Napsat dějiny světa, a přitom psát stále o jediném domě. To je úkol a program, který americký autor Bill Bryson deklaruje na začátku své obsáhlé knihy Dům, domov, domácnost, dějiny architektury. Překvapila jej prý myšlenka, že klíčové vynálezy lidských dějin lze nalézt přímo v našich domovech. To jej inspirovalo „k procházce po vlastním domě. Během cesty se v každé místnosti zastavuje a uvažuje o tom, jak vlastně všechny ty běžné věci vznikly.“ Tato okružní cesta domácností jej přiměla shromáždit mnoho informací o dějinách všeho možného od elektřiny po architekturu, od krinolín k toaletám, od metod uchovávání jídla po vlny epidemií, od obchodu s kořením po stavbu Eiffelovy věže (autor jí vytýká, že už v době svého vzniku byla „materiálově zaostalá“); od věcí velmi hmotných (jako vyměšování a ptačí trus) až k tomu, co zanechaly archaické způsoby bydlení a chápání prostoru v současné angličtině (jako „chairman“, doslova „muž na židli“; židle totiž neměly sloužit primárně pohodlí, ale zdůraznění autority). Vychází přitom z dobových příruček, vzpomínek a intimních deníků pamětníků (často cituje zvláště Samuela Pepyse), ale i z prací renomovaných historiků, s nimiž ovšem neváhá polemizovat, jako v případě Philippa Arièse a jeho pojetí dětství. Jestliže dnes většinou nehrozí, že by dítě bylo sežráno prasetem, podle Brysona tomu tak není díky tomu, že bychom děti měli raději a lépe se o ně starali, ale hlavně proto, že už prasata zpravidla nechováme v kuchyních.

Autor tedy píše jakési dějiny každodennosti, v nichž ovšem svoji látku třídí specifickým – a pro čtenáře nevybaveného jmenným ani věcným rejstříkem snad i trochu chaotickým – způsobem: například v souvislosti s ložnicí pojedná také o sexu, průběhu dobových operací i o umírání. Český čtenář, alespoň ten, který poctivě četl povinnou školní četbu, si přitom nejspíše vzpomene na Nový epochální výlet pana Broučka, tentokrát do XV. století, v němž Svatopluk Čech rovněž líčil dobové stolování či podobu nábytku a potměšile přitom dodával, že se Broučkovy údaje „až nápadně shodují s údaji“ z knihy V měšťanské světnici starodávné od Čeňka Zíbrta, z níž ovšem jako autor ve skutečnosti sám čerpal. Zíbrtova kniha bohužel naposledy vyšla roku 1895...

Co se týká vynálezů a hlavně lékařských objevů, Bryson opakovaně poukazuje na to, jak tvrdošíjně naši předci často setrvávali u svých představ o fungování světa a zvláště o příčinách vzniku a průběhu mnoha nemocí, i když uvádí i příklad muže, který z vlastní hamižnosti tajil vynález porodnických kleští, které mohly zachránit tisíce životů. Opakuje dobře známou věc, že historie není příliš spravedlivá a mnoho lidí, kteří se zasloužili o lidský pokrok, jsou dnes zcela zapomenuti a neuvádí je ani britská národní biografie, zatímco některým „naprosto netalentovaným aristokratům“ se v ní věnuje mnoho místa. Sympatie autor nemá ani k jiným prominentům, třeba o Kryštofu Kolumbovi soudí: stěží byste v dějinách našli někoho, kdo „dosáhl takové slávy, a přitom byl tak neschopný“.

S největším gustem se ale autor vyžívá v líčení toho, jak zbytečně nákladným a snobským životním stylem podle něj žila zmiňovaná aristokracie nebo ty části středního stavu, které ji chtěly napodobovat (a když jsme začali s českými klasiky, dodejme, že Bryson si přitom nezadá s takovou Boženou Němcovou). Posmívá se snobismu těch, kteří si barvili zuby na černo, aby vzbudili dojem, že jedí hodně cukru, nebo tomu, že podle konvence bylo třeba oplácet návštěvy; většina lidí (tedy těch, kteří na to měli čas a peníze) tak „strávila odpoledne pobíháním a sháněním člověka, který se zase snažil sehnat je“.

Sarkasticky autor líčí to, jak páni zacházeli se svými sluhy: sloužící často museli při nástupu do služby přijmout nové jméno, aby se páni nemuseli učit nové; při práci na zahradě museli někdy objíždět celý pozemek, aby nebránili pánům ve výhledu; měli být oblečeni elegantně, ale zároveň i úmyslně neohrabaně. Bryson připomíná případ dospělého muže, který se jednou ocitl sám v koupelně a nevěděl, jak docílit toho, aby jeho kartáček pěnil: neměl totiž s sebou svého komorníka a nic netušil o existenci zubní pasty. Tato líčení jiskří autorovým humorem, ale místy až mrazí nad nelidskostí lidí, kteří nade všechno kladli zachování společenských přehrad mezi vlastní třídou a těmi, které považovali za podřadné. Jako žena, jejíž služka tajně porodila dítě, přičemž paní rozezlilo hlavně to, že služka přitom použila všechny její „jemné ubrousky“. Vzhledem k těmto uváděným skutečnostem nepřekvapí, že autor končí u Friedricha Engelse a jeho líčení života v anglických průmyslových městech. Naštěstí ale jeho kniha nepřechází v nějaký štvavý levičácký pamflet. Naopak v rámci objektivity neopomíjí dodat, že proto, aby Engels hmotně zajistil extravagantní životní styl Karla Marxe, se údajně dopouštěl zpronevěr v továrně svého otce (v publikaci kromě toho najdeme i další podrobnosti ze života slavných osobností, v čemž připomíná Tajné životy slavných spisovatelů). Kniha končí apelem na hospodárné zacházení se zdroji energie, které obyvatelé západních zemí spotřebovávají stokrát rychleji než lidé z ostatních částí naší planety.

Kniha obsahuje úctyhodné množství poznatků, i když je nutné brát je někdy s rezervou: královna Viktorie rozhodně nezemřela roku 1801, ale až o sto let později. A v českém překladu občas narazíme na kuriózní vyjádření, u kterých je na pováženou, zdali šlo o překladatelovu vědomou, ale přehnanou snahu o originalitu, nebo neobratnost (jako „kostnatá pravidla“). Každopádně k uvědomění si toho, jak málo samozřejmý je přepych a pohodlí, ve kterém nyní na Západě žijeme, může být tato kniha velmi užitečná.