Na webových stránkách studentů magisterského oboru redaktor/editor Amsterodamské univerzity recensieweb.nl, které se zaměřují výhradně na nizozemskou literaturu, si v roce 2008 kladl Bob Hopman otázku, zda si recenzi zaslouží každý nizozemsky psaný román. Jeho odpověď zněla záporně. Jak sladit tuto skutečnost se snahou o co nejúplnější přehled produkce? ptal se dál. Mezi autory, jejichž knihy se na webu recenze dočkaly, přestože jsou z literárního hlediska podřadné, jmenuje také Sophie van der Stapovou. Její prvotina Meisje met negen pruiken vyšla nedávno pod titulem Dívka s devíti parukami v Mladé frontě.

Stojím před obdobným problémem, protože také sekce „boeken“ si klade za cíl upozorňovat na všechny významnější nizozemské tituly, které vycházejí v českém překladu. Jenže tahle kniha do této kategorie nespadá. Souhlasím však s Hopmanem v tom, že může mít smysl věnovat občas recenzi titulu, který náročnějšího čtenáře neuspokojí, aby se tím jasněji vymezila hranice mezi hodnotnou literaturou a podřadným čtivem. Daan Stoffelsen nadepsal v roce 2007 svou recenzi na Dívku s devíti parukami výmluvně: „Milý deníčku, už ne“. Zato na Kosmasu (a ve stejný den na Databázi knih – možná i jinde: autorka jjanculka neboli Jana Bílá je zřejmě vůbec velká milovnice „knih pro ženy“ z produkce Mladé fronty, protože je na internetu doporučuje, kudy chodí) se krátce po vydání objevila nadšená zákaznická recenze s titulem „Příběh, který vás chytne za srdce“. Stačí dojemný „autentický příběh“ na dobrou knihu? Je kombinace mladá dívka + rakovina dostatečný důvod k tomu, abychom slevili z nároků na úroveň textu?

Záhadný překlad
Kolem české verze se vznáší několik otazníků. Z úryvku na Kosmasu vyplývá, že knihu přeložila Helena Hartlová (v údajích o knize na Kosmasu se uvádí křestní jméno Jana, ale to je zřejmě chyba) z angličtiny. Ovšem podle dostupných informací tento titul dosud v angličtině nevyšel. Tvrdit, že je to překlad knihy, která se v originále jmenuje Meisje met negen pruiken (jak se píše v tiráži), je mírně řečeno zavádějící: porovnáním ukázky s originálem totiž zjistíme, že se tyto dva texty zásadně liší. Nejsou to jen rozdíly, které mohly vzniknout překladem přes angličtinu (například hrdinčina sestra jménem Saskia, jíž však Sophie říká „zus“, neboli „ségra“, se v českém překladu změnila na Sis, což byla v angličtině jistě „sis“ – čili také „ségra“). Někde cestou od nizozemského originálu z roku 2006 přes anglický překlad neznámého autora k české verzi Heleny Hartlové z roku 2014 došlo k zásadnímu přepracování. Na první pohled se dokonce zdá, že jde o dvě různé knihy (byť na stejné téma). Pro ilustraci první odstavec originálu (v mém překladu) a první odstavec oficiálního českého překladu:

Sophie van der Stap: Meisje met negen pruiken
Čtvrtek, 17. února 2005
„Pardon,“ říkám, když zahlédnu za sebou na parketách vlasy. „Padají mi teď o sto šest.“ Žena se na mě v zrcadle podívá. Přinesla jsem své fotky, abych ukázala, jak se nejraději češu. Jsou to fotky z doby před třemi týdny, vyfotil mě Martijn, když jsem ještě měla vlasy. Teď když mé vláskové buňky (autorka má vlastně na mysli vlasové folikuly, pozn. překl.) v souboji s chemoterapií prohrávají, jsem holce z fotek čím dál tím míň podobná. Fotky se povalují na stole, mezi brožurou plnou paruk a chomáčem žlutých vlasů, se kterým žena právě vyrukovala. Něco takového? Ani náhodou. Všechny účesy mě proměňují v transvestitu, a když vytáhne dlouhou tmavou kštici, připomíná mi to kytaristu Guns N´Roses, ale teda s mým obličejem. Hrůza.

Sophie van der Stapová: Dívka s devíti parukami, přel. Helena Hartlová
Čtvrtek, 13. ledna
Jenom další čtvrtek, někdy na začátku ledna – den jako každý jiný, ale jen pokud budeme mluvit o posledních dvou měsících. Předtím jsem si každý den před devátou šla pořádně zaběhat do parku, vypila si kafe, osprchovala se a vyrazila do školy. Teď se probouzím s kašlem, a když mám štěstí, uběhnu poloviční vzdálenost za dvojnásobek času. Poslední dobou potřebuju tři hrnky kafe, jen abych mohla fungovat, a stejně každý den dorazím do školy pozdě.

Tato pasáž (stejně jako některé další v ukázce na Kosmasu – celé české vydání k dispozici nemám) se v originále (5. vydání z prosince 2006) nevyskytuje. Je tedy možné, že moje recenze originálu se nedá jen tak vztáhnout i na český překlad, ale v tom případě by mělo být v českém vydání jasně napsáno, na čem je založené a že to ve skutečnosti není překlad knihy s názvem Meisje met negen pruiken.

Jak kniha vznikla
Sophie van der Stap (nar. 1983) studovala politologii v Amsterodamu, když u ní byl v lednu 2005 zjištěn vzácný druh rakoviny, který se jinak vyskytuje téměř výhradně u dětí. Dívka si v průběhu léčby zapisovala své dojmy, po necelém roce zápisky převedla na weblog, čímž vzbudila pozornost významného nizozemského deníku NRC Handelsblad a posléze i nakladatelství Prometheus. Úryvek včetně fotografií autorky v různých parukách zveřejnil deník na podzim 2005 ve své příloze, v srpnu 2006 vyšly její zápisky knižně. Působivé téma i mediální pozornost, která se jednak zaměřovala na autorčin fotogenický dívčí zjev, jednak z knihy vytáhla a posílila motiv pacientky, jež v některé ze svých devíti paruk vyráží večer za zábavou a navazuje letmé známosti, přispěla ke komerčnímu úspěchu knihy. V cizině vzbudila zájem především v Německu (i tam hrála důležitou roli televizní reportáž ZDF), kde vyšla nejen autorčina prvotina, ale i následující dva tituly; roku 2013 tam vznikla filmová verze Dívky s devíti parukami. Na webu agentury Susanna Lea Associates, která zastupuje zahraniční práva této knihy (tady by mohl být klíč k odhalení záhady anglické verze i rozdílů oproti původnímu nizozemskému vydání), se uvádí, že práva jsou prodána do 23 zemí. Van der Stapová žije v posledních letech převážně v Paříži, píše pro ženské časopisy typu Cosmopolitan a občas podniká další literární pokusy. V Nizozemsku figuruje na seznamu řečníků, které lze najímat k různým příležitostem, a nabízí svou účast na blíže neurčených workshopech.

Význam soukromý, či obecný?
Okolnosti vzniku této knihy, tedy skutečnost, že jednadvacetiletou vitální dívku postihne vážná choroba, a ona tak více než rok podstupuje chemoterapii i ozařování, působí, že snad každému čtenáři se v první chvíli sevře srdce a stáhne žaludek. Je zřejmé, že Sophiiny zápisky mají pro ni, pro její rodinu a nejbližší okruh přátel velkou citovou hodnotu. Také lidé, kteří něco podobného sami nebo ve svém okolí zažili, berou její knihu do ruky se zájmem – očekávají, že v ní rozpoznají pocity, které snad sami neumějí dobře vyjádřit, případně že z knihy načerpají útěchu a naději, protože se autorce podařilo souboj s nemocí osobitě reflektovat a líčí, co si z takové životní lekce pacient i jeho okolí mohou vzít. Očekávají zkrátka, že její subjektivní zážitky přesáhnou soukromý rámec a získají obecnější platnost. Koneckonců takový nárok, tedy reflexi životní krize a zaznamenání určitého vývoje osobnosti, uplatňujeme snad na každou knihu s literárními ambicemi.

Nic z toho však Dívka s devíti parukami neposkytuje. Sled povrchně popisných epizod proložených občas triviálním dialogem, okopírovanou lékařskou zprávou, úryvkem textu z Wikipedie či přetištěným mailem od kamarádky se snese na blogu, ale pro knihu je to málo. Příznačná je epizoda s Jurem, medikem, který má za sebou zkušenost s rakovinou a zřejmě z toho titulu se se Sophie průběžně schází a probírá s ní různé problémy spojené s nemocí. Ve skutečnosti šlo o Jurriaana van Dama (zemřel jako devětadvacetiletý v roce 2008). Mladý lékař chtěl vyvinout počítačovou hru, která by dětem nemocným rakovinou pomohla vizualizací choroby a jednotlivých léčebných kroků orientovat se v tom, co je potkalo. Ze Sophiina líčení bohužel nevyčteme, jak se o sobě dozvěděli – je přitom pravděpodobné, že to bylo programové seznámení, buď jakožto součást Sophiiny léčby, nebo van Damova výzkumu v souvislosti s počítačovou hrou. Ani o jejich rozhovorech, které by snad mohly čtenářům zprostředkovat vhled do světa mladých lidí postižených rakovinou, se Sophie příliš nerozpisuje – vyjma konstatování, že jí pomáhají. Zato si podrobně všímá Jurova přitažlivého zjevu (tak jako prakticky vždy a všude eviduje, který z mužů v okolí, včetně zralejších otců od rodin, by stál za hřích) a zaznamenává, v které kavárně se vždycky scházejí a co si pokaždé objednávají (jablečný koláč se šlehačkou).

Po mladé dívce, kterou zápas s nemocí psychicky i fyzicky pohlcuje, asi nelze žádat kdovíjaký nadhled, schopnost utřídit si myšlenky a hledat co nejpřesvědčivější způsob vyjádření. Autorka se však zmiňuje o tom, že nakladatelství s ní na knize přes půl roku intenzivně pracovalo. Přesto text v mnoha ohledech zůstává na úrovni blogu pro známé: čteme, jak Sophie (ač se označuje za ateistu či agnostika) zapaluje v kostele svíčku za jistou Aniek – nemáme však ponětí, kdo to je. Celá závěrečná část knihy, kdy se autorka ocitla v hledáčku médií, působí značně zmateně i pro toho, kdo se v nizozemských reáliích aspoň rámcově orientuje – ledaskterá tehdejší hvězda komerčních televizních kanálů označovaná pouze křestním jménem totiž od roku 2005 upadla v zapomnění. (V tom je Sophiin příběh paradoxní: vážná nemoc a hrozba brzké smrti je pro ni vstupenkou do světa showbyznysu, synonyma pomíjivosti a marnosti.) Knižní vydání prostě příliš pečlivě zredigované není (viz také zmíněné „vláskové buňky“, v originále „haarcellen“ – ty se nenacházejí na hlavě, nýbrž v uchu), což u nakladatelství Prometheus ani příliš nepřekvapuje.

Hlavní myšlenka, kterou lze z textu destilovat, je úsilí mladé pacientky uhájit si aspoň do jisté míry zavedený způsob života: nepřestává jí záležet na tom, jak vypadá, co má na sobě, zda je pro muže přitažlivá. Protože dočasně přijde o vlasy, patří k tomu i výběr vhodné paruky (a Sophie má to štěstí, že si může pořídit celou sbírku v hodnotě pár tisíc eur). Je Sophiina snaha nepodléhat nemoci tak výjimečná, že právě její příběh máme všichni číst? Házejí snad ostatní pacienti povětšinou flintu do žita? Autorka sice píše, že ji nemoc změnila, ale kromě určitých fyzických omezení (v jednom z pozdějších rozhovorů na toto téma říká, že už teď nesnáší dobře příliš velkou a příliš hlučnou společnost) není z její knihy jasné, v čem by proměna měla spočívat: je pořád stejně free-cool-in jako ta bezstarostná studentka, kterou byla před propuknutím nemoci. Děj sám přitom žádné překvapivé zvraty nepřináší: čtenář ví už předem, že je to příběh o nemoci a uzdravení. Z reakcí na webu chicklit.nl vyplývá, že ani v rámci žánru „knih pro ženy“ van der Stapová příliš neboduje: „je to celkem zajímavá knížtička, zvlášť proto, že je to skutečný příběh, ale to je tak všechno.“ Sophie však o svém spisovatelském nadání nepochybuje (úryvek z originálu v mém překladu se zachováním autorčiny stylistické neobratnosti – totéž platí i pro všechny další citáty z knihy):

Pondělí, 13. února 2006
Teď když 54. týden uplynul, když jsme si s doktorem L na závěr potřásli rukama a smlouva je podepsaná, je to oficiálně potvrzené. Jsem spisovatel. A spisovatel rád čte, rád mluví o knihách a má přehled o ostatních spisovatelích. Už do toho obrazu slušně zapadám. Prožívám to společně se svým laptopem. Vstanu a něco naťukám. Snídám a něco mě napadne. Jdu si lehnout a ještě něco napíšu. Protože ani v posteli se slova nepřestávají řinout. Píšu pořád. Obrat, k němuž v mém životě došlo, se začíná slušně podobat scénáři, který popisuje Harry Mulisch v Objevení nebe. Jako by to bylo předem vytyčené a propočítané, tak přirozeně přestupuju z jednoho člunu do druhého. A pokračuje to pořád dál. Kafe s Ceesem Geelem, u stolu s Eddym Terstallem, práce pro NL20, konkurs u Hanse Kemny, reportážní cesta pro Cosmopolitan.

Náznak lehké (sebe)ironie v líčení spisovatelské role, který snad lze při troše dobré vůle vystopovat, plynule přechází v projev přebujelého sebevědomí s nechtěně komickým účinkem: vždyť jestliže u Mulische jde o Boží vzkaz lidstvu, u van der Stapové jde o kontakty s nizozemskými celebritami – Geel je herec, který v roce 2006 pár týdnů moderoval talkshow na komerčním televizním kanále Talpa, než zkrachoval jak pořad, tak Talpa; Terstall je filmový režisér, Kemna je známá nizozemská agentura pro filmový casting.

Obyčejná vysokoškolačka?
Proč právě její blog přitáhl pozornost? Van der Stapová přece nebyla žádná celebrita, jejíž boj s rakovinou by podle zákonů bulváru zajímal široké publikum? Odpověď se dá odvodit z jejího textu. Po maturitě na proslulém amsterodamském Barlaeově gymnáziu se Sophie vydala na cesty: zájezd do Tibetu si protáhla ještě o dva měsíce v Nepálu a tři měsíce v Indii se svým tehdejším o deset let starším přítelem (Sophie má pro starší partnery slabost). To ji přivedlo ke studiu politologie („abych líp pochopila bezpráví ve světě“), chtěla se zaměřit na pomoc rozvojovým zemím. Po vystoupení v jednom z populárních televizních pořadů v prosinci 2005 si však poznamená: „Tak vida, pro nemocné rakovinou jsou nejrůznější možnosti a kariérní šance. Možná něco víc než politolog nebo úspěšná manželka. Je mnoho dobrých příběhů a mnoho špatných příběhů, ale tohle je můj příběh. Dobrý příběh. Protože já jsem spisovatelka.“ Bezpráví ve světě je zapomenuto a Sophie dá studiu politologie vale.

Nevyhraněnost, vágní představy o společenské prospěšnosti v třetím světě, za nimiž prosvítá jistá blahosklonnost a dobročinnost stavěná na odiv, to jsou jistě jevy, které lze vypozorovat nejen u (některých) nizozemských vysokoškoláků: v posledních letech se například zejména mezi matkami a dcerami z dobře situovaných rodin rozšířil zvyk strávit část prázdnin jako dobrovolnice v některé rozvojové zemi. Snad nejpopulárnější je výpomoc v sirotčincích, avšak odpovědné instance teď upozorňují na to, že pro děti v domovech takové krátkodobé pobyty a střídání (nekvalifikovaných) pečovatelů přinášejí víc škody než užitku.

Mimochodem, dobročinných plánů se Sophie nevzdala úplně. Ve spolupráci s Walterem Scheffrahnem, zakladatelem hnutí pro boj s rakovinou prsu, jehož symbolem se stala růžová stužka, a již zmíněným mladým lékařem Jurriaanem van Damem založila Oranžovou stužku (Orange Ribbon International), zaměřující se na děti nemocné rakovinou. Z webových stránek se nedá vyčíst, zda je organizace i po van Damově smrti činná a v čem její činnost spočívá. Uvádí se tam však, že mezinárodním vyslancem a mluvčím Oranžové stužky je Sophie van der Stap.

Správné kontakty
Nicméně ještě důležitější než bohatí rodiče je společnost, v níž se Sophie pohybuje. Píše, že má partu tří nebo čtyř (opět mnohem starších) kamarádů, kolem nichž poletuje jako motýlek a lavíruje mezi opravdu jen pouhým kamarádstvím a něčím víc – s Jochemem něco měla o rok dřív („ale pořád ještě se rádi mazlíme“), s Robem si začne během nemoci, jenže on ji časem nechá pro jinou. Gay Jan jí vymýšlí škádlivé přezdívky, v nichž vždycky figuruje některé označení pro lehčí dívčinu. Tito zralí muži jsou z okruhu médií a showbyznysu: známý televizní moderátor, reportážní kameraman na volné noze, módní fotograf apod. Je nasnadě, že měli nějaký podíl na tom, aby Sophiin blog vyvolal pozornost vlivných osob, i za cenu toho, že v televizních vystoupeních se hovor poněkud perverzně točí hlavně kolem jejích paruk a „nočního života“. Že si ve skutečnosti někam vyrazila jen párkrát, protože koloběh terapií a její zdravotní stav v mezičase žádné velké eskapády nedovolovaly, to v senzacechtivých médiích zaniká. Dívka v paruce se v závěru léčby dokonce dočasně stane reportérkou časopisu NL20, který se zaměřuje na společenský život v Amsterodamu. Teprve tehdy, pracovně, začne opravdu obrážet nejrůznější noční kluby a společenské události, ale když její dočasné angažmá skončí, je to pro ni úleva, protože – jak píše – takový nápor fyzicky nemůže zvládnout. To však nic nemění na tom, že jí mediální sláva rozhodně není proti mysli.

Intelektuálka?
V anotaci se píše, že Sophie přirovnává svou obtížnou cestu „k odysseovské pouti do rodné Ithaky“. Nejde však o žádné hlubší úvahy, jak by se snad mohlo zdát. Přirovnávání spočívá v tom, že za motto knihy zvolila první tři řádky z Kavafisovy básně Ithaka a jiné tři řádky zařadila na závěr. Do nemocnice jí báseň poslal spolužák Jaap, jeden ze zástupu lidí, kteří mladistvé pacientce projevují sympatie, nosí jí do nemocnice dárky a všemožně o ni pečují. Sophie k tomu poznamenává: „Proč tady nemají širší postele? Jaap by mi mohl celý den předčítat ze svých hrdinů: Vergilia, Prima Leviho, Spinozy a Rousseaua. Ne že by se mi z těch všech filozofů udělalo líp, ale zahání to nudu.“ Odysseus má v knize zhruba stejnou roli jako ostatní Jaapovy idoly: je to jen mimochodem utroušená zmínka, která má autorce dodat glanc. Mnohem častěji píše o čerstvém přísunu módních žurnálů nebo o náruživém sledování amerického televizního seriálu Zoufalé manželky.

Spřízněni nemocí
Jinou kapitolu tvoří knihy lidí, které postihl podobný osud: Sophie čte pochopitelně s velkým zájmem příběh známého amerického cyklisty Lancea Armstronga s názvem Návrat do života (č. 2002) o jeho boji s rakovinou, ale uvádí také knihy dvou populárních nizozemských autorů. V době, kdy Sophiiny zápisky vznikají, je čtenářskou i mediální senzací (a současně trnem v oku literárních kritiků) mladý vdovec s tříletou dcerou, který vystupuje pod přezdívkou Kluun. V autobiograficky laděné knize Komt een vrouw bij de dokter z roku 2003 (č. Třetí poločas, Jota 2006, 2. vydání 2010, e-book 2012, přel. Marta Nováková-Kostelecká) vypráví příběh nutkavého sukničkáře, který se ani v době, kdy jeho – navzdory všemu milovaná – žena onemocní rakovinou (a nakonec se rozhodne pro eutanazii), nevzdává nočního života, návštěv prostitutek či dlouhodobějšího mimomanželského vztahu. Literární kritici knihu přirovnávali stavbou i jazykovou úrovní k telenovele, ale Kluun jako specialista na marketing (než přesedlal na spisovatelské řemeslo) zřejmě věděl, jak svůj příběh zúročit: Třetí poločas vyšel ve více než 25 jazycích, celkově se prodalo přes milion výtisků, vznikla nizozemská filmová verze v hvězdném obsazení, v roce 2006 nizozemští čtenáři román odhlasovali jako Knihu roku.

Ten druhý populární nizozemský spisovatel, jehož jméno v knize padne, je Karel Glastra van Loon. V červenci 2005, uprostřed Sophiiny série terapií, zemřel ve dvaačtyřiceti letech na následky mozkového nádoru. Proslavil se hlavně jako autor románu Passievrucht z roku 1999 (č. Otec & otec, Metafora 2004, přel. Ruben Pellar). Glastra van Loon, otec tří dětí, prožil posledních osmnáct měsíců života s vědomím, že mu zbývá málo času, a o svých pocitech psal sloupky do ženského časopisu Margriet (list nizozemských paní a dívek si vybral záměrně, protože se jako významný činitel Socialistické strany SP nechtěl odtahovat od širokého publika – tou dobou časopis vycházel zhruba v třísettisícovém nákladu). V roce 2005, podle autorova přání posmrtně, vyšly sloupky knižně pod názvem Ongeneeslijk optimistisch (Nevyléčitelně optimistický).

Dívka s devíti parukami je tedy variací na téma, kolem něhož se v Nizozemsku rozhodně nechodí po špičkách. Je to slabší, „dívčí“ odvar toho, co Kluun předvádí v „chlapské“ formě: nevázaný život jako odpověď na smrtelnou nemoc (byť je samozřejmě důležitý rozdíl v tom, že Kluun není pacient). U všech tří autorů se najde typicky nizozemský střízlivý přístup k životu i smrti, značná otevřenost ve vztahu k tělesnosti a příslušný šťavnatý slovník. Při překládání to mnohdy působí určité potíže, pokud v cílovém jazyce panují jiné normy, a vede to k uhlazování: už jenom věta, že Sophiině matce, která o rok dřív prodělala rakovinu prsu, „naštěstí oba prsy zůstaly“, se v českém překladu kupodivu ztratila (přitom ta formulace něco vypovídá o Sophiině fixaci na dokonalý zevnějšek). Příkladem bezprostředních rodinných vztahů je následující scénka: „Strašně jsme se s taťkou nasmáli prvním kudrnám, co jsem po čůrání našla v toaletním papíru. Otec: ,Mladá paní, neměla byste pro mě chomáček genitálního ochlupení?‘ Já: ,Nebo mi ho přidáte jako dárek, když si koupím příčes?‘“ Absence zábran ve vztahu k tělu však ještě neznamená, že van der Stapová stejně snadno odhaluje své nitro. Nezdá se přitom, že by si svůj vnitřní život chtěla chránit (předpokládejme s Karlem Čapkem, že každý člověk má bohatší vnitřní život, než by se na první pohled zdálo): je v tom spíš lidská nezralost a autorská neobratnost.

Nejnaléhavěji vyznívá Glastra van Loon: nejen proto, že své psaní stvrdil smrtí, ale i výchozím postojem starostlivého otce, který – pokud to jeho zdravotní stav dovolí – se snaží věnovat rodině, aby děti měly na společné chvíle pěkné vzpomínky. Sloupky psal s myšlenkou na budoucnost, jako dárek dětem, až dorostou. U van der Stapové tento rozměr ohledu na někoho jiného chybí zcela, u Kluuna se objevuje až v závěrečné fázi, kdy se hrdina odhodlá ovládnout hormony a věnovat se plně umírající ženě. Glastra van Loon navíc zvládal spisovatelské řemeslo z této trojice nejlépe – ve chvíli, kdy začal psát o své nemoci, už byl uznávaný spisovatel, laureát knihkupecké ceny AKO, překladem do 31 jazyků se jeho román Passievrucht dlouho řadil k nejpřekládanějším nizozemským titulům, byl také zfilmován. Naproti tomu Kluun i van der Stapová vstoupili na scénu ve znamení rakoviny. Široký čtenářský ohlas a komerční úspěch těchto dvou starších kolegů se však van der Stapové vyrovnat nepodařilo, i když její literární agent v posledních letech očividně dělá, co může.

Prolomení tabu?
V nizozemské společnosti platí pravidlo, že o věcech se má mluvit. Týká se samozřejmě i tabuizovaných témat nebo záležitostí, ke kterým se v jiných zemích přistupuje s určitou diskrétností – odtud pochází pověst Nizozemců jako neomalenců. Nejde tu jen o vulgarizující přístup komerčních televizí nebo internetu, což je jev globální, ale i o serióznější podobu otevřenosti: televizní diskuse s pacienty a jejich rodinou, dokumentární filmy, které bez senzacechtivosti přibližují průběh určité choroby, umírání a způsob, jak se s takovými krajními situacemi vyrovnávat. Zmíněný deník NRC Handelsblad například uveřejňoval v uplynulém roce ve víkendové příloze seriál medailonků nevyléčitelně nemocných (někteří z nich se publikace nedožili), později přešel na vyprávění rodinných příslušníků o tom, jak prožívali ztrátu blízkého člověka. Tendence mluvit hlasitě a veřejně o pocitech, které jsou z podstaty soukromé, má však i stinnou stránku: vzniká zvláštní žargon, založený na (pseudo)psychologických příručkách, jímž se osobní a svébytné prožívání glajchšaltuje. Otupuje tím také pozornost k lidem, kteří nechtějí nebo neumějí převádět své niterné pocity na polopatické výklady. Téma samo tedy v nizozemské společnosti už dávno nemá přízvuk výlučnosti, ale najít vhodný způsob, jak o nemoci a smrti mluvit, není o nic snazší než dřív. Přesto vedle těchto půlstránkových novinových monologů lidí s nejrůznějším zázemím, zpracovaných profesionálním publicistou, vyznívá Dívka s devíti parukami prázdně a konvenčně.

Dvojí „Proč?“
Dívka s devíti parukami je zkrátka mediální bublina, která brzy splaskla. Když se autorka pokusila navázat na úspěch prvotiny dalším autobiografickým dílkem s názvem Een blauwe vlinder zegt gedag (Pozdrav modrého motýla), kde popisuje své hledání (opět na cestách po nejrůznějších koutech světa, podle autorčiných slov inspirované knihou Siddhártha Hermanna Hesseho), co podniknout se životem po uzdravení, skončilo to nefalšovaným fiaskem: jedna recenzentka se ironicky tázala, proč se autorka raději nepřihlásí do kursu tvůrčího psaní. V rozhovoru pro nizozemský ženský časopis Viva s názvem „Sophie van der Stapová žije v Paříži jako princezna“ se v roce 2013, v té době tedy již jako třicátnice, rozplývá: „Můžu tady jít do restaurace v sukni až na zem, v hedvábné blůze a na vysokých podpatcích. To tady klidně jde. Je to úžasné.“ Její cílová skupina to zřejmě považuje za dostatečně světoborné zprávy z metropole nad Seinou.

Začala jsem otázkou, proč vůbec tuto knihu recenzovat. Na závěr se vnucují další otázky: proč se Mladá fronta pro tenhle titul rozhodla? Není na trhu dost „autentických příběhů“ a jiného plytkého čtiva z domácí produkce? Když už investovat do překladu, opravdu se nenašla lepší nizozemská kniha?