Florescu, Catalin Dorian: Jacob se odhodlá milovat (in Host)

Florescu, Catalin Dorian
Jacob se odhodlá milovat (in Host)

recenze beletrie zahraniční

Švýcarský spisovatel Catalin Dorian Florescu (1967) svým románem Jacob se odhodlá milovat z roku 2011 splňuje pomyslnou normu evropského spisovatele, vhodného adepta literárních cen a hosta literárních trachtací. U nás se nedávno objevil na veletrhu Svět knihy 2013 v souvislosti se svým prvním překladem do češtiny.

Euroromán
Catalin Dorian Florescu: Jacob se odhodlá milovat. Přel. Jitka Nešporová, Labyrint, Praha, 2013, 328 s. 

Švýcarský spisovatel Catalin Dorian Florescu (1967) svým románem Jacob se odhodlá milovat z roku 2011 splňuje pomyslnou normu evropského spisovatele, vhodného adepta literárních cen a hosta literárních trachtací. U nás se nedávno objevil na veletrhu Svět knihy 2013 v souvislosti se svým prvním překladem do češtiny. 

Nejen text románu, ale i životopisný osud autora zachycuje stopu moderních evropských dějin, které symbolicky vrcholí pádem železné opony. Autor se narodil v komunistickém Rumunsku, ale roku 1982, ve svých patnácti letech, emigroval s rodiči na Západ, do Švýcarska. Florescovým literárním jazykem je němčina a poslední román je již jeho pátý. Hned od své prvotiny patří mezi autory, kteří za své romány sbírají četná ocenění. Bývá dokonce přirovnáván k německé nobelistce Hertě Müllerové – což je ovšem částečně podmíněno jejich společným rumunským původem, oba jsou navíc z Banátu, oblasti, která byla výrazně kulturně formována kolonizací obyvateli z různých částí Evropy, a to od doby vlády Marie Terezie. Území se vyznačovalo národnostní pestrostí, která zesilovala střety totalit dvacátého století. Toto téma pak tedy nalezneme jak u Müllerové, tak u Floresca.  

Ahasverové
Děj Florescova románu má několik linií. Místy porušené, avšak v zásadě chronologické vyprávění se zaobírá osudy dvou generací rodiny Obertinových zhruba od dvacátých do padesátých let dvacátého století. Z tohoto dějového proudu autor vystoupí tehdy, když líčí krvavé okolnosti, za nichž rodinný barokní předek znovunašel svůj domov v Lotrinsku, a podruhé, když se švábští Němci Obertinovi dostanou do Banátu, aby z popudu Marie Terezie spolu s dalšími Evropany civilizovali opuštěný venkov, který byl ještě před necelým stoletím pustou součástí Osmanské říše. Rodinné historie‑mýty, kterými Obertinovi žijí i ve dvacátém století, se mísí s osobními osudy Jakoba Obertina a jeho syna Jacoba. Všechny postavy mají společný silný vztah k vlastní rodové identitě, jsou dědicové nejen patřičné dobyvatelské či kolonizátorské hrdosti, ale také jistého pragmatismu, který jim jako národnostní menšině umožňuje přežít ve víru nelítostných dějin. Krveprolití třicetileté války tak nápadně rezonuje v násilí druhé světové války a poválečného vystřídání fašismu komunismem a částečného odsunu banátských Němců. Rodové pouto ovšem není jen tmelem vztahů, zároveň představuje neustálý zdroj napětí vyhroceného vztahu otce a syna, kdykoli zpochybnitelnou křehkou vazbou, jejíž patriarchální étos narušuje už to, že Obertin mladší je Obertinem po matčině linii. Otcova identita pak zůstane z velké části hádankou a dědické privilegium se zvrtne utajenou mesaliancí s Romy z nedaleké osady. Vzývání půdy a rodu se tak jeví nejistým životním konceptem. Bloudění předka zbědovanou Evropou třicetileté války, plavba kolonizátorů lodí z Lotrinska do Banátu i opakující se deportace dvacátého století vrhají postavy do nekonečného prokletí Ahasvera. Všudypřítomné násilí, boj o majetek, území, o přežití. Jednostranná, až umanutá evokace všudypřítomného násilí a neštěstí ústí v ponurý dějinný obraz, jehož fatalitu stvrzují epizody vyprávěné romskou vědmou Raminou nebo bizarní pasáž, kdy Jacob uprchne z deportačního vlaku směr Sibiř. Několik let pak stráví s pravoslavným popem v zapadlé vísce, kde pohřbívají kostry, jejichž nekonečné množství vydává blízký kopec po každém dešti — zda se jedná o ostatky nedávné, někdejší Turky či starověké Dáky, je symbolicky už tak nějak lhostejno.

Výjevy násilí a nesmiřitelnosti určených mezilidských vztahů jsou natolik přebujelé a monotematické, že působí skoro ploše, mechanicky. Historické reálie se omezují na obecná fakta, detaily jsou předváděny masakry, přírodními pohromami, hladem, zimou, bídou a špínou. Dějiny se jeví jako čistá hrůza, kterou s podivem někdo přežil. Obertinovi nejsou žádní lidumilové, jejich uvažování je pragmaticky obchodnické a selské. Přesto zlo, které přichází, je prvotně vnější, zlo politických dějin, slepé byrokracie a politické zvůle totalitarismů. V tomto smyslu ztělesňuje románový narativ varování dějinnými křivdami, nacionální nesnášenlivostí a totalitou oblouzněnými mocnostmi aplikujícími sociální experimenty. Florescův román tak lze také číst jako dějiny Evropy před Evropskou unií, jako připomenutí něčeho, co humanistické demokracie, naopak kritizované za přílišnou otevřenost a multikulturalismus, už neznají. Zároveň téma logicky zaujalo i v nečlenském a tradičně neutrálním Švýcarsku, kde kniha v roce 2011 získala Švýcarskou knižní cenu.  

Stylem univerzálním
Jestliže obecné lidská poselství lze najít i u zmíněné Herty Müllerové, co se týče stylu, je Florescu protikladem autorčiny stylistické obrazotvornosti. Florescu píše jednoduchým, velmi srozumitelným jazykem. Určitá úspornost textu přidává na čtivosti, jedna zápletka stíhá druhou, napětí neklesá. Na druhou stranu se čtenáři místy zasteskne po větší plasticitě, popisnosti, detailech, po esejistickém přesahu, který by některé pasáže a motivy jistě unesly. Takto román působí trochu jako à la thèse, narativem naplněná koncepce, jíž chybí literární nadhled a vyjadřovací tvořivost. Kromě toho kniha obsahuje i pasáže, které lze vnímat jako stylisticky velmi nešťastné. Například když jedna z postav popisuje událost, v níž sama o sobě hovoří ve třetí osobě. Vytknout lze i občasné drobnosti, jako když kráva bučí ze stáje nebo „ocelově modré nebe“ slibuje krásný den. Na vině zde ovšem může být i překlad. Přes tyto drobnosti tak autorův styl nabízí cosi instantního a poněkud předvídatelného. Ani pasáže romské pábitelky nemají patřičnou iluzivnost, bájivost. Ty dodává až variantnost jejích jednotlivých historek, na niž je pro jistotu opakovaně upozorňováno. V jazykové rovině pak představují zajímavý motiv různé pravopisné podoby jmen jednotlivých hrdinů, přičemž ze psané podoby jména se usuzuje i na národní, potažmo jazykovou příslušnost (viz například Jakob a Jacob). A to mívá osudové důsledky. I tímto detailem román zpochybňuje jakousi kvalitativní národní předurčenost, tedy opět jeden z pilířů evropské integrace.  

Evropská standardní směs
Při vší úctě k autorovi, kniha sice budí dojem historického thrilleru, ten ale přeci jen postrádá jakousi svébytnou autorskou vnitřní vizi nebo naléhavost. Tragických a zároveň absurdních osudů nabízí období druhé světové války a poválečného pádu střední a východní Evropy do tenat socialismu bezpočet. Protažení historického záběru až do osmnáctého století působí velkolepě, ale přesto se lze nakonec těžko bránit podezření, že nesledujeme plnokrevnou malbu, ale pouhou ilustraci. Florescův román sází na jistotu. Autor se nepouští do žádných svérázných literárních zákoutí, píše univerzálním jazykem, který má široký čtenářský potenciál. Tak tomu je i v rovině dějového tempa. Jenže náhled na zoufalou historii národních a ideologických sporů, jež do jisté míry zažehnává jednotná Evropa, není ničím originálním. Nakonec i v české literatuře najdeme hned několik beletristů‑znalců bezpráví dvacátého století. Pro autory toto téma vlastně představuje cosi komfortního, říše zla jsou již nejen historicky, psychologicky, sociologicky a nevím jak analyzovány a pojmenovány, ale už ani neexistují. Co je v tomto kontextu zajímavé – v románu se například příliš neprojevují konfesní rozdíly, evidentně něco, co by dnes čtenářsky oslovovalo minimálně. Nemohu se tak zbavit dojmu, že kniha reprezentuje „osvícený“ pohled na dějiny okem současného euroobčana. Píše o minulosti, ovšem způsobem, který se minulosti a jejímu chápání nijak nepřibližuje, neproblematizuje její poznání, pouze pluje na jistém všeobecném konsenzu, že války jsou krvavé a obětí i viníků mají přehršel všechny zúčastněné strany. Ačkoli český čtenář se spíše pozná v přizpůsobivosti podmínkám a německý v houževnatosti, s jakou se postavy nepoddávají osudu a podobně, výsledný dojem bude zhruba stejný. Florescu tak napsal román, který splňuje panevropský románový standard univerzálního srozumění v odmítnutí všech těch ošklivých věcí, jež bývají příčinou válek a násilí.

 

© Eva Klíčová
článek vyšel v časopisu Host
na iLiteratura.cz se souhlasem autorky a redakce časopisu Host

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 79 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

54%čtenáři

zhlédnuto 1881x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce