Roman Graf
Graf, Roman

Roman Graf

Spisovatel Roman Graf patří k mladé generaci německojazyčných autorů. Pochází ze švýcarského Winterthuru, studoval na Literárním institutu v Lipsku a v současné době žije v Berlíně. Na letošním Měsíci autorského čtení v Brně představil svůj nový román Sestup, který vyšel v srpnu 2013.

Spisovatel Roman Graf patří k mladé generaci německojazyčných autorů. Pochází ze švýcarského Winterthuru, studoval na Literárním institutu v Lipsku a v současné době žije v Berlíně. Na letošním Měsíci autorského čtení v Brně představil svůj nový román Sestup, který vyšel v srpnu 2013 (Niedergang, Knaus Verlag, München).

iLiteratura: Jak spolu souvisí lesnictví a psaní? Narážím na to, že jste vyučený lesníkem.
Roman Graf: Ne, to byl naprostý omyl. Od prvního dne jsem věděl, že lesnictví není nic pro mě, ale něčím jsem se vyučit musel. Školu jsem opravdu dokončil a nakonec to nebylo tak špatné. Člověk musí trénovat vůli a disciplínu. 

iLiteratura: Pak jste působil jako novinář. Bylo to důležité pro vaše psaní?
Roman Graf: Ano, v tom smyslu, že mě to přimělo věnovat se pouze literárnímu psaní. Novinařina mě bavila, ale zároveň jsem věděl, že chci psát literární texty. Nejdříve jsem myslel, že to půjde dělat zároveň. Jenže psaní žurnalistických textů je prostě úplně jiné, hlavně formálně. Brzy jsem cítil, že se musím rozhodnout buď pro novinařinu, nebo pro literaturu. Dal jsem v práci výpověď, aniž bych měl z čeho žít. Ale s odstupem jsem rád, že jsem to udělal, protože v životě jsou situace, kdy jednoduše už není cesty zpátky. Bylo to náročné a rozhodně to nemůžu doporučit jako univerzální recept. V mém případě to ale zafungovalo. Prostě jsem si řekl, že budu psát a ono to nějak půjde. Tehdy jsem byl na začátku té cesty a trvalo roky, než jsem si mohl říct: ano, opravdu to jde.

iLiteratura: Na začátku té cesty jste se rozhodl pro studium na Literárním institutu v Lipsku. Byl jste přijat hned napoprvé?
Roman Graf: Ne. Přihlásil jsem se a nevzali mě. Byl jsem přijat až další rok. To už jsem nepracoval v novinách, takže jsem byl ohledně budoucnosti hodně nervózní. Musím říct, že přijetí ke studiu je tam hodně otázka štěstí. Znám totiž hodně těch, kteří píšou opravdu dobře, ale přijati nebyli. Hlásí se tam pět set až šest set zájemců ročně a přijato bývá pouze deset studentů.

iLiteratura: Existuje určitý trend v psaní, který u studentů tohoto institutu převládá?
Roman Graf: Ne, to bych neřekl. Každý vlastně dělá něco jiného, jenže ne každý potom publikuje. Lze spíše konstatovat, že mezi nakladateli převládá určitý trend a do jisté míry cenzura, protože vydávají jen to, o čem jsou aspoň částečně přesvědčeni, že se to bude také prodávat. Píše-li někdo literaturu kladoucí vysoké nároky na čtenáře, například výrazně lyrickou prózu, pak mívá velmi malé šance, že najde nakladatele.

iLiteratura: Na svém prvním románu Pan Blanc (Herr Blanc, 2009) jste pracoval už během studia?
Roman Graf: Část románu vznikla ke konci studia, ale stěžejní část až poté. Během studia mi vyšlo jen pár básní a povídek v literárních časopisech. Bylo to při studiu vlastně dost složité, protože člověk neměl chvíli klidu. Hodně z nás si tam prošlo obrovskou krizí s psaním. Dlouho se člověku nedařilo napsat ani čárku, protože se tam neustále muselo něco reflektovat a pitvat. Člověk byl často tak zmatený a měl strach psát, protože tušil, že se tím opět spustí ta lavina reflexí. Jakmile ale získáte odstup, zpracujete to, pak se zotavíte a najednou to jde a člověk má i výsledky. Bohužel k tomu většinou dochází, až když je studium u konce.

iLiteratura: Takže období krizí přináší i své plody?
Roman Graf: Rozhodně. Ta fáze, kdy člověk o literatuře hodně hovoří a přemýšlí, je zásadní. Když je člověk mladý a studuje, neustále se dovídá něco nového, mění pohled na svět a objevuje nové fenomény a principy, které jej zásadně ovlivňují. Bývá to fáze neustálého vymezování se vůči světu i sobě samému. Člověk permanentně zaujímá nová stanoviska a odhazuje ta stará.
Báseň člověk napíše během jednoho dne, ale na románu je třeba pracovat rok, často dva. Při práci na románu musíte vědomě setrvat v jednom konceptu a vydržet, záměrně neměnit poetiku, jinak byste román nikdy nedokončil. Po dokončení textu je opět zásadní, aby přišla fáze proměny, skrze kterou se člověk vyvíjí dál. To vlastně na psaní považuji za nejdůležitější: že člověk celý život stoupá nahoru po pomyslných schůdcích svého vývoje, které jsou samozřejmě nekonečné. S každou novou knihou chce člověk stoupat výš a výš.

iLiteratura: Jaké to pro vás dnes bylo, číst z nového románu, který brzy vyjde? Bylo zajímavé s textem poprvé nebýt sám?
Roman Graf: Bylo to lepší, než jsem čekal.

iLiteratura: Když pracujete na textu, předčítáte si jej někdy nahlas?
Roman Graf: Ano, když je text hotový, celý si jej přečtu, nahrávám to a pak to poslouchám. Když čtu pro sebe v duchu, nemůžu mít odstup. Když text slyším, je to, jako bych ho slyšel poprvé. Když člověk čte, do textu se ponoří a on ho zahltí. Když ale člověk poslouchá, vnímá jinak, například že některé pasáže míří jinam, než mají.

iLiteratura: Jak dlouho jste na aktuálním románu Sestup pracoval?
Roman Graf: Tento román vznikal zajímavě. Dva roky jsem pracoval na jiném, velmi rozsáhlém románu, který má už tisíc stran. Pak jsem cítil, že si potřebuju odpočinout. V rámci odpočinku jsem si přečetl román Horská cesta (Bergfahrt, 1975) švýcarského spisovatele Ludwiga Hohla. Ten příběh mě hodně zaujal a inspiroval. Místo odpočinku jsem tedy tajně začal psát, nikomu jsem o tom neřekl. Šlo to velmi rychle, román Sestup jsem napsal poměrně záhy, asi během deseti týdnů. Je to vlastně spíš náhoda, protože dva roky jsem dřel na něčem jiném a pak během deseti týdnů napsal úplně nový román. Nejde to naplánovat, je to pokaždé překvapení. Člověka něco přepadne a nedokáže jinak, než celé dny sedět a psát.

iLiteratura: Můžete popsat, jak následně probíhala spolupráce s redaktorem? Vím, že v Německu po napsání románu mnohdy následuje intenzivní práce na rukopisu knihy na základě připomínek redakce, což v Česku nebývá tak časté.
Roman Graf: Ano, to se stává. Ale v tomhle případě to tak nebylo. Já na textu ještě chtěl sám pracovat, dokonce přidat jednu postavu, ale v nakladatelství se text líbil a připadal jim hotový. Takže už probíhaly jen kosmetické úpravy.

iLiteratura: A co bude s tím tisícistránkovým dílem? Zůstane v šuplíku, nebo na něm chcete dále pracovat?
Roman Graf: To teď nevím. Rozhodně bych rád to téma nějak zpracoval, ale myslím, že to, co mám, je třeba výrazně upravit. Ale teď to nechávám stranou.

iLiteratura: Brzy vám vyjde nová kniha, takže přichází jiná fáze.
Roman Graf: Ano, teď je třeba prezentovat knihu a jezdit na čtení. A když mám čas, píšu něco jiného.

iLiteratura: Žijete v Německu, ale pocházíte ze Švýcarska. V diskusi po čtení jste řekl, že německou němčinu vlastně považujete za cizí jazyk a že život v Německu je pro vás něco jako exil.
Roman Graf: Ano, je to tak. Švýcarsko mám rád, ale je to tam hodně malé a měšťácké. Taky je tam málo svobodných možností, třeba pro mladé umělce. Souvisí to i s penězi – ve Švýcarsku je všechno hrozně drahé. To, že jsem začal studovat v Lipsku, pro mě byla obrovská úleva a osvobození. Pro mé texty Švýcarsko nadále zůstává důležité, ale potřebuji i ten odstup a pohled zvenčí. Nelze totiž dost dobře o něčem psát a zároveň být uvnitř toho, o čem píšete. A když člověk žije jinde, je svobodný, zbaví se všeho balastu, který jej ve spojitosti s tou zemí tížil. Teď žiju tři roky v Berlíně, se kterým mě nic nepojí, nic z mé minulosti, a to je pro mě důležité: místo, kde se můžu povznést nad realitu.

iLiteratura: Německo tedy považujete za své útočiště, ale o tamní politické nebo kulturní dění se nijak zvlášť nezajímáte?
Roman Graf: Ano, nijak zvlášť se o Německo nezajímám. Psaní je moje hlavní činnost, je dost časově náročná a vysilující. A tak to vlastně bylo i v Lipsku. Každý z nás pocházel odjinud a žili jsme tam jako v nějaké jeskyni. Přátelili jsme se jen v rámci institutu, jinak jsme s městem neměli nic společného.

iLiteratura: Takže trochu jako sekta?
Roman Graf: Ano, vlastně ano.

iLiteratura: Jak vlastně vypadá váš běžný den?
Roman Graf: Mám dva psy a ti do jisté míry určují můj denní harmonogram. Ráno je asi hodinu venčím, potom po deváté začnu pracovat, kolem druhé hodiny sním něco k obědu, pak jdu zase ven se psy, a když mám zrovna intenzivní fázi psaní, většinou píšu ještě večer. Tenhle harmonogram je neměnný. Považuju za důležité, aby člověka každodenní problémy neodváděly od psaní, takže k tomu potřebuju mít jasně vymezený prostor.

iLiteratura: Patříte mezi spisovatele, kteří si neustále dělají poznámky a zapisují každý nápad?
Roman Graf: Není to tak, že si člověk sedne a prostě píše, to není možné, protože bez nápadů to nejde. Mám ale tu zkušenost, že čím víc si dělám poznámky, tím hůř se vyvíjí text, na kterém pracuju. V případě románů Pan Blanc a Sestup navíc nebylo potřeba si nic zapisovat, protože jsem své postavy viděl naprosto plasticky. Dřív jsem hodně jezdil na hory, takže i situace z nového románu jsem si okamžitě představoval velmi barvitě. Chodím hodně lézt na umělou stěnu, ale v horách už jsem dlouho nebyl. Po letech poprvé až tento rok.

iLiteratura: Musel jste i v horách často myslet na svůj román?
Roman Graf: Ne, moc jsem na něj ani nemyslel. Užíval jsem si hory. Pobyt v horách mi přijde očistný pro tělo i duši. Bylo to tentokrát náročné, protože jsme byli vysoko a měli s sebou psy, kteří když například uvidí sviště, mají chuť za ním běžet. Ale nakonec jsme to všechno dobře zvládli.

iLiteratura: Jaké současné švýcarské autory byste doporučil českému čtenáři?
Roman Graf: Já čtu vlastně spíš ty mrtvé. Z žijících mám rád třeba román Paula Nizona Pýcha (Stolz, 1975).

iLiteratura: Co čtete, když chcete relaxovat?
Roman Graf: Vím, že většina lidí, když se chce odreagovat, čte třeba detektivky a tzv. krásnou literaturu čtou ve chvílích, kdy mají náladu na něco náročného. Já zábavnou literaturu vůbec číst nemůžu, není to pro mě relaxace, protože mě to okamžitě rozčílí. Pro mě je relaxace literatura, která na mě právě klade nároky. Hrozně rád mám Vladimira Nabokova, ke kterému se neustále vracím. Mám rád romány Pnin, Lužinova obrana, Lolita nebo Bledý oheň. Některé je třeba přečíst víckrát, protože jsou náročné, ale člověk pokaždé objeví něco nového.

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse