Popescu, Simona (in Psí víno)

Popescu, Simona (in Psí víno)

rozhovor beletrie zahraniční

Simona Popescu je současná rumunská eseistka, básnířka a prozaička. Vystudovala filozofickou fakultu v Bukurešti a už od útlého věku se věnuje psaní.

Jak školní biflování zabíjí poezii

Jarmila Horáková: Kdy jsi se poprvé dostala k poezii, kdo tě k ní přivedl?
Simona Popescu: S poezií jsem se setkávala takříkajíc na několikrát. Říká se, že když se s někým setkáš, záleží na prvním dojmu. Můj první dojem spojený s Poezií (píšu ji teď s velkým písmenem) byl hodně špatný. Když jsem byla malá, líbily se mi básničky, byly roztomilé, líbily se mi i rýmy, které nebylo těžké se naučit. Pak jsem zjistila, že existuje i… Poezie („vznešená dáma“, jak kdysi řekla jedna moje studentka, když mluvila o svém setkání s „poezií“). Čekala na mě ve školních učebnicích a měla pohřební charakter (nevím, proč se do školních učebnic dávaly jen pochmurné básně). Pak se mi zdála příliš spjatá s mašinerií na odhalování stylistických figur, témat (mezi nimi láska k vlasti a národu) a básníkovým poselstvím, které bylo pokaždé jednoznačné. O básníkovi jsem se dozvěděla, kdy a kde se narodil a kdy a kde umřel (všichni už byli mrtví). Jako by nikdy ani nežili. Výklad básní jako by neměl nic společného se skutečným životem, s faktem, že byly napsány lidmi s nějakým osudem, a nikoliv ctihodnými mrtvými, „národními hodnotami“ či kamennými sochami. Pravou poezii jsem objevila sama jednou odpoledne, když mi bylo 15 let, když jsem otevřela bichli půjčenou z gymnaziální knihovny. Jmenovala se Panorama současné světové poezie, měla 900 stran a byli v ní zastoupeni současní básníci (od roku 1900 do roku 1950) z mnoha zemí. Básně předcházela krátká strhující biografie, která byla psaná úplně jiným stylem než v učebnicích. Byla tam i jedna či dvě fotografie autora, když byl mladý. Pamatuju se, že jsem narazila i na velmi krásnou poezii… o vlasti. Z básníků se mi nejvíc líbil Srečko Kosovel, student s podobnými brýlemi, jako mám já. I on píše o smrti – také zemřel ve 22 letech –, ale v jeho případě jako by nešlo o Poezii (tu vznešenou dámu), ale o silné poselství chlapce, který je vyděšen tím, co se děje kolem něho („Krásná bude, ó, krásná smrt Evropy / Jako nádherné královny v jejích klenotech“). Nikdy nezapomenu na nadšení z objevení světa opravdové poezie spojené s životem. Když jsem psala Zelené práce, měla jsem v sobě to mladické nadšení. Proto bych byla ráda, aby byly Zelené práce čteny… jako kdyby člověk četl román s básníky, o básnících a o poezii. Na konci gymnázia pro mě byla stejně důležitá masivní antologie americké poezie, kde autoři mluvili stejným jazykem jako já, stejným poetickým jazykem – jednoduchým, přímým a strohým. Jako na mladou spisovatelku na mě udělala silný dojem antologie mladých německy píšících rumunských básníků Vînt potrivit pînă la tare (Středně silný až silný vítr). Žádná metafora! Na gymnáziu jsem našla přátele – mladíky, kteří také psali poezii (dnes to jsou slavní spisovatelé). Společně jsme objevovali nové oblasti poezie (knih, života) a zpočátku „pod vedením” tehdy mladého básníka z generace osmdesátých let Alexandra Muşiny jsme se seznamovali se vším, co se u nás v 80. letech psalo.

Jarmila Horáková: V své knize Zelené práce – moje obhajoba poezie píšeš o tom, že školní biflování zabíjí poezii.
Simona Popescu: Když jsi malé dítě a neumíš ani psát ani číst, je učení básniček hra. Později povinnost učení se nazpaměť na nějakou školní besídku, nebo ještě hůře kvůli známce, zabíjí veškerou radost. Tím vlastně začíná zabíjení touhy (zločin!) číst ještě někdy poezii. Tím a musem spojeným se čtením! Musíš číst určité knihy, musíš kvůli známce, musíš kvůli kultuře, musíš je rozebírat! Když je řeč o literatuře, NEMUSÍŠ nic! Povinně čtení básníci vnucovaní horem dolem, vyučovaní bez lásky, bez stylu, bez nadšení a opravdového pochopení se stávají pohromou. Nečteš ani pro profesory, ani pro rodiče, ani kvůli kultuře, čteš pro sebe – jinak je to téměř zbytečné. Jako univerzitní pedagog chodím na inspekce, to znamená, že jsem přítomna na hodinách učitelů literatury. V mluvnici jsou všichni dokonalí. Když dojde na literaturu, je to horší, a když je předmětem poezie, výuka začne být podivně strojená, až nelidská. Je těžké vyučovat poezii, já jsem se tomu na univerzitě bránila, jak jsem mohla. V roce 2004 jsem narazila na přednášející, k jejíž přednášce jsem vedla seminář, a ta mi řekla: „Já si beru prózu, ty máš poezii.“ Věděla jsem a měla jsem potvrzené, že studenti tento poněkud zastaralý a umělý literární žánr odmítají. Připravovala jsem se na semináře čtením poezie, abych získala nadšení. Bez nadšení prostě literaturu učit nemůžu. Tehdy to pro mě bylo opětovné setkání s poezií všech dob a z celého světa. Byla to velká radost. S radostí a nadějí, že můžu něco předat i ostatním, jsem psala Zelené práce.

Jarmila Horáková: Jak by se podle tebe mělo přistupovat ve školách k poezii?
Simona Popescu: V jejím kontextu a v aktuálních souvislostech – nejen kulturních. Základní je souvislost se skutečným životem. Myslím, že poezie by se měla učit tak, jak to dělá profesor ze Společnosti mrtvých básníků – z té knihy a filmu! Se znalostí věci, s určitým hrdinstvím a „s láskou a odvahou“ (kdybych měla mluvit jako kniha).

Jarmila Horáková: Věnuješ se surrealismu, napsala jsi knihu o nejznámějším rumunském surrealistovi Gellu Naumovi, čím tě surrealismus fascinuje?
Simona Popescu: Surrealismus mě fascinoval od chvíle, kdy jsem zjistila, že výrok surrealistů, který mi připadal jako slogan – „poezie jako způsob života“ –, je maximálně pravdivý. Surrealisté byli velmi vnímaví vůči tomu, co bych nazvala poezie běžného světa (i když někdy neviditelného). Ona existuje!

Jarmila Horáková: Z inspirace sny vychází i oneirismus (jediný rumunský literární směr, který vznikl v době komunismu, a sice v 60. letech, hlavními představiteli jsou básník Leonid Dimov a prozaik Dumitru Ţepeneag). Kde vidíš styčné body a rozdíly surrealismu a oneirismu?
Simona Popescu: Surrealisté věřili, že sen je svobodná, autentická forma, záběr opravdového myšlení, osvobozeného od rozumu. Oneiristé – když o nich mluvím, mám v prvé řadě na mysli Leonida Dimova – hodně oceňovali kreativitu oneirického typu, způsob, jakým zpracováváme (režie, střih) realitu ve snech (tam jsme všichni nějakým způsobem básníci, ne?). Dimov mluvil o řádu a zákonitostech snu, které využíval v literatuře, aby mohl nerušeně a široce psát o konkrétní realitě a o sobě. V jeho případě je sen pouze forma, do níž se vejde všechno (myšlenky, pocity, podrobnosti, scény, biografie atd. atd.). Já když čtu Dimovovu poezii, čtu něco o Dimovovi. Dimov byl jedinečný!

Jarmila Horáková: Píšeš poezii, prózu i eseje. Která z forem tvorby ti je nejbližší?
Simona Popescu: Někdy ta, jindy ona, záleží na rozpoložení, v jakém se nacházím. Stejně tak mám někdy chuť číst poezii, jindy prózu nebo eseje. Čím dál tím raději čtu eseje, které v sobě mají velkou dávku poezie, ale zároveň mají i narativní charakter jako próza. Je málo autorů, kteří pracují se všemi těmito formami tak, aby je jeden text obsahoval všechny. Abych uvedla několik jmen: Novalis (v Pollen), Baudelaire (v Umělých rájích), Rilke v Zápiscích Malta Lauridse Brigga, Pessoa v Knize neklidu, celé úryvky z Musila (Muž bez vlastností), celý svazek Proustova Hledání ztraceného času, prózy Poláka Andrzeje Stasiuka, Herty Müllerové a vašeho Seiferta (Všechny krásy světa). Poezii píšu snadněji, ale méně. Nelíbí se mi být prozaikem jako takovým, ale cítím se dobře, když píšu svoji prózu. Nepotrpím si na realistickou prózu s dialogy, kde je pouze jeden příběh. Líbí se mi zvláštní, těžko zařaditelná próza. Píšu to, co by se mi líbilo číst. Texty, které jsou součástí žánru… překračujícího hranice (který není ani próza ani poezie, ale je prózou a poezií zároveň).

Jarmila Horáková: Koho si kromě Gellu Nauma nejvíc ceníš v moderní rumunské poezii?
Simona Popescu: Líbí se mi více autorů z generace osmdesátých let i mladí básníci. Chtěla bych napsat knihy o lidech jako Mircea Ivănescu, Leonid Dimov a Şerban Foarţă.

Jarmila Horáková: Myslíš, že bychom měli umělce posuzovat nejen podle jeho díla? Je důležité i jeho „CV“? (Tato otázka mě napadla, když jsem četla tvoji báseň „Básníci z bývalých…“).
Simona Popescu: CV neznamená nic, i když je možná pro někoho důležité. Nezáleží na tom, na kolika festivalech poezie jsem byla, do kolika jazyků byla přeložena moje poezie nebo na tom, že ke svému spisovatelskému CV můžu přidat CV univerzitního pedagoga (výuka literatury). Pro mě je poezie součástí něčího života. Nemůžu předstírat, že nevím nic o básníkovi, kterého čtu. Kdysi v dobách raného mládí, řekněme, mě nezajímalo nic jiného než poezie. Ale ty doby pominuly. Pro mě opravdový básník předkládá ostatním nejen estetično, ale i způsob bytí. Vyjádřeno slovní hříčkou, kterou někdo vymyslel, důležitá je estetika. Myslím, že čtenář z Východu nebo z postkomunistických zemí přesně ví, o čem mluvím.

© Jarmila Horáková
článek vyšel v časopise Psí víno 62/2012
na iLiteratura.cz se souhlasem autorky a redakce časopisu Psí víno

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2080x

Inzerce
Inzerce