Švaříčková Slabáková, Radmila: Mýtus šlechty u nás a v nás

Švaříčková Slabáková, Radmila
Mýtus šlechty u nás a v nás

recenze historie

Autorka do knihy snesla úctyhodné množství materiálu, ale jako by měla problém zaujmout k tématu šlechty dostatečný odstup. Jako by i její vlastní přístup ilustroval obecný postoj české veřejnosti, podle níž šlechtou sice opovrhujeme, ale na druhé straně ji obdivujeme, díváme se na její příslušníky fascinovaně, možná chceme být také takoví.

Radmila Švaříčková Slabáková: Mýtus šlechty u nás a v nás: paměť a šlechta dvacátého století. Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2012, 188 s.

Historička Radmila Švaříčková Slabáková (1970) dlouhodobě věnuje svůj zájem šlechtě. Platí to o její knize první (Rodinné strategie šlechty. Mensdorffové-Pouilly v 19. století) i o té následující. Ta nese název Mýtus šlechty u nás a v nás: paměť a šlechta dvacátého století a na konci minulého roku ji vydalo Nakladatelství Lidové noviny. Druhá autorčina kniha je o poznání stručnější, obecnější a populárnější. V její první části autorka stručně rekapituluje pojem mýtu (je to podle ní „příběh o něčem významném, jehož hlavními postavami jsou osoby lidské či zvířecí a který uskutečňuje něco důležitého pro ostatní“) a dnes tak módní pojem paměti (konstatuje, že jsme v současnosti tituly na toto téma zahlceni). Dále se zabývá vztahem vzpomínání a orální historie, podle mne přitom trochu přechází třeba výzkumy jazykových biografií českých Němců, které u nás byly prováděny.

V následující části pak hlavně na základě rozhovorů, které vedla s jednotlivými příslušníky šlechtických rodů, rozebírá jednotlivé „mýty“ spjaté se šlechtou, přičemž někdy se jedná skutečně o mýty či archetypy, jindy prostě jen o určitá „témata“, na kterých jsem jako čtenář ani při nejbujnější fantazii nic mytického – třeba i v tom smyslu, jak to chápe autorka – nenašel. V některých z kapitol autorka nepříliš překvapivě zjišťuje, že schéma, které z vyprávěných příběhů vypreparovala, odpovídá některému jungiánskému archetypu, přičemž pak dochází k (ještě méně překvapivému) poznatku, že ono schéma není zdaleka příznačné jen pro šlechtu.

Šlechtici, které zpovídá, někdy sami přiznávají, že jsou jiní než zbytek populace, kupříkladu že mají vrozené šlechtické vystupování (jako v případě Angličana, který celý život pracoval jako dělník, ovšem český šlechtický pár, který se s ním seznámil, brzy z jeho chování vycítil, že pochází ze staré šlechtické rodiny). Častěji ovšem její narátoři podobné rozdělení spíše popírají. Vypovídají o sobě, že jsou úplně normální a obyčejní, ale… Autorka jim to nechce či nemůže uvěřit a hledá různé interpretace, jimiž se snaží odhalit opravdový význam toho, co zaznamenala. A sugestivně se ptá, zda nemá být skryté poselství naopak takovéto: na to, že jde o šlechtice, ze sebe nic nedělá; nezajišťují si narátoři „uznání za čistě symbolické popření sociální vzdálenosti, což samo o sobě implikuje uznání této vzdálenosti“? Jindy referuje o jisté asociaci, jejímiž členy byli šlechtici, ovšem měli právo do ní pozvat, koho chtěli, za onoho pozvaného nešlechtice pak ale museli převzít plnou zodpovědnost. Podle historičky tím chtěla mluvčí říct, že se neuzavírali před jinými sociálními skupinami, přesto ale takový způsob uvažování hodnotí jako „blahosklonné násilí, násilí těch, kteří vědí, jak se chovat a jaké je třeba mít způsoby – násilí nadřazených“. A volí ještě ostřejší slova: do druhého světa, občanského, se „taková blahosklonnost zařezává jako meč“. Což je ovšem paradoxní argumentace: ať jí šlechtici řeknou cokoli, autorka to může obrátit proti nim s tím, že se buďto vyvyšují nad ostatní, nebo na odiv stavěným zdůrazněním stejnosti vlastně tím více deklarují svoji odlišnost, nadřazenost či vyvolenost…

Několikrát se přitom autorka odvolává na zkušenost z jistého francouzského semináře, v němž žena ze starého šlechtického rodu vyprávěla o svém vyrůstání v privilegovaném prostředí. V reakci na to jiná žena, pocházející naopak z prostředí chudého, vylíčila, jak se sama musela probojovávat ke vzdělání a kultuře, na což jí ona šlechtična odpověděla slovy: „Je mi tě líto.“ To Slabáková rozhořčeně interpretuje jako „blahosklonné pohrdání“, které zcela osobně vztahuje i sama na sebe: „Není jisté, zda si narátoři uvědomovali, že i tazatelka patří k těm, kteří nemohli dostat tak dobré vychování, jimž nemohly být vštěpovány ty nejvybranější způsoby a jejichž předkové nedostávali hodiny klavíru, ani se neprojížděli na koni.“ Nebudu zakrývat, že jsem na tom se svým třídním původem stejně jako autorka, podobně jako drtivá většina českého národa, a v tomto smyslu ji chápu (mne kupříkladu z obdobných důvodů místy dráždila kniha Dobré mravy od potomka etiopského císařského rodu). Příliš ale nerozumím tomu, co podle ní měla ona obviněná šlechtična, jejíž výrok pak autorka opakovaně cituje a dává mu – podle mne trochu nespravedlivě a neodůvodněně – dost zlovolný význam, pronést jiného. Měla se snažit tvrdit, že žádné rozdíly v jejich výchově neexistují? Proklít vlastní „urozené“ rodiče? Pokusit se vrátit čas? Nabídnout všem ve skupině, že jim finančně vynahradí to, že neměli dětství tak privilegované jako ona? Ale to by asi pro autorku byl další, možná ještě větší projev „blahosklonného pohrdání“…

Švaříčková Slabáková do knihy snesla úctyhodné množství materiálu, ale jako by měla problém zaujmout k tématu šlechty dostatečný odstup. Jako by i její vlastní přístup ilustroval obecný postoj české veřejnosti, podle níž šlechtou sice opovrhujeme a haníme ji, ale na druhé straně „toužíme po princezně“: „mají to, co my nemáme; obdivujeme je, díváme se na ně fascinovaně zas a znovu, možná chceme být také takoví“. Každopádně jako východisko k diskusi o úloze šlechty v dnešní společnosti může tato kniha posloužit znamenitě: opravdu Češi nechtějí volit šlechtice ve volbách, protože je podle nich „neslučitelný s demokratickým řádem“? Poslední prezidentské volby ukázaly, že se takoví přeci jen najdou, i když jich rozhodně není většina. A skutečně pro šlechtické zásady slušnosti, zdvořilosti a zásadovosti „dnes už není místo“, podobně jako „není místo pro šlechtu“, a zůstaly nám pouze její příběhy? Doufám, že se zde autorka přeci jen mýlí, i když jistý si tím nejsem…

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 31 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

60%autor článku   36%čtenáři

zhlédnuto 2538x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce