Azzarello, Brian; Risso, Eduard: 100 nábojů – Smrt je mým řemeslem

Azzarello, Brian; Risso, Eduard
100 nábojů – Smrt je mým řemeslem

recenze komiks

Nejsympatičtějším rysem série 100 nábojů je aktualizace kriminálního žánru noir. Brian Azzarello ve svých scénářích nabízí drsné historky z podsvětí, které je v jeho pojetí (ve shodě s americkou realitou) převážně hispánské a černošské. Škoda jen, že v pozdějších dílech se série příliš přibližuje superhrdinskému komiksu.

Konspirativní noir
Brian Azzarello; Eduardo Risso: 100 nábojů – Smrt je mým řemeslem. Přel. Petr Zenkl, BB/art, Praha 2013, 224 s.

Když v roce 1999 scenárista Brian Azzarello a výtvarník Eduardo Risso publikovali první sešit z celkem třídílné povídky 100 nábojů, zdálo se, že se objevila pozoruhodná „nekonečná“ série, založená na variaci jednoho základního nápadu. Tím je mysteriózní agent Graves, zničehonic se objevující u průměrných lidí, kteří se často nacházejí v ne moc hezké situaci, a nabízí jim ďábelsky lákavý plán. Věnuje jim kufřík, v němž jsou důkazy, že neštěstí dotyčných (jakkoliv se mohlo zdát, že jde o nešťastnou shodu okolností) má na svědomí někdo velmi konkrétní, který je navíc nezpůsobil nechtěně. A vedle těchto důkazů se vynořuje také šance na radikální řešení. Tím je samozřejmě pomsta, jejíž lákavost se výrazně zvyšuje tím, že 100 nábojů, které se v kufříku také nacházejí, spolu s pistolí, je nevystopovatelných. Neboli pokud se hlavní hrdina povídky rozhodne viníka svého neštěstí zavraždit, ze strany policie mu nic nehrozí.

Tato výchozí situace (jistěže ne zcela originální, beztrestnou možnost zločinu a její psychologické souvislosti už dříve zpracovalo několik spisovatelů detektivek) slibuje mnoho variací a vede k úvahám nad mírou odvahy a zodpovědnosti, ale také pomstychtivosti a vzteku. A samozřejmě manipulovatelnosti, protože v pozdějších dílech série se začne ukazovat, že motivace agenta Gravese nejsou zcela idealistické, jak se zprvu zdá, když tímto svérázným způsobem umožňuje trestat zločiny, na které je policie krátká. Při devátém svazku 100 nábojů (celkem jich bude 13, v počtu základních sešitů se autorská dvojice dopracovala ke kýženému číslu 100), který je aktuálně v češtině k dispozici, už domácí čtenáři dávno věcí, že nejde o sled výchozí situací volně propojených, ale jinak solitérních povídek, ale o rozsáhlý román (nebo možná přesněji seriál), jehož jsou jednotlivé pointované povídky kapitolami.

Tento velkorysý záměr tvůrců se vyjeví nejpozději ve čtvrtém svazku Rozčtvrcený zítřek. Čtenářské ohromení z nečekané provázanosti a promyšlenosti díla bohužel záhy vystřídá menší zklamání, když vyjde najevo, že ústřední zápletka celého díla má blíže k superhrdinským komiksům než k realistickým kriminálním románům. Ve stručnosti: vše podstatné v Americe již 400 let ovládá třináct mocných rodin, takzvaný Trust. Ten si zároveň ustavil sedmičku mimořádně schopných válečníků, kteří plní roli samurajů i nájemných vrahů. V průběhu historie je skupinka neustále obnovována, má svůj název Minutemani (zřejmý odkaz na slavný komiks Alana Moorea Strážci), ale momentálně je rozpadlá, protože poslední Minutemani odmítli splnit jeden úkol a tím de facto vyhlásili Trustu válku. Jejich šéf (pochopitelně je jím onen zprvu unikavý agent Graves) však všem sedmi vymaže paměť, aby je mohl snáze skrýt před gangstery Trustu, čímž si scenárista Azzarello připravil pozici pro jejich originální „oživování“ – samozřejmě prostřednictvím kufříku se 100 náboji. A v posledních dosud vydaných svazcích už se většina vyprávěcích linek spojuje do otevřené (i když ne zcela přehledné) války oživených Minutemanů s Trustem. Neboli téměř superhrdinsky vybavení zabijáci se tu střetávají s početnou ochrankou mocných boháčů Trustu, ve scénách, které – a padnout to samozřejmě musí – velmi připomínají „velké tlusté zabíjačky“ Franka Millera a jeho série Sin City.

Millerova dnes již široce populární série byla zjevně i u zrodu 100 nábojů. Je to samozřejmě poznat na Rissově kresbě, byť je oproti té Millerově přehlednější, přístupnější a barevná. Ale zároveň podobně robustní a expresivní a navzdory barvě si dokáže pohrát se stíny a tmou: jedním z Rissových emblematických obrázků je tvář skrytá v temném stínu, z níž jsou vidět jen oči a především bílé zuby zlověstného úsměvu. Je přesně na té hranici, aby působila dostatečně alternativně, ale aby ji ještě bylo ochotné vydávat mainstreamové nakladatelství DC Comics. Bohužel Risso čím dál víc směřuje od ušpiněné nervní kresby k elegantní lince, od obličejů pokřivených životem na ulici k vyhlazeným hezkým tvářím, od plandavých kalhot, tílek a masivních zlatých řetězů k drahým oblekům. Jistěže to souvisí i s tím, že se příběh stěhuje z předměstských slumů do luxusních hotelů, ale když z Dizzy, původně typické hispánské holky z předměstí, kreslíř postupně vyrobí dlouhonohou Miss Portoriko, svědčí to o tendenci série mířit víc ke kýči než k aktuální verzi syrové noir detektivky.

Přitom aktualizace drsné školy byla jedním z nejsympatičtějších momentů série. Azzarello ve svých scénářích nabídl tarantinovské historky z podsvětí, přičemž to podsvětí v jeho pojetí je (ve shodě s americkou realitou) převážně hispánské a černošské. A autoři své hrdiny nevidí jako představitele nějaké skupiny, ale pracují s nimi jako s plnohodnotným postavami, které mají své zázemí, záliby a specifické charakterové vlastnosti. Klišé chandlerovské detektivky se samotářským chlapským detektivem se zdařile vyhýbají, pouze mu v jednom z nejrozsáhlejších příběhů, šestisešitovém Nezabiješ! složili poctu se zřídka vídaným závěrem. Jinak zejména v prvních dílech pracují se vznětlivými „gangstas“, přičemž jdou pod povrch zažité představy. Ale ještě stále se tohoto ušpiněného světa úplně nevzdávají, čehož důkazem je skvělá epizodní linka v nejnovějším do češtiny přeloženém příspěvku Smrt je mým řemeslem. Dva mocní drogoví dealeři, samolibí alfa samci, na sebe narazí v sérii více či méně náhodných karambolů, aby vše zakončili namísto původně připravovaného obchodu nesmyslnými jatkami, podobnými závěru filmu Pravdivá romance (pod ním je Tarantino podepsaný jen jako scenárista): chamtivost tu ustupuje před jejich egem.

Vedlejší děje jsou vůbec silnou stránkou 100 nábojů: ať jde o děj ve třech obrázcích, nebo o rozsáhlejší pasáž, případně celou povídku. Azzarello s Rissem mají záviděníhodnou schopnost prolínat několik dějů nejen v příběhu jako takovém, ale také na jediné stránce, ba v jediném obrázku, často jedním identickým (nebo skoro identickým) okénkem propojují starší epizody s novějšími. Vše svědčí o tom, že k sérii přistupují s maximálním zaujetím a pečlivostí a že několik cen Willa Eisnera nebo Harvey Awards nebylo uděleno náhodou. Dalším cenným prvky jsou nečernobílé postavy – zejména psychopatický násilník Lono, vymykající se kontrole obou stran, narkoman Jack, jenž stále ještě neztratil dovednosti, které měl jako Minuteman, anebo bývalý novinář Branch, obtloustlý zoufalec, který válku Minutemanů s Trustem sleduje sice zpovzdálí, ale stále ještě nebezpečně blízko. A to ještě v českém překladu, ať se Petr Zenkl snaží jakkoliv, přicházíme o vynalézavé slovní hříčky či zachycení slangové mluvy, v USA kritiky tak ceněné.

Úroveň série trochu sráží kromě čím dál „popovější“ kresby hlavně konspirativní pozadí příběhu. Může sice zplodit docela vtipné spekulace třeba o tom, kdo a proč zavraždil Kennedyho (v povídce Na slovíčko se superstar), ale ve výsledku celé dílo vzdaluje od reality, jíž bylo zprvu tak sympaticky blízko. V nabídce českých knihkupectví nicméně patří 100 nábojů po kompletním vydání sérií Sandman, Hitman a Preacher k tomu aktuálně nejzajímavějšímu a nejlepšímu. Tím horší je zpráva, že nakladatelství BB/Art vydávání série devátým svazkem pozastavilo.

© Pavel Mandys

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 104 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   52%čtenáři

zhlédnuto 2139x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce