Závěr
Soukup, Martin: Antropologie a Melanésie

Závěr

Z perspektivy 21. století lze Melanésii chápat jako svébytné teritorium, ve kterém se formovalo antropologické myšlení. Těžištěm práce se proto stal přehled a analýza výzkumů, které od konce 19. století v Melanésii probíhaly.

Z perspektivy 21. století lze Melanésii chápat jako svébytné teritorium, ve kterém se formovalo antropologické myšlení. Těžištěm práce se proto stal přehled a  analýza výzkumů, které od konce 19. století v Melanésii probíhaly. V hlavních částech práce jsem nejen podrobně popsal a analyzoval terénní výzkumy, jež podle mého soudu reprezentují hlavní trendy ve vývoji antropologického zkoumání v Melanésii, ale zároveň jsem usiloval o jejich zasazení do patřičného kontextu ve vývoji antropologického myšlení jako takového. Jen těžko najdeme na světě srovnatelný region, v němž by se prostřednictvím terénních výzkumů formovalo antropologické myšlení jako v Melanésii. Výzkumy v Africe, Austrálii, Jižní a Severní Americe jistě znamenaly přínos pro rozvoj antropologického myšlení, nicméně nikde na světě nenajdeme region, v němž by měla téměř každá etnická skupina svého vlastního antropologa.

O ostrovy v  Melanésii zpočátku neprojevovali Evropané zvláštní ekonomický zájem. Náročné klima a terén přinášely potíže při úsilí o hospodářské využití melanéských ostrovů. Dříve než obchodníci se o Melanésii začali zajímat křesťanští misionáři různých denominací, teprve po nich obchodníci a antropologové. Dlouhodobé kontakty mezi domorodci a Evropany, Australany a Američany tvář Melanésie jednou provždy proměnily. Bohatá kulturní rozmanitost začala nabývat nových forem. Mnoho původních kultur zaniklo, některé se přizpůsobily evropským vlivům, vznikly tím nové kultury založené na malanéských a evropských základech.

Hluboký zájem antropologů o tento region přispěl rovněž k tomu, že si mnozí obyvatelé Melanésie osvojili pojem kultura. Na mnoha místech lze zaznamenat proces vynalézání a reifikace kultury. Tyto procesy jsem studoval především prostřednictvím kreseb, jež vytvořili žáci místní základní školy v Yawanu. Zájem o tyto procesy mě již v roce 2009 motivoval k uskutečnění hloubkových rozhovorů s vybranými pracovníky a studenty v Binatang Research Center. V rozhovorech jsem se zaměřil na téma kultury, rozdíly mezi tradiční a současnou kulturou, hodnocení probíhajících sociokulturních změn a hodnotovou orientaci.

Všichni respondenti používali pojem kultura v širokém antropologickém smyslu, tedy nepracovali s ním v axiologickém významu. Tak například jeden z respondentů uvedl, že kultura „je způsob, jak všechno děláme, od zahradničení po čarování“. Další pak definoval kulturu těmito slovy: „Skupina lidí, která je jedinečná a jejíž členové uskutečňují své životy vlastním způsobem.“ Jiný respondent uvedl, že kultura je „jazyk (můj mateřský), můj singsing, tradiční kuchyně, způsob řešení problémů, stavění domů, zahradničení, tradiční léčebné postupy, způsob myšlení, rituály, zvyky a způsoby chování“. Jedná se o antropologicky relevantní vymezení kultury. Navíc posledně citovaná definice naznačuje, že si respondent zřetelně uvědomuje kulturní a lingvistickou rozmanitost jak na Nové Guineji, tak jinde ve světě. Respondent to vyjádřil slovy: „můj rodný jazyk, můj singsing“.

V současnosti řada místních obyvatel uznává důležitost udržování této rozmanitosti. Někteří z respondentů zdůraznili, že v souvislosti s probíhajícími sociokulturními změnami na Nové Guineji se ukazuje jako nanejvýš důležité zachovat původní kultury. Uvedli, že zachování tradic závisí na mladé generaci a zejména ochotě rodičů učit děti jejich kultuře. Proč je vůbec zachování kulturní rozmanitosti na Nové Guineji tak důležité? Respondent z provincie Morobe to vysvětlil těmito slovy: „Nemáme identitu Papuy-Nové Guineje, ale identitu různých provincií a hlavně vesnic.“ Respondent z  Kainantu dodal, že tradiční singsing a oblékání jsou charakteristické pro každou vesnici, protože různé vesnice mají specifické oblékání. Konstatoval: „Když je smícháme, povede to ke ztrátě identity.“ A dodal: „Důležité je vědomí identity, a ne každodenní život v minulosti.“ Kultury předků se prezentují u příležitosti narození dítěte, svatby, úmrtí nebo při oslavách dne nezávislosti. To proběhne tradiční singsing nebo velká kulturní show určená turistům. Respondent z provincie Sandaun podal toto vysvětlení: „Nemůžeme kráčet do moderního světa v tradičním oděvu; svlékneme ho, ale pak se do něj zase oblékneme.“

Z dosavadního vývoje státu kladně hodnotili zejména technologický rozvoj, oblékání, infrastrukturu a lékařskou péči. Jako zdaleka nejvýznamnější hodnotu nejčastěji uváděli vzdělání, které jim přinesli Evropané. Všichni respondenti od svých dětí očekávají, že dosáhnou vzdělání, které zvýší jejich šanci na získání zaměstnání. Za temnou stránku vlivu západního světa považovali zejména kriminalitu, drogy, alkohol, nové druhy nemocí, těžbu dřeva a nerostného bohatství a další industriální aktivity. V této souvislosti respondenti uváděli především zánik původních kultur jako důsledek západních vlivů.

Papua-Nová Guinea deklarovala jako svůj ústavní základ křesťnaství a „vznešené tradice předků“, které však de facto před dávnou dobou vymizely. Obyvatelé státu oceňují rozvoj, který jim Evropané přinesli, a nezřídka i „vznešené tradice předků“, jež posilují vědomí spjatosti s minulostí a umožňují budovat etnickou identitu. Jen těžko lze mít oboje, totiž patřit minulosti i přítomnosti. Připomíná mi to situaci Roberta, hlavního hrdiny románu Umberta Eca L’isola del giorno prima (Ostrov včerejšího dne, 1994).2 Ten ke své smůle ztroskotal na palubě nepoškozené lodi, která kotvila nedaleko od ostrova. Naneštěstí neuměl plavat, ani ovládat loď. Rozhodl se proto vyřešit situaci tím, že postavil vor, na kterém se pokusil zachránit. Záměrem bylo plavit se na Mezinárodní datové hranici, která odděluje včerejšek od dneška. Jak se zdá, srovnatelnou strategii zatím volí obyvatelé Melanésie. Nechtějí ztratit kulturní identitu založenou na světě předků; současně nechtějí žít jako včera, protože si uvědomují limity a nevýhody včerejška.

Nehlasují však plně ani pro dnešek, protože si uvědomují jeho stinné stránky. Snad nejlepší cestou je balancování na tenké linii oddělující včerejšek a dnešek.

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Ukázka

Spisovatel:

Kniha:

Martin Soukup: Antropologie a Melanésie. Z doby kamenné do kyberprostoru. Karolinum, Praha, 2013, 632 s.

Zařazení článku:

sociologie

Jazyk:

Témata článku:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse