Jacobson, Howard: Finklerovská otázka

Jacobson, Howard
Finklerovská otázka

recenze beletrie zahraniční

Amerických spisovatelů zabývajících se židovskou identitou je celá řada, ale britský židovský romanopisec Howard Jacobson tolik souputníků nemá. Ve Finklerovské otázce se s charakteristickým humorem pouští do složitých politických, náboženských a psychologických témat.

Romanopiscova židovská otázka ve Velké Británii
Howard Jacobson: Finklerovská otázka. Přel. Magdaléna Potočňáková, Euromedia Group – Odeon, Praha, 2012, 352 s.

Britští Židé měli v historii řadu výjimečných osobností. Asi nejslavnější je Benjamin Disraeli, premiér za vlády královny Viktorie, ale také nikoli bezvýznamný beletrista, a David Ricardo, jeden z nejdůležitějších představitelů anglické klasické ekonomie. Židovského původu je i dnešní předseda Labouristické strany Ed Miliband. V oblasti literatury lze vzpomenout Israela Zangwilla, který ve své tvorbě tematizoval život židovských přistěhovalců konce 19. století v Londýně, nebo nositele Nobelovy ceny dramatika Harolda Pintera. Nejvýznamnějším romanopiscem, jenž se dnes ve Velké Británi věnuje židovské problematice, je pak Howard Jacobson.

Politika a próza
„Román by se měl vždycky vyhýbat politickým úvahám. I když jsem viděl, že kniha, kterou jsem začal psát, nabírá směr, který nevyhnutelně povede do oblasti, kde se není možno politice vyhnout, stále jsem si představoval, že se mi to, budu-li dostatečně obratný, podaří. Ale v situacích, kde je každý pod velkým tlakem, je nezaujatost nemyslitelná, v takových dobách jsou všechny názory politické. Být v takovém případě nepolitický znamená zaujímat politický postoj, který nevyhovuje nikomu.“ Tento citát amerického spisovatele Paula Bowlese (z úvodu k jeho románu Pavoučí dům) má nejen obecnou platnost, ale domnívám se, že také vystihuje dilema, před kterým stál Howard Jacobson, když se pustil do ožehavé Finklerovské otázky.

Tématem románu je totiž vztah, který k Židům a Izraeli zaujímá většinová britská společnost. Chtěl upozornit na zaujatost intelektuálních elit proti Izraeli, na znovu vzrůstající a stále nebezpečnějšími hesly a činy se projevující antisemitismus v Evropě. Jacobson přitom není nekritickým zastáncem politiky izraelských vlád – zejména pak rozšiřování osad na okupovaném území Palestiny. Odhaluje však demagogičnost projevů, které částečnou blokádu pásma Gazy přirovnávají k holocaustu (jde v ní o to, omezit pašování zbraní a nikdo při ní neumírá hlady), jakož i stavbu bezpečnostní zdi mezi Izraelem a Západním břehem Jordánu či jakkoli problematické, ale vyprovokované a cílené útoky na předáky Hamásu, kteří oficiálně schvalují a připravují zabíjení civilistů. Jacobson tedy odmítá jednostranně protiizraelské postoje řady západoevropských intelektuálů (spisovatelů Alice Walkerové, José Saramaga, Güntera Grasse nebo vědců Stephena Hawkinga a Richarda Dawkinse). Upozorňuje přitom na dvojí metr, s nímž je počínání různých vlád, armád a bezpečnostních aparátů posuzováno. Připomeňme třeba, že jakmile Izrael roku 2004 zabil duchovního otce Hamásu Ahmada Jasína, západní demonstranti vyšli do ulic protestovat, avšak když se měsíc předtím Rusko dopustilo téhož v případě čečenského politika v katarském exilu Zelimchana Jandarbijeva, nikoho to ani nezvedlo ze židle. Jacobson však především hlasitě nesouhlasí s těmi politiky a intelektuály, kteří vyzývají k sankcím vůči izraelskému zboží a bojkotu izraelských institucí – často kritických vůči politice vlastní vlády – a umělců, včetně filharmonických orchestrů či výtvarníků.

Howard Jacobson upozorňuje na fakt, že protiizraelské náladě (občas přecházející až do kolektivní psychózy) a rétorice podléhají i mnozí „zahanbení” – v té či oné míře asimilovaní – západoevropští Židé, kteří se stydí se za „svůj” stát a podbízejí se většinovým postojům, přičemž jsou mnohdy „papežštější než papež“. Zejména to platí o britských Židech, jejichž komunita, druhá nejpočetnější v Evropě, nebyla v moderní době ze strany majority vystavena perzekuci a nezažila přímo holocaust.

V nelichotivém zrcadle, které nastavil spisovatel britské společnosti včetně manipulativních médií (zejména „národní” instituci, jakou je BBC) a umělecky bezvýznamných, ale o to více politicky tendenčních a dryáčnických divadelních představení, se asi mnozí poznali a nebyl to pro ně lichotivý pohled. Ocenění knihy Finklerovská otázka nejvýznamnější britskou literární cenou Man Booker Prize v roce 2010 však svědčí o tradiční „ostrovní“ demokratičnosti a velkorysosti. Hlasující novináři, vydavatelé, literární kritici a jiné kulturní osobnosti uznali, že Jacobsonovi se podařilo splnit věru nelehký úkol učinit politické úvahy a názory literárních postav integrální součástí románu. Ocenili i to, že Jacobsonův román kladením nepříjemných otázek plní svou základní funkci a že sice může přispívat k potřebné politické diskusi, ale svým významem ji přesahuje: zůstává komplexní a nejednoznačný.

Sexuální fraška
Aktuálně politickou rovinou se téma románu Finklerovská otázka rozhodně nevyčerpá. Howard Jacobson se pozici Židů v dnešní majoritní liberální společnosti zabývá také z hlediska náboženství – respektive ztrácející se víry. Ve Velké Británii je na tom judaismus podobně jako převládající anglikánství, dosud formálně státní náboženství. Většina společnosti má pocit, že se přežilo, a nevěří mu ani lidé, kteří k němu navenek přísluší. U mnoha Židů je však vědomí vlastních kořenů silné a vakuum po odpadnutí od víry bolestné.

V americkém prostředí podobná témata židovské identity v multietnické společnosti, sváru mezi tradicí a moderním sekulárním světem, zpracovávali Henry Roth, Saul Bellow, Isaac Bashevis Singer, Edward Lewis Wallant, Bernard Malamud, Chaim Potok či Philip Roth, dnes vesměs klasikové moderní americké prózy. Jacobson na současné britské literární scéně tolik souputníků nemá, čímž je jeho úsilí cennější.

Ještě více než politikou a náboženstvím se Jacobsonovi hrdinové zabývají – prakticky i teoreticky – sexuálním životem. Sarkasmus, s jakým spisovatel odhaluje různé mýty týkající se „židovského sexu”, připomíná přístup jeho amerického kolegy Philipa Rotha (románem Portnoyův komplex počínaje). Postavy knihy opakovaně řeší, jestli obřízka vede k větší potenci, či naopak menší vzrušivosti a spokojenosti muže i ženy, přičemž si berou na pomoc i středověkého židovského filozofa Maimonida. Jako by v sobě spaní s „nimi”, tedy s góji, dosud skrývalo cosi tajemného a lákavého – přinejmenším pozůstatky překračování už dávno historicky překonaných zákazů. Může se pak stát, že se Angličan, jehož přitahuje vše židovské, vyspí se ženou svého nejlepšího židovského přítele v nesprávném domnění, že je Židovka. Když pak konečně najde opravdovou Židovku, vnímá první soulož jako „náboženskou konverzi”. Nato ho žena usadí: „Možná bys to židovství neměl brát zas až tak vážně.” Scéna, v níž „zahanbený” Žid Alvin Poliakov bojuje proti „zločinu” obřízky na vlastním těle (snaží se „vytáhnout” ztracenou předkožku a své úsilí zvěčňuje na webu) a spojuje to s Gazou a zločiny na Palestincích (třebaže mnozí z nich se dopouštějí téhož „zločinu”), je vrcholem Jacobsonova umění karikatury a frašky.

Demaskování židovského masochismu – a současně mesianismu – v politické i sexuální oblasti tedy v románu probíhá komplementárně. Sympatické na spisovatelově přístupu přitom je, že není černobílý ani nijak ideologicky podbarvený. Zdůrazňuje typicky židovskou relativizaci, vyjádřenou slovy „z jedné strany sice, ale z druhé strany naopak”, která je vlastně realismem a přímým opakem radikality. Tento paradoxní postoj je základem mnoha nejlepších klasických židovských anekdot a Howard Jacobson k nim v některých komických scénách vytváří současný prozaický ekvivalent.

Filosemita, dva židovští přátelé a jedna praktická Židovka
Různost přístupů k židovství je ve Finklerovské otázce vyjádřena už volbou tří hlavních hrdinů. Na jedné straně stojí názorově konzervativní, umírněně proizraelský a monogamně založený český emigrant Libor Ševčík. Na straně druhé Samuel Finkler, zapálený kritik Izraele (byť nakonec svůj postoj částečně přehodnocuje) s promiskuitními sklony. Oba dva udělali kariéru v showbusinessu, Ševčík se uplatnil jako autor biografií hollywoodských hvězd a Finkler zase sestavuje příručky, v nichž módně a snobsky mísí (pseudo)filozofii a praktické otázky (např. John Duns Scotus a sebeúcta: manuál pro menstruující). Jejich přítelem je Julian Treslove, který Žid není, ale chtěl by jím být, a proto si také hledá židovské partnerky. Jeho až hystericky prožívaná zakomplexovanost a neurastenie se odráží ve všech vztazích, které navazuje, přičemž neumí komunikovat ani se svými syny. Treslovova a Finklerova „hassliebe” vůči Židům je vzpourou vůči „vnucenému” údělu, marnou snahou překročit vlastní stín. Ševčík zas po smrti milované manželky Malkie podléhá melancholii a nostalgické opuštěnosti a s blížícím se koncem života propadá rezignaci.

Nejpozitivnější postavou Jacobsonova románu je Hephzibah, která se pokusí žít s Julianem. Jde o prakticky založenou ženu, jež místo rozervaného bolestínství, exhibicionismu a žvanění – vyhrazeného v románu příznačně mužům – něco účelného dělá: zakládá Muzeum židovské kultury v Anglii. Je nábožensky vlažná, ale nedemonstruje to okázalými gesty. Sice soudí, že „naše náboženství nepatří zrovna k nejvstřícnějším” k ženám, ale do synagogy občas zajde. Touží po rovnocenném vztahu s mužem, v němž se společný život ani sex masochisticky nepitvá (viz Julianova obava, že jí překáží jeho „neobřezanost”), nýbrž samozřejmě a současně vděčně užívá.
Závěr Jacobsonova románu je příznačně neuzavřený a neutěšený: Ševčík páchá sebevraždu, Finkler s Hephzibah za něj odříkají kadiš, ale dva staří přátelé se rozcházejí do různých stran. Finkler poznává, že „ani on Treslova nikdy pořádně nepoznal. A i to mu připadá jako dobrý důvod k nářku. Finklerův (čti: židovský – pozn. OH) zármutek je bezmezný.”

Kouzlo Finklerovské otázky spočívá v tom, že je tak komplexní a ambivalentní. Všechny hlavní problémy i hrdinové jsou v románu nasvíceni z mnoha stran. Postava filosemity Juliana s jeho nejistou identitou by se dala chápat jako jistý symbol současného muže Západu.Také Finkler je zmítán rozpory v osobním životě i v politických názorech. Na vlastní kůži poznává, že „strach je starší než rozum”. Jen v postavě Hephzibah je snad nastíněno určité, charakteristicky ženské, řešení „neřešitelné” finklerovské otázky.

Škoda jen, že se Jacobson nedotkl klišé o „automatické” židovské úspěšnosti. Všichni hlavní hrdinové románu jsou úspěšní – signifikantně převážně v oblasti související či hraničící s bulvárem – a kýžený kontrast mezi nimi tedy není tak výrazný. (Několik okrajově se vyskytujících židovských „nýmandů” typu Mertona Kugla, spisovatele, kterému nikdy nic nevydali, jej vytvořit nedokáže.) Mravní otázky a dilemata, které v dnešní společnosti kariéru v řadě oborů provázejí, spisovatel nezmiňuje ani v náznaku.

Úspěch Finklerovské otázky u čtenářů závisí na znalosti politického, kulturního a společenského kontextu. Jde o knihu s natolik specifickým tématem, že v Česku logicky příliš velký zájem nevzbudila. Ovšem i Jacobsonův ironický humor, tu drsnější, tu tlumenější, předpokládá jistou spolupráci čtenáře. Howard Jacobson si uvědomuje, že vypráví staré, složité a smutné příběhy, a proto se je snaží zpracovávat nově, jednoduše a s humorem. Současně zdůrazňuje, že legrace končí tam, kde se objevují nápisy „smrt židákům”, Davidovy hvězdy prolínající se s hákovými kříži – a jelikož „takové obrázky už ani nikoho nešokují” – i rasově motivované útoky.

© Oto Horák

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 115 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

80%autor článku   56%čtenáři

zhlédnuto 1341x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce