Mezger, Daniel: Land spielen

Mezger, Daniel
Land spielen

ukázka beletrie zahraniční

Rozhodneme, že i my musíme k Jelenovi. Muzika vyhrává. Je pátek, a tak dnes nehraje jukebox, ale dechové trio, které si vybalilo v koutě, starší z nás otvírají dveře U Jelena, zatímco mladší z nás na sebe musí dávat pozor sami doma.

Daniel Mezger: Land spielen. Salis Verlag, Zürich, 2012, 320 s.

Rozhodneme, že i my musíme k Jelenovi. (...)
Muzika vyhrává. Je pátek, a tak dnes nehraje jukebox, ale dechové trio, které si vybalilo v koutě, starší z nás otvírají dveře U Jelena, zatímco mladší z nás na sebe musí dávat pozor sami doma. Usedneme ke stolu, hudba neustává, stočí se k nám jen pár pohledů, objednáme si pivo a jablečný džus, hrajeme si na vesnickou hospodu, i když u nás to vypadá, jako bychom si hráli na jazzový klub.

Hrajeme si na hospodu. Už se nese pivo i džus, sedíme u stolu a dochází nám, že jsme udělali první chybu: Sedíme tu sami a důvod něco na tom změnit nepřichází. Ti, co mastí karty, na nás nemávnou, přidejte se. A nemůžeme ani k ostatním, co roztroušeni po lokále upíjejí pivo, protože ti zas jen zírají do sklenic anebo kradmo naším směrem. A tak usrkáváme i my ze svých sklenic, jako jediní posloucháme muziku. U Jelena není zrovna plno, v malé vsi nemá každý čas popíjet. Dopíjíme a jedna z nás už chce zase jít, zatímco druhému z nás to připadá zbabělé. Ten smělejší chce zůstat, nechce se schovávat, chtěl by se přidat, chtěl by si taky aspoň prstíkem poklepat, když vedle u stolu buší štamgasti pěstmi. „Vždyť jsou přece všichni docela milí,“ řekne. A ta méně odvážná opáčí, že se stejně nudí. Nechápe, jaký to má smysl, vysedávat tady, a také trio si právě dává přestávku a podle toho, jak tam vzadu sedí a kouří, to určitě bude dlouhá přestávka. Tomu, který chce zůstat, už došly argumenty, a přesto chce zůstat, jen by nerad byl sám, ta, která chce jít, to navrhla už dávno. Potom konečně ten, který chce zůstat, objeví vzadu v koutě starostu, zpola schovaného mezi dvěma jinými vesničany. Toho zná, s tím by se mohl dát do řeči. Řekne, že se teď pobaví s tamtím, objedná si ještě jednou to samé, vstane a přes celou místnost jde ke starostovu stolu.

Hospodská hra je složitá, neovládáme pravidla. O chovu dobytka a sítích na seno existují knížky, kosa se jinak držet nedá a udržovat živý plot není žádné umění. Zabodovat U Jelena je těžší, první mínus má člověk na kontě hned za „Můžu si přisednout?“, to se přece nikdo neptá a prostě to udělá, protože sem zkrátka patří. Když sem nepatří, dostane další trestné body, a to s takovou razancí, že jen málokomu už se podaří ztrátu dohnat. (...)

Když už se hraje, je třeba hrát s velkým nasazením. To všichni víme, a náš nejsmělejší proto vsází do hry všechno, nechá dokonce sedět svou ženu u jablečného džusu, přesedne si k starostovi, bodře pozdraví osazenstvo u stolu, připije všem a hovor rázem utichne. (...) U stolu se tady před ostatními nikdo nechce shodit. Pravidla tady ovládá každý. Kromě toho, který přibyl jako poslední, který právě začíná uplatňovat svůj tolik vychvalovaný šarm a rétorické schopnosti: Mluví o životě na venkově a že je to tu pěkné místečko, že ho vždycky obdivoval, než objevil tenhle dům, je sice starý, je sice zpustlý, ale s tím se dá něco dělat, a jestli někdo neznal předchozí obyvatele. Jeden kohosi znal, řekne: Jo, tamtoho, toho já znám, ale ten tam bydlel ještě předtím, pořádný piják. K Jelenovi mu nakonec zakázali chodit. V opilosti tu jednou rozmlátil světla. Všecky. Sedělo se pak potmě, pod sprškou střepů, hospodská se postarala nejdřív o policii a potom o svíčky. Bylo to takové útulné, dojímavé. Jukebox tu tenkrát bohužel ještě nebyl. A trio hraje stejně nanejvýš jednou do měsíce. Pilo se tehdy dál ve světle svíček, jenom toho jednoho, toho poslali domů. Účet, co mu potom vystavili, nikdy nesplatil, ale od té doby už zůstával doma. Tam prý pil dál až do brzké smrti. Zabilo ho to. Uchlastal se k smrti. A pak v domě přece bydlel ještě ten druhý, ale o tom on nic neví, řekne ten, který by i věděl, ale teď už toho napovídal tolik. Hovor je díky němu v plném proudu, pro nováčka u stolu plný bodový zisk!

A starostovi potom přijde náramně vhod, že ke stolu teď přichází žena toho nového a řekne, že jde domů, Moritz ať si klidně ještě zůstane, ona domů trefí, jen džus za ni musí zaplatit, ona u sebe nemá peníze. A potom neřekne: „Tak pánové!“ a nepoklepe ani o stůl, udělá tedy špatně všechno, co se špatně udělat dá, a má se k odchodu s nějakým „Nashledanou!“ U stolu by teď každý tak rád zapil nováčkovu prohru. Být to tak stará jednoho z nich, už by se jí smáli, anebo jemu, podpantoflákovi, a řekli by, že dobře dělá, když se brání, že ještě zůstane. Možná by se někdo i přeptal, jestli by si neměl jít starou ukonejšit. Potom by se tomu smáli a bušili by do stolu. Teď ale nikdo neřekne nic, hledí jen mlčky před sebe, zatímco náš poslední hráč v poli vytasí poslední trumf a nakousne téma politika.

„Kvóty na mléko,“ začne ten z města. „Sedláci vymírají,“ řekne dál. Potom řekne: „Obdělávat pole.“ A dodá: „Revitalizace krajiny.“ Už se nadechuje k „právu na volbu práce“, když vtom ho přeruší, od jednoho si vyslouží: „Jo-jo,“ od druhého: „Žvanit do toho, to svede každý.“ A mlčení od celého stolu.

Tříčlenná skupinka přemýšlí, co s tím čtvrtým, než začne mlčení nudit i trénované nemluvy a jeden se zeptá: „Šíbra umíš?“

*

A hrajou se karty. Tady v kraji se vždycky hraje ve čtyřech, vždycky dva na dva. Není špatné mít přátele, myslel by jeden, mít spojence, někoho, kdo přiloží trumf, když má člověk sám špatné karty, mít prostě někoho, kdo člověka vytáhne z bryndy a hájí ho před protihráči srdcem a kříži. Tak by jeden myslel. I když by vlastně měl vědět, že na pozoru by se měl mít ne před soupeři, ale před přáteli. Pravidla jsou jednoduchá, hru to však neusnadňuje. Existují tajné dohody, otevřeně leží na kousku zeleného koberečku, vedle kterého stojí popelníky, v nichž doutnají nedopalky, co už nikdo nedokouří, protože teď je třeba se soustředit: Když je vynesená červená, musí se červená zavrhnout a změnit károvou na srdce. Jestli protihráč plevy odmítne, měl by člověk zpozornět a nezačínat zdvih kříži, v tu chvíli by se z přítele stal nejhorší nepřítel. „Vždyť jsi přece viděl, že hlásil kříže, proč vynášíš kříže, ještě jsme mohli uhrát body, měls dát tu károvou devítku anebo na srdce bych tady taky ještě něco měl.“ Žádné výmluvy nepomůžou, přítel karty zná, počítá s tebou, jako by byl nepřítel, ví, co je vyloženo na stole, a místo oken abychom tušili zrcadla, protože on ví, i jaké karty jsou ještě na ruce. Moritz zkouší žertovat, nakusuje řeči, aby zalichotil, o tom, jak je rád, že je konečně taky U Jelena, že se konečně pozná se sousedy trošku blíž. (...)

Chtěl by se tomu zasmát a říct, že je to přece všechno jenom hra, chtěl by se rozpovídat o podstatě hraní, ale tady to žádná hra není, protože tady se nikdo nesměje, a když, tak jenom vlastním vtipům anebo chybám soupeře, mluví se nanejvýš o chybách spojenců, přičemž na tom zase není nic k smíchu. Jinak se hraje mlčky, nikdo cizotovi nepoklepává po rameni, nikdo se ho neptá, kým že je a co že dřív dělal a jak se mu daří. Mlčí se, dokonce i když se rozehrává další kolo, když jeden triumfálně míchá, druhý s úšklebkem pozvedá sklenici, ke rtům anebo aby tak dal znamení hostinské, když se znovu rozhoří nedopalek, který už málem uhasl, aby se v oblacích kouře ukryl vztek. Také Moritz si poručí další sklenici, dneska patří k místním, jenom z cigarety nepopotahuje a pot na čele mu nevyrazil po alkoholu. Nemá čas setřít si ho, další runda už začala, proti směru hodinových ručiček se mu motá hlava ještě víc, protože se pokouší počítat, protože s nimi chce držet krok, protože nechce propásnout žádný signál, žádné znamení, co zahrát, aby vyhráli, jak se má dívat, aby ho vzali mezi sebe, co má říct, aby sklidil respekt.

Rádi bychom našeho řečníka, který mlčky, zarputile zírá do karet, povzbudili, rádi bychom ho pochválili, protože je naším nejlepším hráčem, pověděli bychom mu, že je hrdina, tady v té jámě lvové, které se tu říká U jelena. Těšíme se, až přijde domů a bude vrávorat a potit se a páchnout a hlučně vykládat o trumfech a triumfování a o tom, jak jim to ukázal, a že si teď tykají a že ho pozvali do sportovního klubu a k hasičům. Těšíme se na historky o chlapech, co si padají do náruče a nasazují ke zpěvu, i na spiklenecký obličej našeho nejstaršího, když vypráví, že došlo i na internacionálu. Třebaže tady žádné pány neznají, tady si je šéfem každý sám a drží se tu pohromadě, a lesník že ho pozval na jídlo, hned v neděli po kostele.

Do kostela nechodíme nikdy, v bohy ani v přímluvy shora nevěříme. Nevěříme, že by náš řečník dovedl mlčet, ale on se přitom dokonce dovede kousat do rtů. Můžeme se ho ptát, co bylo, nanejvýš jen hartusí. Radovali bychom se z opileckých písniček, jaké se tady v domě zpívají až příliš málo, protože až příliš mnoho z nás je ještě malých na pití. Ale ne na zpívání a slavení. (...)

Náš nejstarší neumí prohrávat, Jelena nepřemohl a teď by rád byl tím, kdo dělá randál po hospodách a rozbíjí žárovky. Rád by dostal zákaz vstupu k Jelenovi, byl by rád, kdyby ho hostinská poslala domů.

Jistěže se smí k Jelenovi vrátit, jistěže to tam může zkusit znovu, nikdo ho nevyhnal, i když nikdo ani netruchlil, když odcházel. I on zapomněl na „Tak pánové,“ ani on při vstávání od stolu nepoklepal dlaní o desku. Body už nikdo nepočítal, poraženému bylo jasné, kdo je vítězem a že si teď dopřejí ještě jednu rundu, že se teď chechtají a jsou samý vtip, že všichni ti zakřiklí nasazují ke zpěvu, nenotují internacionálu, ale písně proti měšťákům, proti přistěhovalcům, proti špatným karbaníkům a lidem, kteří ohýbají karty při míchání.

Náš řečník pro dnešek oněměl, vidíme na něm, že ani hra Na jelena není nic pro toho, kdo dřív pokaždé jen vyhrával, kdo bavil společníky u stolu, kdo měl zaručený aplaus. Chceme ho oslavovat, poraženého válečného hrdinu, ale on si dnes od nikoho z nás nechce nechat lízat rány. Jde mlčky do postele, tam na něj může ještě dlouho mluvit naše mlčenlivá a říkat mu, že mu to říkala.

Ukázka z knihy v německém originále Ukázka z knihy čtená autorem

 

překlad © Jitka Nešporová
ukázka z knihy Land spielen (s. 44–54)
překlad byl pořízen na festival Literatura v parku konaný 22. 9. 2013 v Praze
na iLiteratura.cz se souhlasem překladatelky, autora a nakladatele

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1500x

katalogy

Inzerce
Inzerce