Rez
Carmona-Alvarez, Pedro: Rust

Rez

Amelii del Carmen Vega Miranda, jíž se od malička říká Carmen, ne Carmencita ani Carmencha, je 18 let, když zaslechne Panchita Lorcu, jak čte dlouhou a spletitou báseň v kantýně Universidad Católica, kam si Carmen chodí poslechnout zpěváky a básníky a trávit večery u stolu, kde se mluví o Alessandriově politické linii, bytové výstavbě, nových finančních nařízeních a přechodu z pesos na escuda.

Amelii del Carmen Vega Miranda, jíž se od malička říká Carmen, ne Carmencita ani Carmencha, je 18 let, když zaslechne Panchita Lorcu, jak čte dlouhou a spletitou báseň v kantýně Universidad Católica, kam si Carmen chodí poslechnout zpěváky a básníky a trávit večery u stolu, kde se mluví o Alessandriově politické linii, bytové výstavbě, nových finančních nařízeních a přechodu z pesos na escuda. Na univerzitě studuje plno mladých lidí, jejichž rodiče jsou majitelé pozemků, politici, profesoři, učitelé, obchodníci, majitelé obchodních řetězců, dovozci krémů Pondʼs, mýdel Dermal a přehrávačů Sony. Všichni jsou to mladí, pohlední lidé ze starých, ctihodných rodin, chlapci a dívky z Providencie a Vitacury, dobře oblečení mladí lidé, kteří hovoří kultivovaně a mají před sebou zářnou budoucnost jako lékaři, advokáti a inženýři, jako soudci, ředitelé a rejdaři. Ale Carmen si namlouvá, že se svým spolužákům nepodobá. Nechce být jako její kamarádky, přestože bydlí v podobných domech a jejich otcové nosí stejný knír a v obývacích pokojích visí skoro tytéž lampy. Hraje si na lepší před kamarádkami, které ji znají a vědí, že si hraje na lepší před klukama, kteří ji neznají, ale kterým se líbí, dívají se na ni a chtějí se s ní vyspat, jak tam tak sedí a sleduje přednášejícího, nebo když cupitá z mramorových schodů a přechází aulu. A Carmen, jež se domnívá, že se zná dostatečně dobře, miluje tahle malá představení. Zbožňuje být tím, kdo se chová podivně, kdo odpovídá, kdy nemá, kdo ve zcela nevhodné chvíli obrací oči v sloup a směje se příliš ostrým a pištivým smíchem. Carmen patří k těm částečně okouzlujícím, částečně iritujícím dívkám, které se rády dohadují nejen se svými kamarádkami, ale taky s jejich kluky a ostatními studenty, které zahrnuje do rozšířeného okruhu svých přátel, okruhu lidí, kteří si myslí, že Carmen tyhle své hry občas přehání, kteří se často domnívají, že při diskusi překračuje meze, a kteří se mezi přednáškami shodují na tom, že se Carmen nechová vždy tak, jak by se pro dívku patřilo. Tenhle argument nepoužívají pouze studenti mužského pohlaví, ale i velká část dívek, zvlášť když se Carmen ne bez smyslu pro humor rozjede, vychrlí pár nadávek, vysměje se jim do obličeje a vysype ze sebe celý arzenál drzých hlášek. Opravdu nesnese lidi, kteří se rádi poslouchají, studenty, kteří rádi přednášejí ostatním. Naopak se jí líbí, když vypije víno rychleji než jiné holky, a tak k sobě přitáhne pozornost lidí u ostatních stolů v kantýně, zachytí naštvané pohledy těch, co se na ni dívají, pohodí hlavou a zeptá se, jestli chtějí fotku, když tak nestydatě čumí. Některé kamarádky si dají zděšením ruku před pusu, jiné se jen usmějí a pak pokračují, kde přestaly, uprostřed hovoru o tom, kdo se s kým dal dohromady, kdo se s kým vyspal a kdo má protekci v profesorském sboru, o první francouzské pokusné explozi na Sahaře a zadržení Adolfa Eichmanna v Buenos Aires. A jako předzvěst svého vlastního příběhu se Carmen baví s přáteli o zemětřesení, které naprosto zničilo město Agádír v Maroku, a o únosu Erica Peugeota, nejmladšího syna francouzského automobilového impéria.

Osmnáctiletá Carmen v univerzitní kantýně. S tmavými vlasy sepnutými v drdolu. S knížkou před sebou, dlouho před chvěním, které se v jejím životě objeví později, v letech, kdy bude s Catalinou nejprve bydlet ve švédském hlavním městě, a pak v Uppsale, v tisíci jiných věcí: v modřinách lesknoucích se jako pohlednice, v uťatých rukou, v krajině připomínající močál a v křiku, který řeže a tluče do betonových zdí exilu a nočních můr. Dlouho před tím, než Carmen bude sedět se sklenicí před sebou a hledat ztracený svět, obrovský stín na zdi, jež je sama stínem. Santiago, které zmizelo, tak jako mnoho dalších věcí, Carmenino nezapomenutelné město mládí, které se v tom hemžení příběhů, jež v dceřině přítomnosti neustále obměňuje a převypravuje, pokouší zprostředkovat stejně krásné a stejně čisté a stejně třpytivé, jaké si ho pamatuje. A malá Catalina sedí nehnutě na pohovce a jen naslouchá maminčiným neustálým obměnám večera jako tenhle, jenž matčinými ústy přejde v jiná vyprávění, příhody s kamarádkami v jiné části města, v jiných ročních obdobích než v pozdním podzimu, na jaře nebo v létě (a v teple, které je všechny málem zadusilo), vyprávění o beztvarých nocích v Santiagu 60. let, vyprávění, která se vždy stočí zpět k Panchitu Lorcovi, otci Cataliny. Jejímu tatínkovi. A později, když dopije a dcera jí opět nalije, mluví Carmen znovu o Panchitu Lorcovi, pokaždé o Panchitu Lorcovi a dlouhých básních a zamilovanosti a tisíci jiných věcech, které zamilovanost připomínají. Vyprávění je jako cesta časem, pomyslí si Catalina bezděky, a přitom sedí na kožené pohovce a naslouchá své matce, jež se třese míň a míň s každou sklenkou, co vypije, míň a míň čím víc se propracovává příběhem vpřed, a nakonec končí tam, kde končí všechno: ve smrti, v nepřítomnosti, v nepochopitelném vakuu exilu, kterým je všední den. Tam se chvění vždy zastaví, pomyslí si Catalina. Maminka se vždy přestane chvět v okamžiku, kdy zabijí tatínka.

Ukázka

Spisovatel:

Kniha:

Kolon, Oslo, 2010, 741 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse