„V mississippské deltě není vždycky zataženo s deštěm. Některá podzimní rána vyjde nad Měsíční jezero, i nad to Orlí, Čoktóské, Modré či Jelení, prostě nad všechny hluboké a širé vodní plochy v tomhle státě, slunce, a když k tomu dojde, úsvit je tu stejně slibný a nadějný jako kdekoliv jinde.“

Skličující atmosféra maloměsta, kukuřičná pole, prašné silnice a telegrafní dráty obsypané velkými černými ptáky, bílá lůza popíjející bez přestání kořalku, černošští muzikanti vybrnkávající blues na rozladěné kytary, spalující žár jižanského slunce, pod jehož paprsky bují zločin, násilí a rasová nesnášenlivost: tyto a mnohé další motivy charakterizují román Obdivné hvízdnutí nedávno zesnulého spisovatele Lewise Nordana (1939–2012). Nordan, rodák z Mississippi, ve své tvorbě navazuje na literární tradici amerického Jihu a jeho v pořadí druhý román, za který obdržel literární cenu Southern Book Award, není v tomto ohledu výjimkou.

Kniha vznikla částečně jako reakce na jeden z nejbrutálnějších rasově motivovaných zločinů v nedávné historii Spojených států, vraždu čtrnáctiletého Afroameričana Emmetta Tilla přezdívaného Bobo. Incident, jenž se odehrál roku 1959 ve státě Mississippi, okamžitě přitáhl pozornost médií i spisovatelů, a než se na scéně o třicet let později objevil Lewis Nordan, byl několikrát zpracován mnoha rozličnými způsoby (včetně písně od Boba Dylana). Nordan se proto odhodlal k poměrně radikálnímu kroku a příběh černošského chlapce, který se odvážil oslovit vdanou bělošku a zahvízdat na ni, uchopil po svém: tragický osud a s ním spjaté události zpracoval humornou formou.

Výsledkem je drsný humoristický příběh s výraznými prvky magického realismu, který čin rasově motivované vraždy nijak nezlehčuje, ale naopak zdůrazňuje jeho hrůznost. „Solona tedy vůbec netěšilo, že byl Bobo někde venku, řádně vyděšenej, a odíral si chodidla na ostrým štěrku jenom proto, že ho vzal na malou projížďku s úmyslem ho zabít. Byla to ostuda, zločin a hanba.“ Černý humor autora ještě více přibližuje k některým jeho předchůdcům, dalším zástupcům takzvaného jižanského románu a grotesky, kterými jsou například William Faulkner či Flannery O’Connor. V jejich dílech, stejně jako v Obdivném hvízdnutí, americký Jih nabývá takřka mytické dimenze. Na Nordana měl ale očividně vliv i nejslavnější americký realista Mark Twain, a to nejen v rovině humoristické. „Já stojím na straně toho negra,“ říká Smoky Viner, Nordanův bílý spolužák, který, ač vychován v duchu jižanské společnosti, se po vzoru Hucka Finna staví proti nesmyslným rasovým poměrům.

Příběh se odehrává ve smyšleném městečku Arrow Catcher, které je jakousi skromnější variací na faulknerovskou Yoknapatawphu a Nordan do něj zasadil již svůj první román Hudba močálu (1991). Přestože centrálním motivem vyprávění je výše zmíněná vražda, autor se zabývá osudy mnoha dalších postav, které dotvářejí pestrou fresku karikující jižanskou společnost. Knihu otevírá scéna, v níž se Alice, citově nevyrovnaná mladá učitelka s radikálním přístupem k výuce, chystá s dětmi navštívit spolužáka Glenna, který umírá na zranění, jež si způsobil, když se pokusil upálit tyranského otce. Tím je Solon Gregg, jeden z Bobových vrahů, nebezpečný psychopat a ztroskotanec – vzorový představitel bílé lůzy. Ve vnitřním monologu, kterým Nordanova temná, absurdně humoristická próza vrcholí, otevřeně přemítá nad možným vyvražděním vlastní rodiny, přičemž láska a smrtelná nenávist k jejím členům se u něho střídají jako na běžícím pásu, případně splývají v jedno. „Kdyby tak měl pistoli většího kalibru. (…) párkrát by rychle za sebou na svýho kluka vystřelil a pak se zeptal jeho mámy, jestli by se i s ostatníma dětma taky nechtěla nechat odpravit, že by se z toho udělala taková rodinná sešlost, čím víc lidí, tím je to veselejší.“ Druhým z vrahů je Lord Montberclair, přímý potomek někdejší jižanské aristokracie a manžel ženy, kterou si Bobo dovolil oslovit u pokladny Zrzkova Nóbl konzumu. Montberclair by měl být Solonovým protikladem, ale má s ním mnoho společného: je agresivní, omezený a narodit se o pár set let dřív, byl by z něj příkladný otrokář. Stejně jako Gregg je jen dalším reliktem zatuchlého, degenerujícího Jihu, který známe z děl Faulknera či O’Connor.

Kromě černého humoru jsou pro knihu příznačné také prvky magického realismu. Nordan se nezatěžuje přílišným vysvětlováním, a příběh je tak plný záměrných nesrovnalostí – jakýchsi děr v paměti, jejichž vyplnění autor ponechává vlastní i čtenářově fantazii. Bobo, který je až do své vraždy spíše okrajovou postavou, po smrti získává důležité postavení. Nabývá magických schopností a za pomoci vyraženého „démonického oka“ vidí věci, které jsou ostatním skryty, a dokáže ovládat myšlenky druhých lidí. Stává se náhle nadřazeným a vševědoucím. „Mrtvý Bobo to všechno u povodňové hráze sledoval svým démonickým okem na tváři bez zlosti a beze strachu, bez jediné známky pocitu nespravedlnosti, jen s porozuměním vůči temnému, magickému a zlému světu, v němž ho zabili.“ Krajina v okolí Arrow Catcher je děsivá i snově romantická a prohánějí se v ní mluvící, chápající zvířata, odvěcí svědkové okolního dění. Realita je rozostřená, fakta nelze oddělit od fikce. Historická událost, vražda nevinného černošského chlapce, je přetavena v mýtus.

Přestože jazyk románu v překladu nutně tolik nevynikne, i v českém vydání zůstává sám o sobě čtenářským zážitkem. Nordanovi se podařilo vytvořit jakýsi amalgám spisovné řeči a jižanského dialektu, přičemž rozlišuje mluvu bílých a černých, místních a cizinců. Jazyk knihy je často zatížen rasistickými výrazy, které však, stejně jako u Twaina, nevyjadřují autorovo přesvědčení, ale jsou autentickým zprostředkováním místní mluvy. Přes jazykovou rozmanitost komunikace v knize vázne: postavy mluví samy pro sebe a ostatní neposlouchají, případně jim nerozumějí. Jedna výpověď střídá druhou a jednotliví zástupci místní komunity útržkovitě přispívají k vyprávění, které tak získává na dynamičnosti a ztrácí na lineárnosti.

Unikátnost Nordanova románu spočívá především v jeho odvaze uchopit notoricky známý případ z jiné stránky. Obdivné hvízdnutí, černá komedie o tragédii, je mimo jiné autorovým osobním vypořádáním se s minulostí vlastní země i s pocitem viny, která na ní leží. Smíšení mytických prvků s autentičností podpořenou Nordanovou vlastní zkušeností, kombinace silného tématu, drsného humoru a podmanivého jazyka dělají z díla neobyčejný počin. Jako takové má pevné místo v jižanské literární tradici, ale zároveň je to výborný moderní román určený novodobému čtenáři.