Shafak, Elif: The Forty Rules of Love

Shafak, Elif
The Forty Rules of Love

recenze beletrie zahraniční

V Lásce se Şafak vrací k tématu, které se objevuje již v její prvotině Pinhan (1997) – súfismu, mystickému proudu islámu. Román rozvíjí hagiografický příběh o osudovém setkání asi největšího súfíjského básníka Džaláloddína Rúmího a potulného dervíše Šamse z Tabrízu, k němuž došlo v selžducké Konyi v roce 1244.

Láska
Elif Şafak: Aşk. Přel. K. Yiğit Us spolu s autorkou, Doğan Kitap, Istanbul, 2009, 420 s.
Elif Shafak: The Forty Rules of Love. Viking Penguin, 2010, 368 s.

Elif Şafak (nar. 1971) – přepisující své příjmení do angličtiny jako Shafak – patří k těm několika málo jménům turecké literatury, která jsou relativně dobře známa na Západě a díky popularitě ve světě se jim pak dostává výraznější pozornosti i doma. Elif Şafak léta žila ve Spojených státech a své přijetí čtenářům mimo hranice Turecka usnadnila tím, že část svých románů napsala přímo anglicky – a později se podílela na překladu do vlastní mateřštiny.

K těmto románům patří i Láska (v anglické verzi Čtyřicet pravidel lásky). Turecký text, na němž autorka spolupracovala s překladatelem K. Yiğitem Usem, vyšel paradoxně o rok dříve než text původní, anglický. V Turecku se stal okamžitě bestsellerem.

Po zběžném srovnání lze říct, že oba texty se zásadně neliší: turecká verze je alespoň v prvních kapitolách idiomatičtější, lyričtější, hravější a autorka (překladatel) se nebojí sáhnout k archaickému lexiku. Anglická verze je obsahově – až na pár drobných, pro tureckého čtenáře nepotřebných vysvětlujících odboček – s tou tureckou prakticky totožná, byť se zdá o něco střízlivější a zvláště v některých dialozích nepůsobí tak pateticky. Textu by podle mého názoru prospěla kombinace obou dikcí, tj. zachovat rytmičnost a jazykovou bohatost turecké podoby v popisnějších „historických“ kapitolkách a jinde zase nasládlou rozbředlost v líčení (mystické) lásky a ne zcela zdařilých dialogů oslabit anglosaskou umírněností.

Lásce se Şafak vrací k tématu, které se objevuje již v její prvotině Pinhan (1997) – súfismu, mystickému proudu islámu. Román rozvíjí hagiografický příběh o osudovém setkání asi největšího súfíjského básníka Džaláloddína Rúmího a potulného dervíše Šamse z Tabrízu, k němuž došlo v selžducké Konyi v roce 1244. Tento legendární, skoro čítankový příběh islámské mystiky je vlastně obsahem románu v románu, nazvaného Šarí’a lásky (v anglické verzi Sladké rouhačství), jehož autorem je skotský konvertita k súfismu Aziz Z. Zahara. Rukopis románu se dostává do rukou Elly Rubinsteinové, americké ženy v domácnosti z Northamptonu v Nové Anglii, která před čtyřicátými narozeninami najednou pocítí bezednou prázdnotu svého života: ubíjející pravidelnost péče o domácnost a tři děti, rutinní vztah s manželem Davidem, jenž ji trvale podvádí, neúspěšná snaha nalézt si vlastní zaměstnání, roztržka s nejstarší dcerou a citová vyprázdněnost ji vedou k nelichotivému životnímu bilancování. Vhod ji proto přijde nabídka známého nakladatelství, aby využila svých dávných studií literatury a napsala posudek na rukopis onoho zmiňovaného románu, poslaného tajuplným Azizem Zaharou z Amsterodamu.

Pak už se vše odehrává se snadno předvídatelným průběhem jako v průměrném hollywoodském filmu: Ella je románem o lásce, jež ji v životě tak palčivě chybí, úplně pohlcena, přes internet si nachází autorovu webovou stránku („… kde jako by všechno… bylo připraveno jen a jen pro ni“) a e-mailovou adresu, začne si s ním dopisovat a svěřovat se mu se svými osobními trápeními, následují první telefonáty a nakonec setkání v Bostonu a zpočátku spíše platonický milenecký vztah (neboť Ellin charakterní súfí má své živočišné ego pevně pod kontrolou). Aziz se Elle vyzpovídává ze své minulosti usouženého skotského ateisty, který ztratil životní lásku a hledal útěchu v alkoholu a drogách, aby nakonec v Maroku objevil súfíjskou cestu a přijal novou identitu. Ella opouští rodinu a vydává se s Azizem – nyní již těžce nemocným rakovinou – do turecké Konyi, na místo, kde působil Rúmí. Zde Aziz umírá, avšak pro Ellu tím nic nekončí – objevila přece lásku, súfismus a život a chce se konečně postavit na vlastní nohy. Při závěrečných titulcích našeho imaginárního hollywoodského filmu dle scénáře Elif Şafak by určitě nezůstalo jediné oko suché a znuděné ženy středního věku by zuřivě googlovaly informace o Rúmím.

Láska Azize a Elly působí tak nevěrohodně, předvídatelně a schematicky, jako by jí nevěřila ani autorka sama a jen hledala rámec pro své historické vyprávění. Těžko si představit, že by literárně vzdělanou, byť po lásce zoufale toužící ženu uchvátil román předeslanými frázemi jako „… láska je samou esencí a účelem života. Jak nám připomíná Mevlána (Rúmí), zasáhne jednou každého, dokonce i ty, kteří před ní utíkají, ba i ty, kdo užívají slova ‚romantický‘ jako obvinění.“ Ellin příběh nám autorka navíc servíruje tak přímočaře a didakticky, že náročnějšího čtenáře spolehlivě odradí v samém úvodu – a to je celkem škoda.

Román má totiž i druhou rovinu, která je mnohem zajímavější a kvůli níž snad lze u knihy vydržet až do konce. Příběh „mystické lásky“ Rúmího a Šamse (zlé jazyky by asi jejich vztah nazvaly jinak) je opravdu působivý a ve své osudovosti opravdový. Šams vtrhává do života Rúmího, váženého učence a teologa se zástupy obdivovatelů, jako velká voda a převrací jeho život naruby. Nechává Rúmího procházet různými zkouškami, „sókratovskými“ otázkami zpochybňuje jeho teologické názory a zasvěcuje ho do vnitřního smyslu koránského textu, až Rúmí konvertuje od „náboženství rozumu“ k „náboženství lásky“. Spolu pak zahájí tradici semâ, vířivého mystického tance, jímž následovníci Rúmího, mevlevíjové, prosluli po celém světě. Román poměrně dobře zachycuje, jak se od Rúmího pro jeho náklonnost k „buřičskému dervíšovi“ odcizuje vlastní rodina a jak se kolem Šamse po jeho příchodu do Konyi pro jeho nekonformní vystupování a vliv na Rúmího stahuje smyčka nenávisti, která ho nakonec zardousí, i Rúmího přerod od racionálního myslitele k súfíjskému básníkovi, „knížeti lásky“, jenž své básně nadále již podepisuje jen jménem svého miláčka Šamse.

Pokud knihu čteme jako svižně napsané převyprávění súfíjských příběhů a legendy o přátelství Rúmího a Šamse, pak zklamáni nebudeme. Nicméně jako moderní román kniha příliš nefunguje: celé vyprávění se nese v duchu hagiografického líčení Šamsových činů a výroků, kde není mnoho místa pro větší vykreslování postav, komplikovanost děje nebo bílá místa, jež by vyžadovala čtenářovu spolupráci.

Děj románu je roztříštěn do řady podkapitolek vyprávěných různými postavami – vedle Šamse samotného i všemi těmi, jejichž osudy se s ním nějak zkřížily, tedy Rúmím, jeho ženou Kerrou, adoptivní dcerou Kimyou, prvorozeným synem Sultanem Veledem i nevděčným synem Aladdinem, opilcem Süleymanen, prostitutkou, Šamsovým budoucím vrahem, násilníkem Baybarsem atp. V této mozaikovosti vlastně Şafak kopíruje Rúmího veledílo Masnaví, plné anekdotických příběhů a mravoučných historek. Jenže v tom tkví i slabina vyprávění: to, co funguje v alegoricko-didaktickém básnickém textu ze 13. století, způsobuje v románu, že postavy jsou vykresleny velmi ploše a černobíle. Nehrají prakticky jinou roli, než aby podtrhly Šamsovo „ježíšovské“ působení, a jejich vnitřní svět je nepřirozeně prostý jakýchkoliv pnutí. Slovo „ježíšovské“ je zde opravdu na místě. Šams hlásá náboženství lásky, nenásilí a odevzdání se Boží vůli, napravuje hříšníky, zachraňuje padlé (viz příběh prostitutky Pouštní růže), činí zázraky a nakonec i končí mučednickou smrtí.

Anglický název románu odkazuje na čtyřicet Šamsových pravidel potulného dervíše. Na ukázku ocitujme pravidlo číslo 2: „Cesta k Pravdě je záležitostí srdce, nikoliv rozumu. Nechť je tvým průvodcem stále srdce, ne hlava na tvých ramenou. Buď z těch, kdo znají svůj nafs [živočišné, falešné ego], ne z těch, kdo ho přecházejí.“ (Anglická verze je v závěru poněkud širší: Poznej svůj nafs, střetni se s ním a nakonec nad ním získej pomocí srdce nadvládu. Znalost tvého ega tě přivede k poznání Boha.“) Kolem těchto súfíjských pravidel je pak příběh vystavěn; mnoho příběhů slouží prakticky jen k jejich ilustraci.

Šamsovo „evangelium“ nepochybně působivé je a řadu súfíjských alegorií i mikropříběhů postav, měnících se pod Šamsovým vlivem, se autorce podařilo zdařile převést do současného jazyka. Jenom je otázkou, zda by zvídavý čtenář raději nesáhl po jedné z prací, k nimž autorka na konci knihy odkazuje – čtivě napsané studie např. Annemarie Schimmelové či Williama C. Chitticka (včetně jím editované a komentované Autobiografie Šams-e Tabrízího, 2004) dají čtenáři okusit mnohem více a poučeněji z rozmanitých tváří súfismu. Nebudeme-li v románu hledat víc než osvěživý úvod do islámské mystiky s řadou dobře převyprávěných (či autorkou vymyšlených), půvabných súfíjských příběhů, lze knihu bezpochyby doporučit. Sympatický je také důraz na vlídnou tvář islámu jako náboženství, jež v sobě vždy neslo i mnoho nerigidních, pluralitních a vysoce tolerantních proudů. V tom je Şafačin román asi přitažlivý i pro turecké čtenáře – jak pro zaryté sekularisty, tak pro moderní sunnity i menšinové alevíjce, kteří všichni začali v poslední dekádě, vyznačující se větší viditelností náboženství ve veřejném prostoru, „objevovat“ místní, anatolské proudy islámu.

 

© Petr Kučera

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 46 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

60%autor článku   44%čtenáři

zhlédnuto 1912x

katalogy

Inzerce
Inzerce
Inzerce