Koch, Herman: Večeře

Koch, Herman
Večeře

ukázka beletrie zahraniční

Toto se stalo. Tohle jsou fakta. Jednou v noci, asi před dvěma měsíci, byli tři chlapci na cestě domů z večírku. Byl to večírek ve školní jídelně střední školy, kam dva ze tří chlapců chodili. Ti dva byli bratři. Jeden z nich byl adoptovaný.

Herman Koch: Večeře. Přel. Marta Kostelecká, Barrister & Principal, Brno, 2013, 288 s.

21

Toto se stalo. Tohle jsou fakta.
Jednou v noci, asi před dvěma měsíci, byli tři chlapci na cestě domů z večírku. Byl to večírek ve školní jídelně střední školy, kam dva ze tří chlapců chodili. Ti dva byli bratři. Jeden z nich byl adoptovaný.
Ten třetí chlapec chodil na jinou školu. Byl to jejich bratranec. I když bratranec téměř nikdy nepil alkohol, ten večer si přece jen několik piv dal. Stejně jako ti druzí dva. Oba bratranci tancovali s dívkami. Nebyly to jejich dívky, protože v tu chvíli žádné neměli – prostě tancovali s různými dívkami. Adoptovaný bratr měl však přítelkyni. Většinu večera se s ní líbal v tmavém, poněkud zastrčeném koutku.
Přítelkyně s nimi nešla, když ti tři chlapci odcházeli, chlapci museli být všichni tři v jednu hodinu doma. Dívka měla čekat na otce, který pro ni přijede.
Bylo sice už půl druhé, ale chlapci věděli, že tohle je zpoždění, které jejich rodiče ještě tolerují. Bylo dopředu dohodnuto, že bratranec bude spát v domě rodičů těch dvou bratrů – bratrancovi rodiče byli totiž na několik dnů v Paříži.
Napadlo je, že by cestou zašli ještě na pivo. Protože ale u sebe měli už jen málo peněz, museli se nejdřív zastavit u bankomatu. Hned o pár ulic dál – byli už téměř v polovině cesty mezi školou a domovem – narazili na bankomat. Byl to ten typ bankomatu s prosklenými dveřmi a samotný bankomat byl uvnitř, v malé místnůstce.
Jeden z bratrů, říkejme mu ten biologický bratr, si šel vybrat peníze. Adoptovaný bratr zůstal s bratrancem venku. Ale biologický bratr se vrátil skoro okamžitě zpátky. Tak rychle? Zeptali se ti dva. Ne, ty vole, řekl bratr, do prdele, vole, lekl jsem se jak prase. Co se stalo? ptali se ti dva. Tam vevnitř, řekl bratr. Někdo tam leží. Někdo tam chrápe, ve spacáku, ježíšmarja vole, málem jsem mu šlápl na hlavu.
V tom, co přesně se potom stalo, a především, kdo jako první vyrukoval s tím nešťastným plánem, se názory rozcházejí. Všichni tři se shodovali, že v místnosti s bankomatem to páchlo. Příšerný puch: zvratky a pot a ještě něco jiného, co jeden z nich popsal jako mrtvolný zápach.
Tohle je důležité, ten zápach, někdo, kdo páchne, může počítat s menšími sympatiemi, zápach zaslepuje, ať je to lidský zápach nebo ne, zápach zároveň smaže představu o člověku z masa a krve. Není to žádná omluva pro to, co se stalo později, ale nesmí se to jen tak vynechat.
Tři chlapci si chtějí vyzvednout peníze, ne moc, jen pár babek na poslední pivo v hospůdce. Ale do takového smradu prostě nevkročí, nedá se to vydržet ani deset sekund, aniž by se vám navalovalo, je to v podstatě totéž, jako by tam ležely otevřené pytle s odpadky.
Leží tam ale člověk: člověk, který dýchá, ano, který dokonce chrápe a chroptí ze spánku. Kašlem na to, najdem jinej bankomat, řekne adoptovaný bratr. To teda ne, ohradí se ti druzí dva. To je přece blbost, že by sis nemohl vybrat peníze, protože před bankomatem někdo leží a smrdí a vyspává se z opice. Kašlem na to, řekne adoptovaný bratr znova, jdem pryč.
Ti druzí dva to ale považují za slabošství, vyberou si peníze tady, nebudou obcházet ještě kdovíkolik bloků, aby našli jiný bankomat. Teď jde dovnitř bratranec, zatahá za spací pytel. Hej, hej, vzbuďte se! Vstaňte!
Já jdu, řekne adoptovaný bratr. Na tohle nemám náladu. Ty, nech toho, nebuď zbabělec, řeknou ti další dva, bude to hned a pak půjdem na pivo. Ale bratr zopakuje, že tady na to nemá náladu, že je vlastně unavený a na pivo už nemá chuť – a pak také opravdu odjede na kole pryč.
Biologický bratr se jej ještě snaží zadržet. Počkej, volá na něj. Adoptovaný bratr mu ale jen zamává a pak zmizí za rohem. Nech ho bejt, řekne bratranec. Je nudnej. Je to slušňák. Je to nudnej blbec.
Pak spolu vejdou dovnitř. Bratr zatahá za spacák. Hej, vzbuďte se! Hergot, řekne, hergot, to je ale smrad. Bratranec kopne do nohou spacího pytle. Není to doopravdy mrtvolný zápach, spíš opravdu zápach pytlů s odpadky, pytlů s odpadky, plných zbytků z jídel, okousaných kuřecích stehýnek, zplesnivělých kávových filtrů. Vzbuďte se! Najednou jsou jako posedlí tvrdohlavostí, bratranec a bratr, vyberou si peníze tady, v tomhle bankomatu a nikde jinde. Samozřejmě, že už mají něco popito ze školního večírku. Jsou stejně tvrdohlaví jako přiopilý řidič, který říká, že klidně může řídit sám – jsou stejně tvrdohlaví jako někdo, koho pozvali na večírek a on ne a ne z toho narozeninového večírku odejít, že si dá ještě jedno poslední pivo („a ještě jedno“) a potom vám posedmé vypráví tu samou historku.
Musíte vstát, tohle je bankomat. Zatím zůstávají zdvořilí: navzdory zápachu, který jim vhání slzy do očí, mu nezačnou tykat. Ten neznámý, neviditelný ve spacím pytli je nepochybně starší než oni. Nějaký pán tedy, pravděpodobně tulák, ale pořád ještě pán.
Ze spacího pytle se teď také poprvé ozve nějaký zvuk. Jsou to ty zvuky, které za takových okolností asi tak můžete očekávat: hekání, vzdychání, nesrozumitelné brblání. Probouzí se to k životu. Zní to zatím jako dítě, které chce ještě chvíli zůstat v posteli, které dnes možná raději nechce jít do školy, ale potom jsou ty zvuky doprovázeny pohybem: něco nebo někdo se protáhne a vypadá to, že se pokouší vydolovat ze spacího pytle hlavu nebo jinou část těla.
Nemají žádný předem pevně stanovený plán, ten bratr s bratrancem, možná si až příliš pozdě uvědomí, že vlastně vůbec nechtějí vědět, co přesně se skrývá ve spacím pytli. Až doposud tu byla jen překážka, něco, co leželo v cestě, šířilo nelidský zápach, nepatřilo tam, muselo to pryč, ale teď se s tím (nebo s ním) za okamžik budeme muset pustit do debaty, něco nebo někdo, kdo je proti své vůli buzen ze spánku, ze svých snů: kdoví, o čem sní páchnoucí bezdomovci, o střeše nad hlavou pravděpodobně, o teplém jídle, o ženě a dětech, o domě s příjezdovou cestou, s milým psíkem, co vrtí ocasem a běží jim po trávníku se zavlažovací hadicí naproti.
„Děte do hajzlu!“
Není to v první řadě ta nadávka, které se zaleknou, ale zvuk hlasu. Prolomí to veškeré představy. Očekáváte, že ze se spacího pytle vynoří něco neoholeného: upoceného, se slepenými vlasy a ústy až na pár černých pahýlů bez zubů. Ale tohle zní skoro jako žena...
A jestli to teda je – v té samé chvíli se to ve spacím pytli pohne znovu: ruka, další ruka, celá paže a potom hlava. Není to hned dobře vidět, ale vlastně přece jen ano, je to kvůli vlasům, kterými probleskují holá místa: černé vlasy, sem tam prošedivělé, kterými prosvítá pokožka hlavy. Muži bývají plešatí jinak. Hlava sama je ušmudlaná, neoholená anebo ne, porostlá na obličeji chlupy, ale neklamně jiná než hlava muže. Vypadněte! Hajzlové! Hlas zní pronikavě, žena kolem sebe mlátí rukama, jako když odhání mouchy. Žena. Bratr s bratrancem se na sebe podívají. Tohle je chvíle, kdy měli přestat. Později si oba přesně na tuhle chvíli budou pamatovat. Odhalení, že v tom spacím pytli leží žena, mění vše. Pojď, jdem pryč, řekne také bratr. Do prdele! zařve žena. Děte do hajzlu! Vypadněte!
Drž hubu! křikne bratranec. Drž hubu ti říkám! Silně nakopne spací pytel, ale místnost je malá, dělá mu problém udržet rovnováhu a netrefí se, kopne moc daleko, špičkou boty zavadí o spací pytel a zasáhne ženu pod nosem. Ruka s umaštěnými nateklými prsty a černými nehty si stiskne nos. Teče z něj krev. Hajzlové! zazní, hlas je teď tak silný a pronikavý, že to vypadá, jako by naplňoval celou místnost. Vrazi! Šmejdi! Bratr táhne bratrance ke dveřím. Pojď, jdeme pryč. Už jsou ze dveří a stojí venku. Odporní špinaví hajzlové, slyší ještě z místnůstky s bankomatem, teď už ale o něco slaběji, i když to zní ještě dost hlasitě na to, aby to bylo slyšet až za roh. Už je ale pozdě, ulice je opuštěná a světla svítí nanejvýš tak ve třech, čtyřech oknech.
Já jsem nechtěl... říká bratranec. Ujela mi noha. Ty vole, taková prašivá ženská. No jasně, řekne bratr. Samozřejmě, že ne. Ježíš, ať už drží hubu! Z místnůstky se pořád ještě ozývají zvuky, ale dveře se už zavřely, a tak znějí tlumeněji jako reptání, neurčité ukřivděné reptání.
A pak se jim najednou chce smát. Později se přesně upamatují, jak se na sebe podívali, na své rozhořčené a rozpálené obličeje: na to a na tlumené brblání za skleněnými dveřmi a jak propukli v smích. Svíjeli se smíchy. Už se to nedá zadržet, musí se opřít o zeď a potom o sebe navzájem. Padnou si kolem krku, těla se jim otřásají smíchem. Páreček šmejdů! Bratr napodobuje pronikavý hlas ženy. Hajzlové! Bratranec se sveze do podřepu a potom spadne na zem. Přestaň, prosím tě, nebo umřu!

 

překlad © Marta Kostelecká
ukázka z knihy Večeře
na iLiteratura.cz se souhlasem nakladatelství

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1953x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce