V loňském roce nabídlo nakladatelství Host českým čtenářům už druhou knihu německé spisovatelky Kathariny Hageny – O spánku a mizení. V tomto případě je popisný název skutečně příznačný, autorka volí pečlivě prokomponovanou vypravěčskou strategii, jejíž pomocí významově propojuje události ve vzpomínkách postav s úvahami o různých formách spánku a postupného vytrácení ze světa.

Děj románu se odehrává v podzimních měsících v německém městečku Grund, kde se pravidelně schází pěvecký sbor vedený Joachimem. Ten se prostřednictvím sboru a především jediné písně Přijď, mocný spánku, kterou společně nacvičují, pokouší vyrovnat s pomalým umíráním manželky Heidrun. Kóma, hluboký spánek, v němž se nachází, předurčuje její okolí k dlouhému a bolestnému čekání. Sbor svede dohromady i další postavy: lékařku Ellen, zabývající se poruchami spánku, její šestnáctiletou dceru Orlu, excentrického studenta historie Benna nebo Martu, o níž dlouhou dobu žádná z postav nic bližšího netuší. Hlavní hrdinkou je právě Joachimova dcera Ellen. Po letech strávených v Dublinu se kvůli umírající matce vrací domů, kde čelí vzpomínkám na dobu před sedmnácti lety a na okolnosti, za nichž tenkrát přišla do jiného stavu. Zároveň se sbližuje s Bennem a spolu s ním pátrá v lesích po stopách dávno mrtvého vojáka.

V každé kapitole promlouvají dvě vypravěčky, které tak dvěma různými formami vytvářejí motivicky těsně sevřené vyprávění. Téměř každá z kapitol je uvedena krátkým zápisem z deníku sboru, jehož vedením pověřil Joachim Martu. Ve druhé, rozsáhlejší části kapitoly jsme svědky proudu vyprávění Ellen.

Deník v zelených deskách byl původně dokumentem určeným pro členy sboru, záznamy se však brzy proměňují v osobní zpověď, která už nevzniká pro adresáty, ale pro vyjádření samotné. Marta pečlivě pozoruje ostatní členy sboru, zejména Ellen, již viní z dávného zmizení svého syna Lutze. Marta uvažuje o tom, jak do jejího života vstoupila prázdnota, o neschopnosti něco za sebou zanechat, když jediné dítě najednou není. V krátkých zápiscích postupně krystalizuje určité východisko, u něhož však hrozí, že bude mít dopad na domnělý klid těch ostatních.

Ellenino vyprávění má jiný charakter. Na rozdíl od Marty, která zaznamenává, co se aktuálně děje, hovoří Ellen s určitým odstupem. Jedné noci v Hamburku, dlouho po matčině smrti, se retrospektivně vrací k podzimním měsícům stráveným v rodném městě, kde se vynořily události staré sedmnáct let. Zatímco se snaží usnout, Ellen ohledává zákoutí své mysli, a proto se v jejím vypravěčském partu střídají odstavce kusých, fragmentárních úvah s delšími pasážemi věnovanými vzpomínkám.

V promluvách obou vypravěček lze sledovat styčné body, které ve čtenáři vyvolávají napětí z očekávání nějakého střetnutí. Marta a Ellen kolem sebe krouží, aniž by měly tušení o záměrech a pohnutkách té druhé. Proto románový příběh rámuje první a poslední kapitola, kde se objevuje vypravěč ve třetí osobě, aby osvětlil to, co nebylo z líčení obou žen jasné. Vypravěčské hlasy skládají dohromady příběh, jenž se čtenáři odhaluje postupně a nakonec ústí v závěrečné rozuzlení.

Spánek má v Hagenině knize mnoho podob. Ellen se jím zabývá profesionálně, avšak vlastní nespavost či matčino kóma v ní probouzí i silné osobní zaujetí. Spánek je pro ni nejenom něco žádoucího, co ne a ne přijít, ale zároveň také předmět zkoumání. Nahlíží jej z hlediska vědeckého, kulturněhistorického, uměleckého a v neposlední řadě z hlediska osobního. Na jednu stranu o spánku uvažuje jako o aktivní činnosti, která má co dělat spíše se životem než se smrtí, na druhou stranu je to právě hluboký spánek, co u její matky Heidrun tvoří předstupeň před smrtí. Heidrun spolu s Lutzem, zmizelým otcem Elleniny dcery a zároveň Martiným synem, představují postavy, které zmizely. Heidrun do hlubin kómatu a Lutz neznámo kam. Jejich nepřítomnost není tak definitivní, jako by byla (či bude) jejich smrt, ale pro svou neměnnou nedostupnost už tu vlastně nejsou. Poslední, co má potenciál je oživit, je vzpomínání (potažmo vyprávění).

Autorka do románu vplétá přírodní symboly, vedle žab či pavouků jsou důležití ptáci. Tvoří nedílnou součást poetiky knihy, protože fungují jako paralela k lidskému chování a jednání. Marta se domnívá, že „zpěv je pokusem člověka létat“ (s. 207). Jinde se zmiňuje pohádka Sedmero krkavců, kde chlapci mizí tak, že jsou proměněni v ptáky, kteří odlétají. Pomocí odkazů na pohádky se koneckonců uvažuje i o milosrdnosti spánku: „Nezemřít na píchnutí do prstu, ale jenom sto let spát. Spánek je protijed“ (s. 238).

Příroda nejenže nabízí symboly, ale představuje i prostorové ukotvení. Jak si postavy uvědomují vlastní pomíjivost, často se uchylují do klidu přírody existující po staletí. Tento svébytný svět nabízí odpovědi na lidské nejistoty. Zároveň se stává důležitým dějištěm. Venku se odehrává většina klíčových momentů v Elleniných vztazích s muži, mladý milenec Benno dokonce odmítá chodit do Ellenina domu, a společný čas tak oba tráví v lese. A je to právě tichá příroda, která skrývá tajemství, jak a kam zmizel Lutz.

Román se vyznačuje výjimečnou sevřeností, v poutavé koláži dvou vypravěčských hlasů a úvah se kruhem Elleniny nespavosti a Martina neklidu vracíme k motivu náhlého i postupného ztrácení věcí a lidí ze životů těch ostatních. Knize svědčí ke cti, že v jejím závěru je záhada Lutzova zmizení vysvětlena, ale mnohem hodnotnější je pro čtenáře motivická mozaika, díky níž se v textu pohybujeme jako v postupně se zaplňující slepé mapě.