Trolejbus a tank, aneb odnikud nikam
Daneš, Martin: Le char et le trolley

Trolejbus a tank, aneb odnikud nikam

Román českého autora Martina Daneše je psaný francouzsky a pro francouzský knižní trh, ale (anebo právě proto?) všechno v něm je exoticky české. Příběh zarputilého řidiče trolejbusu, jenž by pro své vozidlo snad položil i život, se odehrává v kulisách pohnuté doby konce šedesátých let v českém provinčním městě. Slibný motiv i půdorys románu se ale rychle ztrácí v banálním zpracování a podivně strojeném jazyce vyprávění.

Martin Daneš je český publicista a autor několika knížek. Na svých webových stránkách o sobě uvádí, že v 80. letech emigroval a v Paříži vystudoval žurnalistiku a mezinárodní vztahy. Po návratu do Čech pracoval v Kanceláři prezidenta republiky a poté postupně vedl několik periodik: Denní Telegraf, Mezinárodní politiku, Hustler. Pak opět odjel do Paříže, kde se usadil. Stručný medailon na českých webovkách už neuvádí, že Daneš není ani ve francouzském prostoru jako autor až tak nováčkem: jeho texty lze najít například na francouzském webu Short edition, snaží se uplatnit i jako literární překladatel – nejen že je v letošním roce stážistou na kursu literárního překladu pořádaném prestižní organizací Centre National du Livre, ale je už i autorem knižně vydaného překladu, a to hned Poláčkových Mužů v ofsajdu, pro které se mu dokonce podařilo najít ve Francii nakladatele. I v ČR je Daneš nadále aktivní: založil zde další českou literární cenu, nazvanou Česká kniha, jejímiž laureáty se postupně stali Vladimír Binar, Jakuba Katalpa a Jan Němec (tedy vesměs autoři a díla oslavená i v jiných, zavedených a možná i prestižnějších cenách). Na webových stránkách této ceny se ale uvádí, že jde o důležitý počin, jehož „inovačním prvkem“ je, že organizátoři navazují vztahy se světovými nakladateli. Tito „světoví pozorovatelé“ prý tak budou „motivováni k překladům vítězných knih, které rozšíří povědomí evropských čtenářů o současné české beletrii“. Zatím, zdá se, Martin Daneš našel nakladatele aspoň pro sebe. Je jím nakladatelství Vents d’ailleurs, jež se zaměřuje na produkci autorů ze zemí pro Francouze exotických.

Daneš má také svůj blog na Rue89. Tento internetový projekt, spojený s tradičně levicovým deníkem Libération, chce být co nejblíž svým čtenářům, a proto je mnohdy konfrontační až provokativní, psaný převážně hodně živým jazykem: výběrem jazykových prostředků připomíná autentickou komunikaci diskutérů v baru. Martin Daneš se zde věnuje především české tematice: píše pro Francouze o tom, co se děje v Čechách, a informace, které by se možná někdy tamější čtenáři mohli dozvědět i jinde, doprovází potřebnými, cennými komentáři. Pro některé náměty má vyloženě slabost. Může to být třeba již zmíněný Karel Poláček, o němž píše jak na blogu Rue89,  tak třeba na stránkách české ambasády v Paříži. Obdobnou pozornost ale autor věnuje i... trolejbusům.

A právě trolejbus se dostal do názvu jeho knížky, kterou vydal ve francouzštině a v jihofrancouzském nakladatelství Vent d’ailleurs. Trolejbus se samozřejmě v titulu neocitl jen tak...

Tank a trolejbus
Román má dvě roviny – vedle příběhu Zdeňka Drahoše, řidiče trolejbusu, je důležité i jeho pozadí. Odehrává se v historických kulisách, v roce 1968. Obě ty polohy textu však působí nevěrohodně a v důsledku nezajímavě. Aspoň pro českého čtenáře.

Celý román vypráví dlouze, až únavně, o Drahošově vášni pro trolejbusy, jež má spíše podobu tvrdohlavé posedlosti. Téma samo o sobě není až tak marné – mohlo být dobrou ilustrací toho, jak jsme často schopni zveličit vlastní problémy a osobní trápení, až nevnímáme mnohem důležitější záležitosti odehrávající se ve světě kolem nás. Jenže zaujetí Danešova protagonisty pro „dinosaury“ mětské hromadné dopravy, jakkoli má zřejmě dokonce i autobiografický základ, zůstává v knize spíš jen násilně natahovanou pohádkou. Drahoš nehodlá v životě nikdy dělat nic jiného, než řídit trolejbus, a tímto svým rozhodnutím obtěžuje jak svou manželku, tak své kolegy, šéfy a posléze i místní stranické funkcionáře. To když se rozhodne zjistit, kdo zrušení trolejbusové dopravy v Budějovicích vymyslel a prosadil. Pak najednou už prakticky neví, kudy kam, jelikož tajemníka mětské organizace KSČ o své kauze nepřesvědčil. Ale náhodou se dozví, že komunistický kádr má syna v pubertě. Záškodnická akce (pokus opít sedmnáctiletého kluka doslova i obrazně, totiž nad několika pivy ho získat na svou stranu) nakonec sice přinese jen menší roztržku v komoušské rodině, ale nic víc. I když... soudruh Šourek je přece jen hlava otevřená, jednou mu to nedá, sveze se trolejbusem, a světe div se, pochopí tajemnou poezii tohoto dopravního prostředku. Nakonec se ukáže, že velké zlo lze odvrátit malým dobrým skutkem, který vyřeší úplně všechno.

Příběh je situovaný do Českých Budějovic. Má to pro autora jistou výhodu: jakmile zachází do historických podrobností, může se vymluvit na to, že v Budějovicích se nic z politicko-společenského dění neodehrávalo tak vážně a tak do hloubky jako v Praze. Z pohledu vypravěče románu občané v Budějovicích kromě vlastní kariéry (a samozřejmě ještě těch trolejbusů) vlastně neřeší, a ani v pohnutých dobách, kdy městem projížděly tanky, neřešili prakticky nic. A tak stačí jen připomenutí „velkých“ pražských událostí, aby děj získal dobové kulisy, a není třeba zacházet do podrobností. Tím se spisovateli daří zastřít to, že sám není směrodatným pamětníkem popisovaných let a že i pro něho jsou to záležitosti spíš čítankové, šablonovité, než že by byly autenticky zažité a v důsledku vnímané jako složité a plné protikladů. Dobové události jsou popsané schematicky, s jakousi potřebou zmínit hlavně jména, jež Francouzům mohou být povědomá (Dubček, Palach), a vybavit příběh kostrou ze stěžejních událostí daného roku. Kdyby se ale trolejbusy v Danešových Budějovicích rušily v letech padesátých anebo devadesátých, příběh „utrpení mladého Drahoše“ by to nijak nezměnilo.

Všechny postavy Daneš sice načrtává jako komplikované charaktery, ale nakonec je nechá jen v té první podobě, jak panáky vystřihnuté z papíru: Zdeněk Drahoš a jeho manželka nemohou mít děti, a tak si žena pořídí pejska, na něhož muž žárlí... Papaláš František Šourek, příkladný stranický kariérista, naráží na nepochopení vlastní ženy i syna: oba rodinní příslušníci se ale zmohou jen na pár vzpurných slov či pohledů, a ačkoli se nabízelo, že autor si tu připravuje prostor pro složitou zápletku s rozporuplnými možnostmi řešení, jež by třeba čtenáře vedly k přemýšlení, k ničemu takovému děj nakonec nespěje. Kamarádi a kolegové z trolejbusového depa Drahoše postupně „zrazují“, když podepisují smlouvy o přestupu na řízení autobusů: brát však tuto situaci jako paralelu dobového obracení kabátu nelze, ač je jasné, že to tak autor asi myslel. Oba světy – ten trolejbusový a ten odrážející reálné české dějiny – se ani v této tematice hlouběji nepotkají.

Daneš se v rozhovorech sám odvolává na to, že román obsahuje určitou dávku absurdity (aby tak navázal na tradici dobrých, věhlasných českých literátů; ostatně citát z Ladislava Fukse použil jako motto románu). Absurdní mi však připadá spíš v tom, jak je povrchní, šablonovitý, tak nějak okatě románový. A vlastně i zbytečně příliš explicitní, a to jak v rozvíjení příběhu, tak v jeho formulování: vyprávění připomíná spíš snaživě napsanou slohovou práci, dialogy neznějí autenticky, ale škrobeně. Jako by se čtenář místo trolejbusem vozil těžkopádným tankem, z něhož nelze mezi řádky zahlédnout ani to málo, protože pod nimi není vůbec nic.

 

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Vent d’ailleurs, La Roque d'Anthéron, 2014, 186 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Hodnocení knihy:

50%

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

Magda de Bruin,

Nedá mi to, abych se do toho také nevložila, i když naše agentura Pluh nikoho z uvedených autorů nezastupuje. Údaje o zahraničních vydáních, které pan Bušta uvádí, jsou velmi vágní - nebylo by možné upřesnit, o které jazyky jde a v jakém stadiu jednání je? (Bývá zvykem, že plánovaná zahraniční vydání se zveřejňují až ve chvíli, kdy je uzavřená smlouva - do té doby se o nich z dobrých důvodů nemluví.) A dále bych chtěla podotknout, že Jakuba Katalpa i Jan Němec vycházejí v nakladatelství Host, kde se o zahraniční zastupování autorů stará literární agentka Dana Blatná. Česká kniha je mezi těmi, kdo se snaží šířit českou literaturu v cizině, nováček, a tak si možná z nezkušenosti přivlastňuje zásluhy, které nemá: na veletrhu ve Frankfurtu vídám už léta Danu Blatnou, jak má jednu schůzku za druhou (zahraniční nakladatelé přitom naštěstí vydávají i tituly, které žádnou cenu, tedy ani Českou knihu, nezískaly). Je pravda, že každá troška je dobrá, takže pokud Česká kniha přispěje k tomu, že některý nakladatel projeví o určitého autora zájem, máme z toho všichni kolegiální radost. Proces rozhodování o tom, zda nakladatel určitý titul vydá, je ale natolik složitý, že nikdo z nás, kdo se zastupováním autorů v cizině zabývá déle, by si netroufl tvrdit, že je určité vydání výhradně/hlavně jeho zásluha nebo že on byl první, kdo na určitou knihu upozornil. Když necháme stranou mnohdy obrovský podíl zahraničních bohemistů-překladatelů při prosazování české literatury v cizině, mívají zahraniční nakladatelé také svůj okruh poradců a redaktorů, kteří danou jazykovou oblast sledují. Navíc není důležité, kdo byl první, důležité je, zda nakladatel knihu vydá. Doufám, že i Česká kniha, až do problematiky lépe pronikne, zaujme kolegiální postoj, jaký jsme si my, literární agenti a nakladatelé zajišťující svým autorům zahraniční zastupování, za léta mezi sebou vypěstovali.

jovanka šotolová,

Děkujeme za upřesnění. Ale myslím, že v textu hledáte, co tam není, a tvrdíte věci, které já neříkám: o pokoutných výhodách organizátorů jsem nic nenapsala, a ani mě nic takového nenapadlo. V článku jsem se snažila uvést, čím se cena chce odlišovat od těch dříve založených, a pro přesnost přímo cituji z vašeho webu. O tom, jak daleko jsou projekty jednotlivých přislíbených překladů, jsem se na webu České knihy nedočetla (možná jsem málo hledala?). Toť vše.

Pavel Bušta,

Dobrý den, jakožto zástupce Martina Daneše v projektu Česká kniha bych rád podotkl pár vět. Nebudu se vyjadřovat k Martinově románu (ani nemohu - francouzštinu neovládám), nýbrž k té části recenze týkající se literárního ocenění, protože mi přijde neopodstatněně útočná. To, že Martinova kniha vyšla v nakladatelství Vent d’ailleurs, nemá s Českou knihou pranic společného, organizátorům z ní neplynou žádné pokoutné výhody. Navíc naši laureáti již vydáváni jsou - Vladimír Binar vyjde ve třech nakladatelstvích (francouzský překlad vyšel již v Non Lieu), Jakuba Katalpa se dočká minimálně dvou překladů a Jan Němec je momentálně v jednání. Všichni laureáti a jejich knihy, podle článku "vesměs autoři a díla oslavená i v jiných, zavedených a možná i prestižnějších cenách", opravdu jiná ocenění získali, nutno však podotknout, že vždy až nějakou dobu poté, co si jich všimla porota České knihy.

S pozdravem

Pavel Bušta,
zástupce vedoucího projektu Česká kniha