Šinigoj, Damijan: Tátovy zápisky

Šinigoj, Damijan
Tátovy zápisky

ukázka beletrie zahraniční

Ze všech ročních období mám nejraději zimu. Na podzim jsou sice pestré barvy, ale hodně prší. V létě je hrozně horko, moje auto nemá klimatizaci a u moře nemám počítač.

Damijan Šinigoj: Tátovy zápisky. Přel. Zdeněk Rejda, Větrné mlýny, Brno, 2013, 250 s. 

Sobota, 16. ledna 1999

Ze všech ročních období mám nejraději zimu. Na podzim jsou sice pestré barvy, ale hodně prší. V létě je hrozně horko, moje auto nemá klimatizaci a u moře nemám počítač. A jarní rozpuk už jde také jaksi mimo mě – jsem ženatý a otec dvou dětí… No jo. Zima je cool. Když je zima, tak si zatopíte nebo si oblečete svetr. A samozřejmě lyžujete. Přijmu-li fakt, že jsem už starší pán a můj pohyb se omezuje výhradně na ťukání do klávesnice počítače, musím si připustit, že nejsem ve formě. Jenže já si nic takového jaksi nepřipouštím a každou sezonu se pachtím po zasněžených svazích, jako by mi bylo nějakých pětadvacet, takže příroda mi po zásluze vždy znovu vytne ťafku. Řeknu vám, připomíná to kvíz – Monika dřív před lyžováním hádala, která část těla to bude tentokrát, teď si z toho dělá legraci už i Max. Ještě dobře, že Kašpar je zatím malý.

Tak tedy vrátil jsem se z lyžování a už druhý den ráno jsem zjistil, že letos byl na řadě kříž. Po obědě jsem si lehl na gauč na břicho, rozprostřel si před sebou noviny a čekal. Řeknu vám, je to jako nějaký přírodní zákon – otec si po namáhavém dni lehne (vy, kteří mě znáte a dobře se při tom bavíte, styďte se!), napočítá do tří a už jsou na něm děti. Nebo dítě, to je individuální. Tehdy, když mě trápil kříž, jsem maličké nožičky s radostí přivítal. Pro ty, co by to také chtěli na svých zádech vyzkoušet, jen malá rada – ať děťátko nemá botičky s tvrdou podrážkou. A když jsme u toho, tak ještě jedna rada v souvislosti s tvrdými ortopedickými botičkami: děti staré rok a půl až tři roky (to jsou ty, které nejraději bereme do rukou) hrozně rády kopou. Houpají-li se jim ve vašem náručí nožky ve vzduchu, botičky (velmi tvrdé) se trefí přesně do místa kousek pod vaším pasem. Otcové a muži (ještě) bez dětí, prosím vás, učte se z chyb druhých a jejich zkušeností.

Trochu jsem odbočil. Masáž by mi samozřejmě udělala dobře, kdyby děti poslouchaly a chodidly mi masírovaly pouze příslušnou část těla, ale co to? Nejraději mi skákaly po hlavě. Proto jsem Maxe a Kašpara (s problémy, protože mě bolelo v kříži) oblékl do zimních kombinéz a teple je obul. Dal jim čepice a přiznám se, že bez výčitek je vypustil do mrazu. Na zahradu do sněhu. Kde si přece všechny děti nejvíc užívají. Sám jsem se v teplém a tichém pokoji obrátil na záda, vyzul si bačkory, poslouchal hudbu a léčil si bolavé místo. Myslím, že jsem usnul, protože když Max začal bouchat na okno a vzbudil mě, neměl jsem ani potuchy, kde jsem.

Damijane, Kašpar je v pořádným průseru! zakřičel.

Pro vysvětlení, když mi něco provedou, tak jsou v průseru. Existuje sice ještě vyšší stupeň, ale pořádný průser je s největší pravděpodobností vážná věc. To už není legrace. Když jsem byl já jako dítě v pořádným průseru (samozřejmě pouze tak jednou dvakrát, a ještě ne vlastní vinou!), můj otec tehdy vypadal, jako by se chystal startovat travní sekačku. A když vytahoval z kalhot pásek (opakuji, jako velmi poslušné dítě jsem ho k tomu dohnal snad jednou – nebo ani to ne), vypadalo to, jako by tahal za startovací šňůru sekačky.

Max tedy bouchal na okno a křičel, že je Kašpar v pořádným průseru, a já jsem se cítil, jako bych právě spadl z Měsíce. Nejdřív jsem neměl ani potuchy, co se děje, a když jsem konečně pochopil, co mi vysvětluje, vystřelil jsem jako namydlený blesk ke dveřím, otevřel je, a jak jsem byl bosý, tak jsem vyběhl na sníh. Ani přibližně vám nejsem schopný popsat, co se mi tehdy honilo v hlavě, jaké strašné scénáře vykouzlila moje fantazie. Stál jsem bosý na sněhu a upřeně jsem pozoroval Kašpara, který klidně stál u okrasného keře. Byl při vědomí, nebrečel ani nebyl zakrvácený. To mi stačilo. Ještě než jsem se však stihl na cokoliv zeptat, zabolelo mě v kříži tak silně, že jsem v tu ránu padl k zemi. Naštěstí právě vyšla ven Monika (aspoň ona byla v papučích), nejdřív pomohla na nohy mně a pak přiběhla na pomoc i Kašparovi, který se během hry u okrasného keříku zachytil kombinézou o trn. Když jsem se vracel do domu sehnutý skoro až k zemi, tak jsem samozřejmě Maxovi vyčítal jeho příliš panickou reakci. „Pořádný průser“ je totiž rezervovaný pouze pro pořádný průser! Kam bychom s takovou došli, kdyby byl každý průser pořádný? Malý mudrlant si dal ruce v bok a svraštil obočí:

Damijane, Kašpara zachytil trn. Nejdřív jsem mu chtěl pomoct já (jasně, že ho při tom ještě víc zamotal, ale to jsem mu neřekl, jsem totiž rozumný otec), potom jsem raději zavolal tebe, protože se už nemohl vůbec hýbat. A když se nemůžeš hýbat, jsi v pořádným průseru.

Můj syn měl samozřejmě pravdu, což jsem mu tehdy nerad přiznal. Když se nemůžete hýbat, tak jste v pořádným průseru. O tom není pochyb!

Rád bych ještě využil příležitosti a na tomto místě poděkoval své ženě, která sama vysvlékla obě děti, mně dovolila, abych si na půl hodiny lehl a přišel k sobě natolik, abych byl schopný dojet k doktorovi. Max samozřejmě chtěl se mnou. Protože jsem k doktorovi opravdu spěchal, dovolil jsem mu to, neboť na odmítavou argumentaci bych potřeboval nejméně půl hodiny. Tak to u nás chodí. Sedli jsme si do auta a jeli. Max se zničehonic začal smát, když si uvědomil, že je to poprvé on, kdo mě veze k doktorovi, a ne naopak. Dostal jsem injekci vitamínu C (jako v bývalé JLA, když jsem blafoval nebo simuloval) a jeli jsme domů. Kolem mě tak špatně parkovali, že jsem potřeboval jedenáct minut, než jsem vymanévroval ven. Protože páteř při neustálém otáčení dopředu a dozadu hrozně trpěla a protože už vůbec nemám rád špatné parkování, naučil jsem Maxe k mé (pozdější) lítosti několik nových slov. Použil je, jak jinak, při těch nejméně vhodných situacích. Na parkovišti však celou dobu mlčel (očividně pochopil mé rozpoložení), ale jen co jsme se rozjeli domů a já jsem začal dýchat klidněji, řekl:

Damijane, až já budu řídit auto, budu na všechny hodnější.

Co k tomu dodat? Samozřejmě jsem ho pochválil. Nu což, však ho sám život postaví nohama na zem…

 

překlad © Zdeněk Rejda
ukázka z knihy Tátovy zápisky
na iLiteratura.cz se souhlasem nakladatelství Větrné mlýny

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

zhlédnuto 1885x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce