochopitelně. I zde je otec vnímán jako venkovní garant pohody dítěte, přičemž jeho exteriorita je zde dovedena k samým svým hranicím – otec má být nepřítomen.

To, že kvalitní vztah k dětem je velmi těžký bez kvalitního vztahu k partnerce, vyplývá i z postřehů Elizabeth Badinter. Ta upozorňuje, že otcovství jsou kulturně kladeny překážky, před které matky postaveny nejsou, a pokud otcové nemají podporu svých partnerek, nemají tyto překážky de facto jak překonat: „Ve skutečnosti není dobré otcovství možné bez akceptování vlastní latentní homosexuality [v případě synů] a špetky pedofilie! Je načase, aby bylo otcům přiznáno to, co se matkám povoluje odjakživa...“ I když tato výzva může znít zpočátku poněkud děsivě, důležitý je její závěr – „to, co se matkám povoluje odjakživa“. Badinter zdůrazňuje, že kulturně je součástí dobrého mateřství velmi úzký tělesný vztah s dítětem. Identické chování v případě otce může být interpretováno jako pokus o sexuální zneužívání dítěte. Má-li mít otec s dítětem srovnatelný tělesný vztah jako matka (a Badinter se domnívá, že ano), potřebuje k tomu podporu a svolení své partnerky, a to nejen v soukromí, ale především na veřejnosti. A naopak, v rozvodových sporech o děti se některé matky snaží otce z péče o děti vytěsnit právě poukazováním na riziko možného sexuálního zneužívání dětí ze strany otce. To vše souvisí s dalším fenoménem, a tím je „strážcovství“ některých matek (maternal gatekeeping). V situaci, kdy je skrze genderové stereotypy matka chápána jako primární rodič, který má hlavní roli v péči o dítě a domácnost, může být otec z této sféry relativně snadno vytěsněn jak na symbolické, tak na faktické rovině. Matka-strážkyně věří ve svůj „mateřský mandát“, je „matricentrická“. V tomto modelu otec není svobodným aktérem, neboť v rámci činností tradičně příslušných matce může přebírat jen ty aktivity, které mu žena přepustí, a v jejich rámci jedná pouze pod její kontrolou. Žena určuje, jak a kdy má být která činnost vykonána, posuzuje kvalitu provedení a tak dále, a pokud otec z pohledu matky v plnění úkolů selhává, mohou mu být odebrány. Podle výzkumů matky většinou vítají aktivní zapojení otců do péče a nejsou typickými strážkyněmi, přesto lze v jednání mnohých určité znaky strážcovství nalézt. A to dokonce i tehdy, když je s dítětem na rodičovské dovolené otec. Šmídová v tomto kontextu hovoří o „demonstraci [mateřských] kompetencí, spojených s určitým ponížením otce“. Tento typ mateřství vychází z tradičních diskurzů, se kterými jsou matky alespoň latentně porovnávány, a proto podle nich jednají: cítí se být pod sociálním tlakem, který od nich dané jednání očekává, a pokud by tak nejednaly, mohly by být označeny za „krkavčí matky“ a/nebo jsou takto socializovány a (neuvědoměle) přijímají daný diskurz alespoň částečně za svůj – tedy ani matky nejsou ve svém jednání nezávislé, ale z jiných důvodů než otcové.

Arendell mluví o ideologii „intenzivního mateřství“, kdy je mateřství plně směřované vůči dítěti, časově i emocionálně, a takto má matku zcela naplňovat. Pro některé matky je tak strážcovství součástí osobní identity, chápou jej jako projev dobrého mateřství, nemohou se jej vzdát, mají strach přenechat významnější část péče o dítě někomu jinému, byť by to byl otec. Tato tradiční ideologie je vidět i v knize Naše dítě. Symptomatické jsou věty „matka chce naučit dítě usnout bez vožení a ve tmě, otec je však vozí a dá mu noční světýlko. Když je dítě pak větší, pozná brzy nesoulad mezi jednáním otce a matky. Autorita toho rodiče, který chce správnou výchovu, je podryta“, kdy je zřejmé, že tím rodičem, který chce správnou výchovu, je matka. A i když je otec v této příručce vyzýván k podílu v péči o dítě, vždy je jeho účast zprostředkována matkou. Ta je vyzývána, ať tatínka „zaměstná“, přičemž explicitně je jmenována pouze koupel dítěte. Podobné je to i v současnějších populárních příručkách a časopisech věnujících se péči o dítě. Je to matka, kdo distribuuje úkoly v péči o dítě. Otec není vnímán jako kompetentní rodič, častěji a přísněji je prostřednictvím těchto textů napomínán, varován, upozorňován.A tuto situaci potvrzují i příručky psané pro otce. Takto je otcovství závislé na mateřství a je do značné míry matkou definováno.

Z deinstitucionalizace otcovství tak nemusí vůbec vyplývat větší osobní svoboda otce, ale naopak jeho větší závislost na matce dětí při definici otcovských práv a povinností. Přitom nelze říci, že by tato situace byla dána snahou poškodit otce. Vlivem tradičních hegemonních diskurzů se matky často cítí „přezodpovědné“ a může pro ně být velmi těžké, nemohouli kontrolovat otce dětí při výchově a péči. K tomu je nutno připočíst sociální tlak na matku. Ta se nechce vzdát výlučnosti péče o děti, neboť se bojí odsouzení ze strany širšího sociálního okolí. Zároveň má otcovství také menší mimorodinnou podporu než mateřství. Pokud matky vnímají partnera především jako živitele a podceňují jeho rodičovské schopnosti, odrazují jej (ať již vědomě či nevědomě) od aktivnějšího otcovství a vedou jej k pasivitě. Na to upozorňují i příručky, které matky varují, aby si dítě „nemonopolizovaly“ a nesnižovaly tak sebedůvěru otců a jejich ochotu pečovat o dítě. Tyto texty přímo říkají, že takto mohou otce „zranit“ a „frustrovat“. Na druhou stranu, v příručkách pro otce jsou novopečení otcové vyzýváni k tomu, aby byli „asertivní“ a nebáli se „ukořistit část péče o potomka pro sebe“. A tak se mnozí muži ocitají v poměrně složité situaci. Na jednu stranu se objevuje diskurz o „novém“ a „aktivním“ otcovství, kde je tento typ sdílení péče o dítě preferován oproti tradičnějším modelům. Na druhou stranu, i když se muži chtějí změnit a být aktivními otci, „mají jen málo podpory, aby se změnou skutečně začali“ a často naráží „na konzervativnost vlastní ženy“. Aktivní otcovství může ohrozit identitu některých žen a pocit kontroly nad ústřední doménou v jejich životě a není nutně zdrojem spokojenosti s manželstvím, pokud se matky alespoň reziduálně cítí být jedinými či hlavními strážkyněmi rodinného krbu.

Navíc může být aktivní otcovství ze strany matek vítáno jen v rámci manželství, ne po jeho rozpadu, kdy začne být vnímáno jako útok na tradiční mateřská práva. To v případě otců může končit nejen (dobrovolnou či vynucenou) rezignací na aktivní otcovství, ale i na otcovství jako takové. V situaci deinstitucionalizace otcovství tak narůstá počet periferních či nepřítomných otců. Vše připomíná situaci, kterou popisuje v opačném gardu Ulrich Beck. Ač mnozí muži verbálně podporují co největší zapojení žen do veřejné sféry, sami svým jednáním toto vyšší zapojení nijak neusnadňují. Něco podobného lze najít v oblasti péče o děti, kde je ovšem postavení mužů a žen prohozeno.

Aktivní otcovství
Tradiční, výhradně živitelské otcovství je pro muže stále méně akceptovatelné, ale hlavně méně možné – třeba kvůli udržení vztahu s partnerkou. A tak jsou jedni muži tlačeni k tomu, aby byli daleko aktivnější v péči o děti, ale jiní od toho mohou být odrazováni, a další se ocitají v obou situacích zároveň. A některým otcům se rozpadají rodiny a upadá jejich vlastní otcovství, protože se angažují málo, ale jiným se může stát totéž v momentě, kdy se angažují v péči více nebo jinak, než si představuje jejich partnerka. A u dalších může rozpad rodiny znamenat posílení jejich otcovství – v případě, kdy opatrovnický soud rozhodne o takové porozvodové formě péče o děti, která na otce klade vyšší nároky, než tomu bylo před rozvodem. To vše je dáno tím, že otcovství je v rámci sféry péče daleko volněji definováno než mateřství, což vedle již zmíněných nevýhod přináší i šanci definovat jej do určité míry individuálně a podle konkrétních potřeb. Jak říká Castelain-Meunieur, otcovství závisí na matce, ale zároveň dnes posiluje bez ohledu na pozici matky. Takže otcové potřebují podporu pro své otcovství, na rozdíl od matek, jejichž mateřství a z něj plynoucí práva a povinnosti jsou považovány za samozřejmé, ale na druhou stranu se autoři zabývající se tématem otcovství víceméně shodují, že centrální roli v sociálních a kulturních konstrukcích otcovství musí hrát sami otcové. V rámci deinstitucionalizace otcovství k tomu mají nebývalý prostor, zvláště pokud jsou podporováni svým okolím.

Muži, kteří se do výchovy a péče aktivně zapojují, jsou popisováni jako ti šťastnější, zdravější, žijící plnější život, kde je mnohdy stresující boj o kariérní postup a vydělávání peněz nahrazován spolužitím s nejbližšími. Proto narůstá počet mužů, kteří nevidí smysl svého života jen v práci a kariéře, ale i v intenzivnějším zapojení do chodu rodiny (pomiňme nyní, že i výchova a péče mohou být velmi stresující, neboť zde nejde o psychický stav muže-otce, ale o kulturní a sociální prezentaci aktivního otcovství). Mnozí muži tedy deinstitucionalizaci své otcovské role vítají a spíše se podivují nad tím, kolik toho byla ochotna oželet generace jejich vlastních otců. Výmluvná jsou v tomto kontextu slova Joa Eadiho: „Když jsem své dceři přižehloval jmenovky na školní ponožky, přistihl jsem se, jak myslím na své rodiče. Matka musela trávit hodiny přišíváním jmenovek na mou školní uniformu. Myslím, že to šlo mimo mého otce. Ale pociťoval to – nebo pociťuje to dnes – jako ztrátu? Uvědomoval si, že intimita je tvořena právě takovými gesty? Nebo by mu to prostě přišlo nudné? A co je ještě důležitější, co by ho přimělo změnit způsob, jakým uvažoval o této povinnosti: aby to pro něj bylo zajímavé, aby cítil to emocionální angažmá, které je za tím, a ten láskyplný svazek, který je touto činností stvrzován?“

Nechceme činnosti tohoto typu romantizovat, dovolíme si ale jednu osobní poznámku: Autor této kapitoly si vzpomíná, jak se jednou nad ránem probudil, manželka už odcházela do práce a on si uvědomil, že dcera má jít dnes poprvé do školky a nemá jmenovky na oblečení. Horečně začal psát fixou jméno tam, kam to šlo. Kam to nešlo, neuměle ho vyšíval bavlnkou. I to byl jeden z mnoha momentů, který posílil autorovu vazbu k dceři. Rodičovství se jistě utváří skrze živitelství, ještě více na víkendových výletech a prázdninových dovolených, nepochybně dováděním s dětmi, ale každodenní práce pro děti dodává vztahu na ještě hlubší niternosti. A také každodenní práce s dětmi, neboť intimita rodičovství se posiluje neustále se opakujícími rituály a „malými tajemstvími“, které dítě sdílí s tím, kdo o něj pečuje. Mnozí otcové nemají šanci si to uvědomit, protože skrze takovou drobnou práci není konstruována jejich identita, nebyli tak socializováni, nevidí to u jiných otců, mediální obrazy nového otcovství jsou velmi často příliš barvotiskové a přehlížejí onu každodenní rutinu, která je s péčí a výchovou spojena. Otcové se musí více učit jak být otci, slovy Badinter „mateřskými“ a „smířenými“ otci. Mateřskými v tom smyslu, že dokáží plně zastat role, které tradičně zastávají matky, a smířenými v tom, že v sobě dokáží smířit pečující rodičovství s tradičním pohledem na (hegemonní) maskulinitu. Takovíto otcové se nemají feminizovat, nemají se vzdávat své maskulinní identity, což podle Badinter není nijak v rozporu s tím, že mají být více mateřskými a otcovská láska se má „jako vejce vejci podobat lásce matky“.

Je otázka, zdali to může uspokojit všechny muže. Pokud má aktivní otcovství oslovit co nejvíce mužů, ale i společnost jako celek, musí být mnohem více podporováno. Mnozí muži by chtěli být aktivnější ve svém otcovství, ale stěžují si na malou podporu – nejen ze strany svého bezprostředního okolí. I výzkum Podoby otcovství v ČR ukázal, že v některých oblastech se otcové cítí být znevýhodňováni. Například na otázku „Myslíte si, že muži otcové mají z hlediska každodenní péče o děti rovnocenné postavení jako ženy-matky?“ se 68% otců domnívá, že tomu tak není v případě „určení opatrovnictví dětí při rozvodech“ a 64% má za to, že to neplatí „z hlediska přístupu zaměstnavatele“. Jak již bylo řečeno, otcovství velmi závisí na mezilidských vztazích a interakcích a i proto potřebuje větší propagaci navenek, zvláště beremeli v potaz, že péče obecně má v případě mužů nižší symbolickou hodnotu než práce a kariéra. Pokud navíc vezmeme v potaz, že dnes je již obecně uznáváno právo člověka na zajištění péče, je nanejvýš žádoucí zapojovat do péče i muže. A pokud na celou věc pohlížíme „jako na společenský závazek, z něhož vyplývá právo na podmínky péče poskytovat“, je veřejná podpora aktivního otcovství více než žádoucí, neboť oba rodiče by měli mít „garantované právo rovného přístupu k práci i péči“. I když cílem citovaných autorek je především sejmout část pečovatelského břímě z žen, neznamená to nic jiného než více propagovat a podporovat aktivní otcovství. A to nejen mezi muži, ale i mezi ženami, zaměstnavateli, zkrátka v rámci celé společnosti. Má-li se otcovství proměnit, je nutná větší aktivita otců, ale i větší aktivita společnosti ve prospěch uvedených změn.

© Martin Fafejta
ukázka je z knihy Konstrukce maskulinní identity v minulosti a současnosti: koncepty, metody, perspektivy
na iLiteratura.cz se souhlasem nakladatelství

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2158x

katalogy

Inzerce
Inzerce