Rachman, Tom: Imperfekcionisté

Rachman, Tom
Imperfekcionisté

recenze beletrie zahraniční

Imperfekcionisté skládají hold tištěným deníkům starého střihu, které jsou povzneseny nad webové stránky, a každodennímu shonu v redakcích. Větší měrou jim však odzpívávají labutí píseň a barvité líčení hlavních hrdinů dost možná přispěje k snížení počtu žadatelů o práci v redakcích mezinárodních deníků.

Sysifové a otroci tištěného slova
Tom Rachman: Imperfekcionisté. Přel. Ivana Kuglerová, Host, Brno, 2013, 328 s.

V Imperfekcionistech se vynalézavě prolínají životní epizody a zároveň portréty několika zaměstnanců římského novinového deníku, který založil americký magnát Cyrus Ott. Román obsáhne celou jeho zhruba padesátiletou existenci. Autorovi se v tomto rámci daří zároveň poutavě zachytit vývoj novinářské profese v druhé polovině dvacátého až k počátku jednadvacátého století i věrně ilustrovat její vliv na konkrétní osudy různorodých hrdinů románu. Každé hlavní postavě je zasvěcena jedna kapitola, ale v každé kapitole se více či méně objevují také ostatní postavy, přičemž hrdinům tato mnohost pohledů propůjčuje značnou hodnověrnost.

Imperfekcionisté skládají hold tištěným deníkům starého střihu, které jsou povzneseny nad webové stránky, a každodennímu shonu v redakcích. Větší měrou jim však odzpívávají labutí píseň a barvité líčení hlavních hrdinů dost možná přispěje k snížení počtu žadatelů o práci v redakcích mezinárodních deníků. Rachman se sympatiemi, ale bez příkras popisuje reportérská esa za zenitem, frustrované korektory, osobní životy položené na oltář zaměstnání a práci na pozadí neustálého zápasu o finanční prostředky. Autor zkrátka dává jasně najevo, že romantika a novinářská profese jdou ruku v ruce jen v ojedinělých případech: „Psal blog o Iráku. Nebo spíš o svých pokusech se tam dostat. Jak ho vrátili od hranic s Íránem, s Tureckem, se Sýrií, s Jordánskem, se Saúdskou Arábií, s Kuvajtem. (…) Američani mu nevěří, Íránci si myslí, že dělá pro CIA, a Iráčani se ho prostě bojí.“

Asi nepřekvapí, že římské noviny v závěru Imperfekcionistů čeká zánik. Jde o nejzajímavější část románu, v níž autor balancuje na hraně karikatury a patosu, až apokalyptického vědomí konce a uplývající černohumorné každodennosti. V konečné fázi jeho existence na deník „dohlíží“ vnuk zakladatele Cyruse Otta, absurdní prototyp degenerovaného výhonku slavného rodu: Oliver Ott nedostudoval dějiny umění, dny v Římě tráví četbou detektivek, mluví jen se svým psem Schopenhauerem a šéfredaktorce deníku nezvedá telefony. Na jeho postavu se rovněž váže komplexní výtvarný symbolismus: „Zastaví se před Turnerem: loď potápějící se ve vlnách rozbouřeného moře; způsob, jakým malíř zachytil vodu, zpěněnou, vzdouvající se vodní masu. Dokázal by se na to plátno dívat celé hodiny – a to Turner není jeho osobní téma. (…) Disertaci, kterou psal na Yale (…) nazval ,Vrak v měsíčním světle: Caspar David Friedrich a německá krajinomalba devatenáctého století‘.“ Připomeňme si, že Friedrichovou doménou nebylo jen rozbouřené moře, ale i další syrové přírodní scenerie, jež na jeho plátnech často pozoruje zády otočená lidská postava. Síly, jejichž konání je svědkem, ji dalece přesahují, a tak v ohromení (nečinně) stojí a dívá se.

Zaměstnanci deníku zkrátka přestanou chodit do práce. Někteří si kariérně pohorší, jiní polepší, další zánik novin přivítají jako vysvobození. Jde se dál. V závěru knihy se navíc dozvíme, že Cyrus Ott měl k založení deníku úplně jinou motivaci než zájem o žurnalistiku. Na své potomky ji přenést nemohl, a tak bylo jen otázkou času, kdy úcta k jeho odkazu vybledne, někdo z Ott Group kývne prstem a nahodilý novinový podnik zanikne. Stejně jako velmi věrohodné postavy novinářů, i osud jejich deníku má jistě řadu reálných obdob.

Imperfekcionisté téměř neustále podkopávají čtenářská očekávání. Na první pohled vystupují jako hořkosladká urbánní mozaika příběhů s cílem nesdělit nic jiného, než že život je bizarní, a proto má své kouzlo. Imperfekcionisté sice mohou posloužit jako lehčí prázdninové čtení, ale tomuto klišé zdárně unikají. Asi proto, že sladkost v nich není skoro žádná: náhodná setkání osamělců nekončí romanticky, ztroskotanci zůstanou ztroskotanci a hrstce nejnepravděpodobnějších z nich svitne naděje na lepší zítřky. V jednotlivostech jejich osudů pak neomylně poznáváme sami sebe a své známé.

© Johana Labanczová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 43 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

70%autor článku   44%čtenáři

zhlédnuto 1892x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce