Wernisch, Ivan: S brokovnicí pod kabátem

Wernisch, Ivan
S brokovnicí pod kabátem

recenze beletrie česká

V nové sbírce Ivana Wernische S brokovnicí pod kabátem, kterou nedávno vydalo nakladatelství Druhé město, najdeme pro tohoto autora typickou poezii mnoha tváří, u nichž není jisté, která je ta pravá a která je jen maskou, pod níž se skrývá smích, poezii mnoha poloh, z nichž ani jedna není definitivní.

Krása nespolehlivosti
Ivan Wernisch: S brokovnicí pod kabátem. Druhé město, Brno, 2013, 140 s.

V nové sbírce Ivana Wernische S brokovnicí pod kabátem, kterou nedávno vydalo nakladatelství Druhé město, najdeme pro tohoto autora typickou poezii mnoha tváří, u nichž není jisté, která je ta pravá a která je jen maskou, pod níž se skrývá smích, poezii mnoha poloh, z nichž ani jedna není definitivní.

V prvním textu sbírky zve Wernisch čtenáře do světa svých básní. Zve jej obřadně, obezřetně a uctivě: „Představ si jemný, hustý déšť. Představ si, že se blížíš k domu. Ten dům se ti líbí. Představ si dům, jaký by se ti líbil. (…) Netrvám na ničem. Chceš, aby už byl večer? Dobrá, je tedy večer, v lampě na verandě hoří knot.“ Báseň s názvem Představ si navozuje atmosféru tajemna a očekávání a zároveň jakési klidné uspořádanosti a důvěrnosti: trávník, pěšina, stůl na verandě, lampou ozářený obličej. Báseň vytváří iluzi, že je čtenář přímo účasten procesu jejího zrodu, že je součástí mystéria vzniku literárního díla, zachycení světa pomocí slov. Po přečtení tohoto textu není težké si Wernischovu poezii zamilovat. Pobývat ve světě Wernischových básní ovšem není stejné jako trávit letní večer na verandě a poslouchat lichotky. Vyžaduje to také notnou dávku umění se zasmát – autorovi, poezii i sobě. Příležitosti se čtenáři dostane třeba v básni nazvané Zrovna tak, kterou můžeme také číst jako tematizaci vztahu autora ke čtenáři – a tento vztah je najednou zcela odlišný než v prvním textu sbírky: „… a on vám klidně / Pustil řízení, / Vyskočil, / Dohonil jednoho po druhým, / Uřezal jim od padáků šňůry, / Vrátil se do letadla / A těsně nad zemí / To ještě vybral / A zapálil si doutník // A potom / Drželi mu hlavu pod vodou / A on se smál, / Kouřil doutník / A smál se…“. To už není starosvětská uctivost, ale výsměch provazochodce (připomeňme, že jedna z Wernischových knih se jmenuje Chodit po provaze je snadné), který ve prospěch uměleckého kousku neváhá riskovat vše, ale zároveň nás ujišťuje, že se ho to vlastně vůbec netýká. To už je možná ta titulní brokovnice, která byla vytažena zpod dobře padnoucího, elegantního a seriózně vyhlížejícího kabátu.

Pokud zůstaneme u serióznosti, pak básněmi, při jejichž čtení je nejméně nutné být ve střehu, jsou ty, které zachycují vzpomínku vyplavenou na mořský břeh (jeden z oddílů sbírky se jmenuje Na břehu moře). Lyrický hrdina vzpomíná především na své dětství: „Táta se vrátil z Itálie. Zády k oknu sedí na posteli a zašívá díry ve svém zimním kabátě. / Jedna vlna teď vyběhla výš než ostatní a přisunula mi k nohám jehelníček“. Verše, jejichž tématem je vzpomínání, jsou někdy až jímavě nostalgické, ale umějí být i stařecky zahořklé. Vzpomínky pak na sebe berou podobu hromady hadrů, život je přirovnáván k psu, který „vychlemtal vodu z misky a zase odběhl“, plynutí času způsobuje rozpadání, rozklad, tlení („zetlely květy a žloutnou stuhy“). Pro tyto básně je příznačná pomalost, neangažovanost, snad až rezignace na jakékoli snažení: „V altánu u potoka, / Ve vůni borové smůly a zvětralého piva, / Chtěl jsem jen posedět / Navždycky“. Lyrický hrdina posedává, pozoruje stmívání, leží ve vaně, zahálí. Ale když už se zdá, že se ten pomalý pohyb zcela zastaví, vyšlehne plamínek ironie, které je podroben samotný modus vzpomínání: „Kdybych uměl hezky vzpomínat, / Pořídil bych si těžký stůl, / Pevné křeslo, / Portréty žen a dětí, / Panoramata měst, / Koráb v láhvi / A psal bych memoáry“. A tak je i v těchto básních čtenář nucen korigovat své snadno nabyté soudy a smířit se s tím, že ten důstojný stařec, který v ústraní vzpomíná na prožitá léta, je ve skutečnosti pěkně poťouchlý.

Tím, co poezii Ivana Wernische asi nejvýstižněji charakterizuje, je její nespolehlivost. Autor si nasazuje nejrůznější masky – hravou, tesknou, mystifikující, hospodsky zemitou, uctivou, posměšnou. Tato nespolehlivost se ale také pojí s nejistotou a nezavršeností, díky nimž je sbírka otevřená, vábí k opakovanému čtení a budí touhu nechat se znovu vynést do povětří Wernischových básní a skočit, i s vědomím, že nám možná zase někdo škodolibě uřeže šňůry od padáku.

 

© Markéta Kittlová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 124 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   53%čtenáři

zhlédnuto 2732x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce