Joe Hill u nás letos slavil několik malých vítězství, za která jsou vděčni všichni fanoušci dobrého hororu. Na konec roku je ohlášen jeho nový román, podle posledních zpráv se pohnuly ledy ve vydávání zásadní komiksové série Zámek a klíč a v nakladatelství XYZ vyšla sbírka povídek Bobby Conroy vstává z mrtvých a jiné strašidelné příběhy. Název přitom tak nějak podsouvá myšlenku, že se jedná o sbírku plnou čistokrevných hororů.

Ovšem skutečnost je taková, že za horor by se dala označit tak třetina zde obsažených povídek – přičemž s dodatkem „čistokrevný“ by jich prošlo ještě méně. Osobně bych asi hlasoval jen pro Černý telefon o jednom únosci dětí a hlasech ze záhrobí. Jako celek připomíná sbírka spíše jakýsi mix Raye Bradburyho a Neila Gaimana. Nabízí tedy spíše výrazně nostalgické příběhy, které se nijak neomezují hranicemi žánrů nebo realitou

Jako kdyby se v nakladatelství báli prodávat knihu syna Stephena Kinga jako „pouhou“ sbírku dobrých povídek. Což pak podsouvá myšlenku, že o Kingově tvorbě, minimálně té povídkové, moc nevědí. Jeho povídkové sbírky sice obsahují mnohem více hororů, ale rozhodně jsou vždy velmi rozmanité. Hill tuto rozmanitost ještě rozvíjí. Pokud bychom chtěli poukázat na nějaký zásadní rozdíl mezi ním a jeho otcem, mohli bychom tvrdit, že je mnohem méně intuitivním typem autora. Povídky, které Bobby Conroy nabízí, jsou silně promyšlené, hrají si s určitým konceptem (tam, kde si King hraje spíše se situací nebo obrazem).

Paradoxně to s sebou také nese větší míru nedořečenosti. Dokládá to již první příběh. Nejlepší nový horor vypráví o editorovi hororových antologií, který se vydává navštívit nadějného autora a narazí na postavy jak vystřižené z buranských hororů. Jeho reakce jsou přitom – a on sám si to uvědomuje – řízeny stereotypy osvojenými mnohaletým čtením tun hororových povídek. Na podobném principu reflexe vlastních pravidel je mimochodem dnes vystavěn celý jeden proud filmových hororů – dosud asi nejdotaženěji v Chatě v horách od Drewa Goddarda a Josse Whedona. Další příběh, který se točí kolem aplikace žánrových pravidel na běžný život, je Plášť. Ten čerpá ze superhrdinského komiksu (proto se také domnívám, že vhodnější překlad by byl spíše Pláštěnka, ale to je jeden z těch drobnějších problémů redakce českého vydání, nad kterou zaskřípou zuby především fanoušci Star Treku) a boduje i pointou založenou na dobré práci s očekáváním čtenáře.

S „jednoduchým“ bouráním hororových mýtů si vystačí Abrahamovi synové, v nichž ani po přečtení poslední řádky nebudete vědět, zda byl Van Helsing bojovník proti upírům, nebo šílený sériový vrah. Každopádně další důkaz toho, že Hill umí stejně jako jeho otec výborně pracovat s dětskou psychikou a viděním světa. I většina dalších povídek pak nechává na čtenáři, co bude po posledním zapsaném slově. Ovšem pokud patříte k těm, kteří čtou i povídkové sbírky naráz, trochu se tím oslabuje dosavadní žánrová i tematická různorodost. U některých čísel dokonce v závěru nastupuje jakési rezignované mávnutí rukou „ach, zase otevřený konec...“ Vyloženě to škodí povídkám Uslyšet zpívat cvrčka, krvavé variaci na Kafkovu Proměnu, a Snídani u vdovy, ryzím žánrovém obrázku. Každé zaváhání je však vyrovnáno milým překvapením. Kupříkladu kratičký Poslední dech o tragickém konci návštěvy jednoho velice zajímavého muzea. Tato povídka není horor, ale děs vzbudí spolehlivě díky ústřední postavě sběratele „posledních dechů“.

Opravdovým vrcholem jsou však povídky Pop Art a titulní Bobby Conroy vstává z mrtvých. V prvním případě se dostáváme opět k svérázné poctě Bradburymu a Gaimanovi ze světa, kde existují nafukovací lidé; příběh o jednom dětském přátelství odsouzenému ke konci boduje jednak vykreslením života „nafukováků“ a jednak dojemnou tečkou.
Tu si Hill schoval i pro Bobbyho Conroye. Zdaleka nejrealističtější příběh ve sbírce se odehrává během natáčení zombie filmu George A. Romera, kde se titulní hrdina setká s dávnou láskou. Oba jsou členy komparsu, oba hrají zombie a jejich povstání z mrtvých se odehrává hned na několika rovinách. Ovšem ani jedna z nich není hororová, což opět podtrhuje absurditu názvu celé sbírky.

Rozhodně to však potvrzuje slova předmluvy, kde je za hlavní Hillovu zbraň považována rafinovanost. S tím nelze než souhlasit. Jeho povídky sice nejsou vždy výborné, ale pokaždé mají zajímavý nápad i provedení. Jako celek je tak Bobby Conroy vstává z mrtvých a jiné strašidelné příběhy velmi milým zpestřením domácího trhu s fantastikou.
Jenom zamrzí, že nakladatel knihu dobrovolně vyčlenil z trhu mainstreamového. Na tom by měl minimálně stejné šance jako antologie Rej stínů, v níž má ostatně Joe Hill asi nejsilnější příspěvek...