Müller, Richard; Šidák, Pavel (eds.): Slovník novější literární teorie

Müller, Richard; Šidák, Pavel (eds.)
Slovník novější literární teorie

ukázka literární věda

Kniha námi koncipovaná mapuje hledání a zkoušení nových přístupů a možností literární vědy samotné. Nejsme – i oproti starším slovníkům – vedeni snahou podat jeden závazný, „kodifikovaný“ význam či obsah daného hesla; mnohem spíše chceme čtenáři zprostředkovat trvající debatu nad těmito pojmy, naznačit cesty, kterými se uvažování o literatuře vede, a způsoby, jakými se střetává s uvažováním jak z jiných oborů, tak s oním základním, metodologickým promýšlením celého humanitněvědného paradigmatu.

Richard Müller, Pavel Šidák (eds.): Slovník novější literární teorie. Academia, Praha, 2012, 700 s.

fikce, jazykové tvrzení, které nereferuje (→ reference) k žádné entitě nebo vztahu v rámci → aktuálního světa, a přece je nelze označit za lež, resp. které se vzpírá dvouhodnotové logice pravda/lež. – Podle R. Ronen(ové) je f. významová vlastnost jazykových propozic, jež ustanovují výroky, které vypadají jako standardní tvrzení, a přitom se nevztahují (nereferují) k aktuálním situacím (→ aktuální svět) ani k čemukoli jinému. F. tak nepředstavuje izolovaný, výjimečný jev, ale je částí širšího kontextu diskurzů (→ diskurz1), které se nevztahují ke způsobu, jímž věci aktuálně ve světě jsou; vyjma f. literárních (→ fikční svět) sem patří i fikce jazyková (např. kondicionál). Problém f. z hlediska logiky, který vedl k dlouhému odmítání nebo neschopnosti f. řešit, spočívá v tom, že f. podrývá tradiční dvouhodnotovou logiku (ano–ne). Neexistuje žádná obecná logika f., každý fikční svět se řídí jinou logikou. Zdrojem f. obecně je → narativizace. F. je ontologicky i epistemologicky autonomní; tak je vyřešen i problém její pravdivosti (f. vytváří vlastní diskurz a výroky o ní jsou buď pravdivé, nebo nepravdivé jen ve vztahu k tomuto diskurzu, nikoli k jinému, vnějšímu diskurzu: „pravdivost reference se určuje zákony diskursu samého“, Ronenová 2006 [1994], s. 51; srov. → mimese, → mimetická teorie, → diskurz1). Toto tvrzení je umožněno odstraněním → metafyzické koncepce pravdy: epistemologickým rozměrem literárního → díla je → fikčnost. – U G. Genetta je f. jednou z forem literárnosti (vedle → dikce) a označuje imaginární charakter literárních témat. F. je vždy konstitutivní („esenciální“, tzn. daná bez ohledu postoje recipienta; srov. → poetika esenciální). Sama f. by však nemohla existovat bez → dikce (jakoukoli f. budeme považovat za estetický objekt jen tehdy, když nás zaujme narativním ztvárněním, viz → sdějování): „Estetická hodnota nějakého vyprávění nebo dramatu vždy závisí na fikci, dikci, nebo (nejčastěji) na jakési spolupráci obou“ (Genette 2007, s. 31). V obecnější rovině promýšlí obsah pojmu f. F. Kermode (Smysl konců,2007 [1965]): f., kterou chápe v širším smyslu než jen uměleckou (f. je pro něj jakýkoli diskurz, např. náboženský, vědecký či politický), pro něj představuje kognitivní strategii, způsob, kterým do vnímání vnášíme pojem řádu a smyslu (prostřednictvím představy počátku a zvláště konce: ve zdůraznění konce se do jisté míry stýká s vymezením → textu u J. Lotmana). Takto definovaná f. činí čas vnímatelným a pochopitelným, čímž se blíží kognitivnímu aspektu a funkci pojmu → sdějování: je to právě f., co nám pomáhá vnímat začátky a konce ve věcech, kde jinak nejsou (→ sdějování); podle Kermodea má f. začátek a konec: elementární model pojmu → plot je tikání hodin, jejichž identické zvuky (tik) vnímáme jako tik – tak. Obdobné chápání f. pak můžeme nalézt v konceptu → narativizace (srov. též → metahistorie) H. Whitea, kde se hranice mezi f. a nefikcí výrazně stírá. Tuto hranici naopak obhajují M. Fludernik(ová) či D. Cohn(ová) (viz → fabule, syžet, → narativ). F. jako stav mimo kategorie pravda/nepravda vidí P. Steiner (Lustrování literatury, 2002 [2000]) i mimo sféru literatury (→ make-believe), např. v politice (f. jako), a připomíná možnost chápat f. jako → mluvní akt (srov. → teorie mluvních aktů). Viz též → denotace, → konotace. *Lit.: Cohn[ová 2008 [1999], Fludernik 1996, Genette 2007 [1991], Kermode 2007 [1965], Pavel 20009 [2000], Ronenová 2006 [1994], Steiner 2002 [2000], White 1987 [1980], Zipfel 2001. **-pš-

 
 

autor (z lat. auctor, „autor, původce“), původce → díla, o němž se v literární vědě obvykle předpokládá, že vůči svému dílu a v něm jako původce jisté významové → intence došel ontologického zjinačení (srov. Otruba 1994a, s. 184), a tak se při procesu textace (→ text) stává jiným → subjektem. – A. tak dochází „zdvojení“; na jedné straně se postuluje existence vnitřnětextového → autorského subjektu (analogickými pojmy jsou → modelový autor, → implikovaný autor, → subjekt díla), na straně druhé vnětextový subjekt → empirického autora (→ reálný autor, historický autor, psychofyzický autor). – V římské právní Þ hermeneutice je auctor nositel auctoritas (autority), který požívá určitých práv a může převést tato práva na někoho jiného pro prosazení jistého cíle (to jest autorizovat právní jednání) (Shönert 2010). Na počátku moderního pojetí autorství jako specifické textové instance (nikoli pouze biografické entity, jíž je dílo připisováno) stojí (podle Wyricka 2004) sv. Augustin (prostřednictvím voluntas, vůle, samostatné vůči Bohu, i s ním spojené, může být a. původce významu). Jak upozorňuje M. Foucault (1994 [1969]), ne u všech textů se předpokládá a. jako záruka smyslu, života a významového sjednocení (srov. → funkce autora) a historicky se vazba a. a literárního díla pevně ustavila až během 18. století (zatímco středověký literární a. byl ještě víceméně anonymní). V souvislostech historiografické, právní, klasifikační, ediční i výkladové teorie a praxe lze tedy zkoumat autorství jako specifický vztah k různým druhům textů (takto se problematikou zabývali Foucault, R. Chartier, F. Jannidis, B. Kimmelman nebo P. Jaszi – M. Woodmansee). – Romantické chápání a. jako básníka, tvůrce, Dichter od poslední třetiny 18. století je spojeno se zrodem konceptu tvůrčího génia a originality (Bennett 2005, Shönert 2010). Člověk-původce je zvláště u uměleckých textů pramenem inovace a individuálního výrazu, zároveň ovšem, jak upozorňuje M. Procházka (1996), i jedinečná osobnost v romantismu ztrácí svým otiskem v díle – spolu s tím, jak dochází k rozpadu tradičních literárních žánrů a forem – záruku své identity. – Se zrodem umělecké moderny (již reflektují např. sborníky Hodrová 1993, Hodrová 1994), filozofickým zpochybněním, dezintegrací, rozštěpením identity myslícího, autonomního, sebe-rozvrhujícího karteziánského → subjektu a od dvacátých let 20. století i fenomenologickým rozlišením mezi reálností a → intencionalitou se vytvořily podmínky pro vydělení historického, psychofyzického, → empirického autora od jeho jazykové, veřejné verze v díle. Nikoli náhodou navazuje heslo → smrti autora R. Barthesa (2006 [1968]) na Nietzscheovu „smrt Boha“, entity, která je zároveň předpokladem Člověka, jeho metafyzickým podkladem (Dollimore 1997, s. 250). Vnitřní, textový a. nebo dílu inherentní literární osobnost (viz → autorský subjekt, → implikovaný autor, → subjekt díla) proti reálnému, mimotextovému a. se objevuje již ve dvacátých a třicátých letech u J. N. Tyňanova, V. V. Vinogradova, R. Ingardena, J. Mukařovského nebo M. M. Bachtina Tato autorská dichotomizace se odehrává v souvislosti s depsychologizačním pohybem, který fenomenologicky a strukturalisticky (Þ strukturalismus) založené myšlení sdílelo s ruským formalismem a který byl v estetice a uměnovědě namířen například proti výrazové estetice B. Croceho. Z. Mathauser (2005 [1999]) mluví o životopisném dvojníku (a. na pomezí textu). – Zdá se tak jednak problematické, principiálně mylné svazovat význam textu, jeho hodnotu a tematickou jednotu s jeho historickým a., dílo s životopisem (srov. → recepce, → čtení, → hermeneutický kruh, → intence), jednak se, jak poznamenává J. Derrida, sama představa „reálného autora“ v jeho „svrchované samotě“ (Derrida 1978 [1967], s. 226), → identitě a možnosti sebeuchopení jeví jako iluzorní (srov. k tomu i náhledy na subjektivitu u J. Lacana: → zrcadlová fáze, → symbolické, imaginární, reálné, → subjekt). Zároveň koncept a. nelze zcela opustit; zdá se být nevyhnutelným způsobem vzájemného vztahování textů téže osoby (viz → kariérní autor, → funkce autora) a historické kontextualizace (spolupodkladem re-konstrukce → estetických norem, hodnot, stylů; viz → horizont očekávání), ale i podkladem čtenářovy hypotetické, imaginární projekce nositele konkrétní, živé a žité zkušenosti (Glanc 2006). J. Kristeva nebo S. Greenblatt představují koncepty, v nichž lze zahlédat materiální a tělesné stopy (viz → tělesnost, → stopa) vypovídajícího subjektu a. (viz → subjekt vypovídání, subjekt výpovědi), byť nutně pouze v tematizované, recepční, čtenářské konstrukci. A. (autorský subjekt) tak může být chápán (Müller 2010) jednak antropomorfně jako čtenářská hypotéza (→ autor-hypotéza), konstrukce hlasové, tělesné stopy do podoby člověka, původce jako imaginárního, „fascinujícího“ obrazu (→ fascinace, informace), jednak neantropomorfně, jako sám pohyb rozporné → gestičnosti, écriture (→ psaní), zahrnující „věcné“, nezáměrné „přebytky“ a zvrstvenost různých hlasů a vědomí (srov. → záměrnost, nezáměrnost, → tupý smysl → sémantické gesto). – Metaforický návrat a vzkříšení a. se po predikcích smrti stal v jistých okruzích literárního myšlení oblíbenou programovou rétorickou figurou (např u S. Burkea, W, Irwina, J. Kroll(ové) či F. Jannidise). Viz též → čtenář, → splývání horizontů, → smrt autora, → intertextualita1, → intentional fallacy, → dialogičnost, → literární komunikace. Srov. → abstraktní, → empirický, → implikovaný, → kariérní, → modelový, → nespolehlivý implikovaný, → reálný autor; → autorský subjekt, → gestičnost, → subjekt díla. *Lit.: Barthes 2006b [1968], Bennett 2005, Derrida 1978 [1967], Dollimore 1997, Foucault 1994 [1969], Glanc 2006, Hodrová 1993, Hodrová 1994, Mathauser 2005 [1999], Müller 2010, Otruba 1994a, Procházka 1996, Shönert 2010, Wyrick 2004. **-rm-

© Pavel Šidák, Richard Müller

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.