Andrej Bitov: Puškinův dům
Bitov, Andrej: Puškinův dům

Andrej Bitov: Puškinův dům

Na břehu naší slavné řeky je místo, sice skoro v centru, ale dosud neoděné v žulu a nevyasfaltované. Na věčné časy tam stojí několik vlečných nákladních lodí, rezavějí a rozpadají se.

Na břehu naší slavné řeky je místo, sice skoro v centru, ale dosud neoděné v žulu a nevyasfaltované. Na věčné časy tam stojí několik vlečných nákladních lodí, rezavějí a rozpadají se. Přímo u vody je úzký písčitý pruh, zanesený kůrou a jiným svinstvem. Z vody trčí poloshnilé piloty, černé a špičaté. Na nábřeží jsou výstavné domy, většinou významné, starobylé. Na některých jsou pamětní desky a některé jsou dokonce státem chráněné.

Stojí tam také bývalý palác, dnes výzkumný ústav, vědecké středisko světového významu. V něm se pečlivě opatrují, studují atd. rukopisy a různé osobní předměty z vlastnictví dávno zesnulých lidí, při zvuku jejichž jmen se rozbuší každé ruské srdce. Prostředí je jako stvořené pro tiché, soustředěné a samotářské bádání, vzbuzující všeobecnou úctu. Těžko byste si vůbec mohli představit v rušném velkoměstě, druhé metropoli, jiný tak vhodný objekt. Na nábřeží není v těch místech skoro žádný provoz...

Před rokem sem přišla velká stavební parta, po řece připluly všelijaké stroje a vypadalo to, že se zahajují práce na rekonstrukci nábřeží. Nějaký čas se pracovníci ústavu vytrhovali ze svého zahloubání a vyhlíželi z oken. Dole zatloukali piloty. Ta scéna byla svou rytmičností jakoby předurčena k tomu, aby se na ni lidé dívali. Zdálo se, že život, který se dosud nábřeží a ústavu vyhýbal, sem vtrhl se svým bouřlivým vzruchem, jako to u nás dělá všude. Ale pak mělo zatloukání pilot stále delší přestávky a dělníci jako by hlavně obědvali nebo svačili z rozbalených papírů a láhví zašpuntovaných papírovými zátkami. Jedli s takovým apetitem, že to vědec, běžící tou dobou zřejmě v naléhavé pracovní záležitosti po chodbě, nevydržel a seběhl dolů do bufetu, koupil si uzený jazyk nebo loupáček a rozčarovaně to spolykal.

Potom i dělníci někam zmizeli a nebylo je už vidět, jak svačí. Technika stála. Ale městská doprava na nábřeží, při zahájení stavebních prací přerušená, se neobnovila. Takže od té doby bylo toto místo ještě tišší. Občas se tu však objevili filmaři... Nemohli to místo opominout zřejmě proto, že se zde zachovala dlažba. Rozestavili své přístroje a pobíhali sem tam, přijela pitomá černá bryčka tažená příšernými herkami a natáčela se konspirativní schůzka teroristy s jeho nevěstou anebo jiná revoluční scéna.

To vědecké pracovníky taky rozptylovalo a vedli tehdy ve skupinkách po dvou či po třech své vědecké diskuse u okna... Oblohu brázdilo tryskové letadlo, a takový záběr se pak musel vystřihnout.

Zde tedy pracoval Lev Odojevcev. Pro něho se to hodilo víc než pro koho jiného, pracovat v takovém ústavu. I kdyby jen proto, že byl vnukem starého Odojevceva. Pracoval dobře, ne už s takovým elánem jako za studentských časů, ale nenudilo ho to a všichni si od něj mnoho slibovali. Psal disertaci O některých zvláštnostech nebo rysech... Zajímavě v ní rozvíjel jednu z haluzí stromu zasazeného dědečkem a šlo mu to dobře od ruky. Ve „vědeckých“ debatách se naučil přesně rozlišovat, kdy je řeč o jeho slavném dědovi a kdy o něm, nepletl si to jako kdysi a nečervenal se jako kluk.

Byl ovšem přesvědčen, že se nemá za co červenat. Když se rozhlédl kolem sebe, viděl k svému potěšení, že nemá konkurenci – nikdo si na nic netroufal, nikdo nic neuměl a nikdo nic nechtěl. Zato Ljova uměl i troufal si (ve srovnání s...), ale jestlipak chtěl? Kdysi rozhodně i chtěl...

Již za aspirantury napsal jakousi větší studii, která v té době a podmínkách překvapila svou úrovní. Tři proroci – o třech básních: Puškinově, Lermontovově a Ťutčevově. Článek nebyl nikde publikován, ale vyvolal „interní“ rozruch, mnoho lidí ho četlo a zapůsobil na ně... Ta práce snad nebyla přísně vědecká, ale celkem nápaditá a napsaná krásným jazykem, čistým, vzletným stylem a hlavní, co překvapilo, co zapůsobilo... byla vnitřně svobodná. Viděli jsme ji jednou na katedře, byla už zežloutlá a měla oslí uši... Měli ji zřejmě uloženou jako případ, který nemá obdoby. Chlubili se s ní, i když ji nečetli, a tu a tam ji někomu důvěrně ukázali. Tak jsme si ji přečetli i my... Studie byla v mnohém ohledu naivní už sama o sobě, v mnohém ohledu se stala naivní odstupem let, ale je stále svěží tím, že není o Puškinovi ani o Lermontovovi, tím méně pak o Ťutčevovi, nýbrž je o něm, o Ljovovi... zobrazila se v ní jeho zkušenost. Moc rádi bychom ji zde reprodukovali, ale příliš by nám to nyní narušilo kompozici, která už nám začíná dělat starosti... Pokusíme se však najít si někdy chvilku.

Ljovova úloha při využití dědečkova odkazu, studie Tři proroci, kterou všichni četli, studie Opoždění géniové, kterou nečetl nikdo, studie Střed protikladu (o Měděném jezdci), z níž sem tam někdo četl nějakou kapitolu, a některé nahlas pronesené plány, záměry a názory měly vliv na to, aby si získal renomé. Ljova si je získal.

Ljova měl určité renomé, to znamená tu neurčitou věc, o niž všichni instinktivně usilují, ale ne všichni ji mají. Je těžké přesně vyjádřit, co to je, takové renomé, a z čeho se skládá. Ale pokusíme se obklíčit je mnoha nejasnými slovy, abychom ten pojem nenápadně zajali. Jinak řečeno, pokusíme se zvládnout úkol ne slovy, která pro definici tak zajímavého, ale nezachytitelného jevu, jako je „renomé“, neexistují, nýbrž stylem připomínajícím fakturou jeho povrch...

Nuže, Ljova tu určitě neurčitou věc měl. Nijak zvlášť se o to sám nezasloužil, vznikla nějak sama od sebe, ale když ji Ljova objevil už hotovou, využil jí a snažil se ji upevnit. Jeho aktivita v tom směru byla čím dál uvědomělejší, jako by udržoval stejnoměrný oheň, zažehnutý v krbu bez jeho vědomí. Nevyžadovalo to mimořádnou sílu ani námahu a po jistý čas mu to dokonce připadalo jako hra. Díky svému renomé Ljova nikdy nedělal černou a bezvýznamnou práci, což ve zdech našeho ústavu bylo jedno a totéž, ale vždy jen čistou a vysoce kvalifikovanou.

To znamená, že se nepropůjčoval těm či oněm výhodným ideologickým psychózám, aby uveřejnil článek nebo si zařečnil jenom proto, aby bylo všem jasné, za čím jde a proti čemu se staví, a aby si té okázalé upřímnosti někdo všiml a autor z ní profitoval. Ne, Ljova si v podobných situacích zachovával střízlivou jasnost myšlení a nikdy nikoho ukvapeně nepodporoval ani nekritizoval, třeba jen proto, že věděl, že by neobstál v té konkurenci, vyžadující bezpodmínečně jednoznačné vlastnosti. Není zapotřebí mnoho inteligence, aby člověk při bližším pohledu pochopil, že zisk je z toho pramalý a dočasný a vlastně je vůbec ve hvězdách, je-li to ještě zisk – spíš ne, poněvadž nutkání vyjádřit se tak jednoznačně, byť s plnou zárukou, může mít později, a dokonce i dost brzy, zcela nežádoucí následky, změní-li se sama záruka; a potom ti, kdo se tak jednoznačně nevyjádřili, začnou radostně strkat nos do té tvé jednoznačnosti a tvého klesajícího praporu se v mžiku chopí jiné, nedočkavé ruce. To všechno věděl a možná ani nevěděl, protože být si něčeho takového vědom zavání otrlostí a cynismem, a z toho bychom Ljovu obviňovali přece jen nespravedlivě. V každém případě to však velmi dobře cítil.

Věnoval se svým neposkvrněným starým časům a nezrazoval je, a tato jednoznačnost mu získávala důvěru v jistých intelektuálských kruzích, jež se někdy označují za liberální. Při své slušnosti se nikdy nesnažil nevybíravými prostředky pro sebe urvat něco navíc, něco nepřiměřeného, ale tiše si bral, co mu patřilo, a nakonec vyhrával, protože se spokojoval malými výhrami bez proher. Ta slušnost nebyla slušností ze zásady, ale spíš instinktivní nebo rodinnou nechutí jednat pod svou úroveň, prostě jakýsi kulturní návyk na sterilní normy, ale právě ta slušnost vytvořila jeho renomé.

Takové renomé platí obvykle za pokrokové a neefektivní, ale tím se ohánějí nejvíc právě ti, kdo takové renomé sami mají – ve skutečnosti je svým způsobem efektivní, protože člověk s takovým renomé se ocitá v určitém prostředí nenápadné podpory lidí takzvaně stejné krevní skupiny a ti ho nenechají padnout. Bývají to ti nejkvalifikovanější lidé a zachovávají si a dokazují svou nepostradatelnost pro společnost, a pak jsi i ty sám nepostradatelný. Ljova zkrátka nechtěl patřit k lidem, kteří jednou řeknou, že je něco bílé, a už zítra, za změněné konstelace, tvrdí, že je to černé; ani k lidem, kteří by chtěli být také tak pružní jako ti první, ale nedaří se jim to, a tak začnou říkat černé místo bílého vždycky o něco později, trochu pozdě se přebarví a právě tím se dostanou do maléru; a vůbec už nechtěl patřit k těm, co chytí vítr příliš pozdě a odhodlají se nakonec říct bílé, když už černé dozrává a ti nejprotřelejší to vycítili a s okázalým sebezapřením hlásají zase černé. A nechtěl patřit ani k té maximalistické, nejliberálnější skupině, která vždycky stojí proti oficiálnímu kurzu a zdůrazňuje svou prohru, v podobných případech se rád přikláněl k názoru, že se takovými krajními prostředky ničeho nedocílí, spíš se všechno pokazí. Zkrátka ať lidé říkají, co chtějí, třeba A místo B nebo naopak, Ljova se držel svého, třeba C nebo dokonce Ť, aťsi to nebylo to nejaktuálnější, ale zachovávalo si to svůj význam a takřka nepodléhalo devalvaci. Na základě svého renomé se Ljova nesnažil udělat společenskou kariéru, to znamená vyhýbal se veřejné činnosti, což v podstatě odpovídalo jeho sklonům, rodinné intelektuálské setrvačnosti, v níž byla ostatně značná dávka sebeobrany. Takoví lidé obvykle v době náhlých změn postoupí o příčku výš, protože působí seriózně, poctivě a přitom neodrazují žádnými krajnostmi. Ljova takhle nenápadně postoupil už dvakrát, naposledy zrovna nedávno; stal se vedoucím redaktorem jedné významné kolektivní práce, měl už skoro slíbenou stáž v zahraničí, jen co obhájí disertaci. Nejlepší bylo, že jeho kandidatura nemohla nikde narazit, Ljova nezanechával stopy, a proto se před ním otevírala široká a hladká cesta, po níž mohl nepovšimnutě kráčet dál.

Jak už jsme řekli, udržoval stejnoměrný oheň svého renomé a po jistou dobu to dokonce vypadalo jako hra, skoro umění, jako když malíř stále využívá náhodnost, kterou sám nečekal a která vznikla pouze v procesu tvorby, ale tím, jak tou náhodností manipuluje, vzniká nová barva. Bylo to hrou tak dlouho, než se jeho renomé natolik upevnilo a zesílilo, že se málem vymanilo z Ljovova područí, protože už příliš suverénně řídilo všechno jeho konání, vymklo se mu z rukou a nutilo ho někdy dělat i to, do čeho se mu nechtělo. Zkrátka jednoho dne vznikla situace, kdy Ljovu jeho renomé nutilo jednat zcela jednoznačně, zcela neefektivně a ke všemu ještě riskantně. Ljova, který dosud neměl se svým renomé žádné zvláštní komplikace, nevěděl najednou, co s ním dělat, a úplně ztratil hlavu. Jako by ho měly na mušce hned dva kulomety – jeden mířil na něj, druhý na jeho renomé; žádalo se na něm buď ano, nebo ne, a on nevěděl, co si má vybrat. Totiž, na jedné straně věděl, že ano, ale v tom případě stiskne spoušť jeden kulomet, a když řekne ne, vypálí druhý. Renomé, které do toho dne existovalo jakoby samo o sobě, zdarma, vymáhalo najednou poplatek – čin.

Týkalo se to jeho starého kamaráda, nejbližšího (pokud to bylo u Ljovy možné), situace byla ohavná, šťourat do toho bylo velmi obtížné a riskantní (kamarád snad něco napsal nebo podepsal nebo publikoval nebo někde řekl...). Ljova do toho byl tak trochu zapleten nebo o tom něco věděl... Žádalo se od něho jasné stanovisko. Ljova propadl panice, nevěděl, co říct a jak se tvářit, jenom něco blekotal a bylo by to s ním jistě špatně dopadlo, kdyby náhle věci nedostaly zcela nečekaný spád: maminka se těžce roznemohla, Ljova si vzal dovolenou, narychlo ho odvolali na poradu do Moskvy, umřel dědeček, zároveň vyhrál Ljova v loterii zájezd do ciziny, na čas se k němu vrátila jeho stará láska a dostal chřipku, k níž se přidaly těžké komplikace. Zkrátka, těch schůzí, kde se to projednávalo, se nemohl účastnit, a když z toho byl venku, bylo všechno už rozhodnuto a jeho kamarád zmizel. Totiž nezmizel nadobro, zmizel jenom z ústavu, a když jednou Ljovu potkal na ulici, dělal, že ho nevidí. Ljova to přijal celkem klidně a s překvapením si uvědomil, že asi nebyli tak velcí kamarádi, protože se v jeho srdci nic nezachvělo ani pro kamaráda, ani proti němu. Přestože se až do toho dne trápil tím, co bude, až se setkají... Celá historie zanechala v Ljovovi nejasnou a nepříjemnou vzpomínku – dědečkův stín, a Ljova ten stín zahnal. Jeho renomé trochu utrpělo a ztratilo lesk, zvláště v očích extremistů, pro ostatní však zůstalo téměř nedotčeno, protože v té historii hrálo roli až příliš mnoho nefalšovaně objektivních příčin, a to Ljovu do jisté míry omlouvalo. A pak, čas běží a na všechno se zapomíná, a stávají se horší věci...

Celkem vzato, jeho renomé bylo nyní, v té nepřehnané podobě, pohodlnější, vyrovnanější a bezpečnější. Měl je – a jako by je neměl. Kolegové na něj moc nespoléhali, ale pokud se na něj spolehli, nezklamal je. Ljova se však začal obávat příliš blízkých kamarádských a závazných vztahů a zachovával si hlavně známosti, volné a nezávislé vztahy.

Známých měl náhle víc než dost.

V osobním životě Ljovy Odojevceva bylo taky všechno takříkajíc v pořádku. Žil stále s rodiči, doposud se neoženil. Maminka si s tím marně lámala hlavu. Měl tři milenky, o nichž maminka mluvila jako o „přítelkyních“. (Jejich prapodivná jména, typická pro Ljovovu generaci, jí nešla z úst...) Časem to tak vyšlo, že byly tři, a zrovna tyhle tři. Do první byl beznadějně zamilován už od školních let. Běhal za ní a ona mu unikala. Ljova ztrácel hlavu, a jak říkala maminka, „nadělal hromadu hloupostí“, ale vzdor té „hromadě“ zůstávalo všechno při starém. Ta žena k němu dokonce někdy sama přicházela, ale nejvíc odcházela. Byla už vdaná a rozvedla se a teď se znova chystala vdát – ale Ljova byl stále po ruce a nevzdaloval se od ní. On i ona si na to zvykli. A vždycky když za ní běžel v kteroukoli denní i noční hodinu na každé její rozmarné zavolání, říkal si s údivem, že to sice dělá nepředloženě a ztřeštěně, ale zároveň nějak klidně. Už mu to připadalo normální, běhal za ní ze zvyku.

Druhá přítelkyně byla zas naopak od školních let beznadějně zamilovaná do Ljovy, on ji však vůbec nemiloval. A tak docházelo k jakési rovnováze: Ljova jako by stál uprostřed mezi těmi dvěma ženami a nehýbal se z místa. Druhá přítelkyně pokorně zmizela pokaždé, když se s ní Ljova definitivně rozešel, existovala kdesi v neznámu a díky svému podivuhodnému šestému smyslu se znova objevila, kdykoli první přítelkyně Ljovu odkopla. Objevovala se jako obklad na ráně, odnímajíc částečně Ljovovo ponížení a přijímajíc své, a Ljova jí to dovoloval.

Třetí přítelkyni bychom nemuseli vůbec zmiňovat, leda z autorského puntičkářství... Žádné hluboké city ji a Ljovu nespojovaly. Jako by jeden po druhém nic nechtěli, přestože jeden od druhého něco přijímali, nic si neslibovali a necítili k sobě žádné závazky, ale v tom právě bylo vidět jistou stálost a věrnost, o jaké nemohlo být řeči v prvních dvou případech. Jakási nepsaná pravidla a hranice však měly i tyto vztahy.

Tak vznikla u Ljovy i v tomto ohledu rovnováha, rytmus, ba dokonce režim, tak pravidelný a ustálený ve své nesnesitelnosti, že se zdálo lehčí ho přijímat než ho měnit. Doprošovat se jedné, nemilovat druhou, mít třetí... Existovaly odděleně a od každé něco dostával, ale zároveň tvořily jakousi jednotu: tu jedinou ženu, která neexistovala a ani existovat nemohla.

Zvykli jsme si myslet, že osud je vrtkavý a že nikdy nemáme to, co chceme. Ve skutečnosti dostáváme všichni, co si zasloužíme – a to je na tom to nejhorší... Ljova od dětství snil o vědecké práci v tichém, solidním ústavu, jako byl Botanický ústav naproti jeho domovu. Dá se ovšem říct, že to byl bezvýznamný, ba hloupý dětský sen. Ljova si na něj ani nevzpomněl, když si to namířil do svého ústavu na nábřeží a když se tam dostal. Ale ten sen při vší formální bláhovosti přece jen existoval a splnil se: pracoval v přesně stejném ústavu, stejně akademickém, v stejně starobylé budově, v stejně tichém a krásném zákoutí rodného města, a disertaci měl na spadnutí už před svou třicítkou... Ljova miloval a chtěl mít jenom jedinou ženu, taky málem od dětství, a i když se do něho nezamilovala, přece jen od něho nikdy nadobro neodešla, a dokonce ji svým způsobem dostal, byť v trojitém vydání. Nebylo by jistě správné říct: i tento sen se mu splnil – ale něco podobného se přece jen uskutečnilo: rytmus občasného ukojení.

Ljova celkem vzato dostal, co si zasloužil. Příliš si toho nevážil a neviděl v tom pravé štěstí... Ale to už nebylo Jinošství, byl to jeho život. A to je to hlavní.

Taková byla Ljovova situace v roce 196..., v předvečer oslav Říjnové revoluce.

Právě v těch svátečních dnech bylo Ljovovu renomé souzeno podstoupit těžkou zkoušku – tak nečekaně zakolísalo, málem se rozsypalo, a přece jen obstálo. Tohle možná je nebo spíš měl by být hlavní děj románu, jeho dějová zápletka. A co je nejzajímavější, Ljova se do té nebezpečné situace dostal, ačkoli se nedopustil žádné politické či ideologické chyby nebo omylu. Zdálo by se, že to byla čirá náhoda, úšklebek osudu, nenadálé zamračení...

Ljova měl přes svátky v ústavu službu. Bylo to tam zvykem. Z různých důvodů, z nichž jedním byla blížící se obhajoba disertace, se z toho Ljova tentokrát nemohl vyzout.

První, ještě předsváteční večer své služby strávil Ljova v nesmírné a stále rostoucí nudě. Hned vytáčel Fainino číslo, hned sedal k disertaci a upadal nad ní do deprese a v takové depresi začínal prohrabovat své nepřehledné „tajné“ poznámky. Připadaly mu geniální, a ještě víc ho proto ubíjelo, že je nechal být, a zase volal Faině, chtěl si přece jen ujasnit, jak to mezi nimi je, čímž to ještě víc komplikoval. I když horší to už ani být nemohlo... Faina přestala zvedat telefon.

A Ljova usnul na ředitelské pohovce, div ne se sluchátkem v ruce. Zdál se mu strašný sen, že měl splnit normy GTO z plavání, hned u ústavu, v listopadové Něvě...

Probudil ho telefon, volal Mitišaťjev...
..............................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................

 

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Ukázka

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Vlasta Tafelová, Paseka, Praha a Litomyšl, 2014, 532 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Témata článku:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse