Tarkovskij, Andrej Arseňjevič: Zapečetěný čas

Tarkovskij, Andrej Arseňjevič
Zapečetěný čas

recenze kultura

Jediné autorské knižní dílo Andreje Tarkovského spatřilo světlo světa poprvé v německém překladu v roce 1985. V souvislosti se složitou situací ohledně autorských práv a z toho plynoucích soudních tahanic tato kniha dodnes v ruštině, jazyce originálu, nevyšla v kompletní podobě. Zapečetěný čas žije vlastním životem v mnoha jazycích, ale můžeme s jistou hrdostí říci, že ze všech dosavadních světových vydání je české vydání nejúplnější.

Andrej Tarkovskij v životní formě a ve výjimečném českém vydání
Andrej Arseňjevič Tarkovskij
: Zapečetěný čas. Camera obscura, Příbram, Svatá Hora, 2009, 358 s.

Jediné autorské knižní dílo Andreje Tarkovského spatřilo světlo světa poprvé v německém překladu v roce 1985. V souvislosti se složitou situací ohledně autorských práv a z toho plynoucích soudních tahanic tato kniha dodnes v ruštině, jazyce originálu, nevyšla v kompletní podobě. Zapečetěný čas žije vlastním životem v mnoha jazycích, ale můžeme s jistou hrdostí říci, že ze všech dosavadních světových vydání je české vydání nejúplnější. Nemalý podíl na jeho celkovém vyznění má překlad Michala Petříčka z ruštiny, jeho překlad kapitoly Oběť z anglického vydání z roku 1986 a dále kompilace s anglickým vydáním z roku 2006. Michal Petříček je také autorem výběru básní a portrétů osobností v Přílohách I a II. Jak je u nakladatelství Camera obscura dobrým zvykem, i u této knihy je připojen rozsáhlý a pečlivě zpracovaný poznámkový aparát, filmografie a bibliografie, zde čítající 126 stran. Vedle publikace Krása je symbolem pravdy, zdařilé kompilace různých žánrů z Tarkovského díla, teď máme před sebou další knihu tohoto autora. Navíc jde o jedno z mála skutečně propracovaných teoretických děl od renomovaného filmového tvůrce, jež světová literatura nabízí. Ovšem více než o pouhé filmověteoretické pojednání se v tomto případě jedná o jistý typ vyznání jedinečného umělce, ve kterém jsou stejnou měrou obsaženy i myšlenky o literatuře, umění, životě, ideálech, odpovědnosti umělce, jenž se netají odporem k materialismu ani příklonem k idealismu. Osou knihy je chronologie autorových filmů a Tarkovského komentář nabízí řadu významných a nepřehlédnutelných digresí z filmového světa k obecným otázkám umění i běžným lidským problémům.

Cinefilovo srdce jistojistě zaplesá jako první, ale kniha potěší i kdekterého umělce, literáta či filozofa. Citlivý a vnímavý čtenář si přijde na své a nebude mu vadit poněkud neliterární specifičnost Tarkovského stylu, jistý patos, určitá neohrabanost či nadbytečné opakování týchž myšlenek napříč knihou. Když Tarkovskij zaznamenává své myšlenky, píše srdcem, z knihy proto sálá obrovský proud upřímné lidské energie.

Andrej Tarkovskij představuje ten typ umělce, který umění neodděluje od života, ale ani od odpovědného přístupu, od služby lidem, od oběti, od jisté hluboko procítěné povinnosti umělce vyjevovat ostatním čistou a hlubinnou pravdu o životě. V Tarkovského textech se často setkáváme s velmi silně prožívaným rituálem umělecké tvorby. A též s umělcem, který se osudem, talentem a schopnostmi cítí nucen být „hlasem“ vyšší pravdy o lidské a umělecké existenci. Autorovi je z duše protivný jak marxistický materialismus sovětského bloku, tak konzumní materialismus Západu. Stejně tak je mu protivný moderní lidský egoismus a egoisticky vnímaná svoboda jedince. Jediná možná svoboda pro Tarkovského je svoboda obětovat se pro jiné, svoboda vnímaná jako oběť ve jménu lásky. Egoismus a materialismus podle něj zničil duši Západu a pracuje také na zničení civilizace východní.

Absolutní pravda se podle Tarkovského dá poznat pouze vírou a uměním. Klíčovým prvkem lidského života je vlastní (osobní, existenciální) prožívání skutečnosti, nikoliv „naučené“ pravdy. Mistrovské umělecké dílo vytváří mezi umělcem a divákem určité „biopole“ a toto dílo, byť může mít i formální nedostatky, umožňuje divákovi, aby prožil pocit nekonečnosti a absolutna. Jediným skutečným zázrakem je pro autora poznání pravdy (Boha). Jen člověk mající víru může konat zázraky, jako při zalévání suchého stromu ve filmu Oběť (1986), ze kterého nakonec vyraší zelené lístky. Co je podle Tarkovského nejdůležitější v umělecké tvorbě? Pouze autorova upřímnost, čistota duše a věrnost své víře. Je to zdánlivý paradox, že pouze upřímný a poctivý ponor do vlastního subjektivního světa může vytvořit skutečné pouto s okolním světem. Přesně to ale můžeme najít v Tarkovského filmech. Umělec, génius, není svobodný, tvoří z pocitu osudové nutnosti, která je mu vlastní. Významy slov umění a život jsou v Tarkovského textech natolik zaměnitelné, že o nich můžeme hovořit jako o jediném konceptu. Život a umění podle autora nemá směřovat k dosažení štěstí, ale k hledání pravdy a upřímnosti vyjádření. Duchovní rozvoj a povznesení jedince jsou u Tarkovského nadřazeny kolektivnímu „sociálnímu inženýrství“, které ve světě ve 20. století převládlo.

Čtenář se, jak bylo naznačeno výše, musí připravit na to, že Tarkovského kniha má sice jisté uspořádání, ale není příliš stylově uhlazená. Tarkovskij není vytříbený stylista a jeho texty mají spíše deníkový až volně reflexivní charakter, autor často nemá daleko k poněkud emotivní obhajobě vlastní poetiky. Jeho styl je hodně proměnlivý. Sympatické je, že nepreferuje například filmové umění. V knize lze snadno rozpoznat pasáže, které byly Tarkovskému nejbližší, a troufám si tvrdit, že se jedná zejména o texty s tematikou obecně lidskou či uměleckou. Jak již zaznělo, autor píše zejména srdcem a píše pouze o tom, o čem velmi dlouho přemýšlel a co v duši dokonale prožil. Určitá stylová rozkolísanost je proto podle mého názoru jednoznačným znamením Tarkovského upřímnosti, navozuje dojem důvěrného rozhovoru se čtenářem, v němž autor necítí potřebu své myšlenky halit do krásných slov. Právě průzračnost a nezávislost autorova myšlenkového světa asi nejvíce uchvátí u Tarkovského filmů, z nichž o každém by se dalo napsat mnoho. Podobně, jako je Milan Kundera spíše tvůrce myšlenek než stylově výjimečně vytříbený spisovatel, i u Andreje Tarkovského je myšlenka na prvním místě a forma či styl až na tom druhém. Andrej Tarkovskij, podobně jako Milan Kundera, dosáhl své vlastní formy dokonalosti.

 

Knihu Zapečetěný čas není možno zakoupit v běžných knihkupectvích, nýbrž pouze v Terryho ponožkách kina Světozor, Vodičkova 41, Praha 1 (i online). Na Slovensku pak pouze v prodejně Slovenského filmového ústavu, Grösslingova 43, Bratislava 1, také s možností online prodeje.

© Tomáš Matras

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 151 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Tomáš Matras, 26.03.2015 12:11
Tarkovskij, Andrej Arseňjevič: Zapečetěný čas
"Hrabal ovšem dává „přednost zážitku před věděním.“ U Hrabala je to primárně příběh, narrativ, který znamená návrat k sobě, ke svému vlastnímu kostrbatému mnohoznačnému bytí. U intelektuála Kundery je tomu právě naopak, je to primárně poznání, z něhož teprve roste příběh. Pro oba ale, řečeno s Kunderou,... není velké evropské umění, ničím jiným než právě výzkumem tohoto zapomínaného bytí. Spisovatel musí vědět, co nepsat, říká Hrabal." zdroj: http://denikreferendum.cz/clanek/tisk/18006-bohumil-hrabal-milan-kundera-a-smetiste-epochy
Vložil: Tomáš Matras, 27.08.2014 09:51
Tarkovskij, Andrej Arseňjevič: Zapečetěný čas
Ještě jsem objevil tyto podle mého soudu zajímavé a pečlivé texty o (postmoderní) poetice Milana Kundery, tentokrát z pera Jiřího Bystřického.
Vložil: Oto Horák, 26.08.2014 11:19
Tarkovskij, Andrej Arseňjevič: Zapečetěný čas
OK, Tomáši. Článek Jana Čulíka mne zajímá, vzhledem k tomu, že je rozsáhlý, dosud jsem se k němu nedostal. Až jej přečtu, pošlu na Váš mail reakci.
Vložil: Tomáš Matras, 25.08.2014 14:17
Tarkovskij, Andrej Arseňjevič: Zapečetěný čas
I mistr (A. A. Tarkovskij) se možná někdy utne, ale v tomto se mi to nezdá. Nevím, jestli ahistoricky nemíchám hrušky s jablky: nevím, nakolik z Tarkovského slov mluví taoistický koncept "největší dokonalosti", studoval orientalistiku, Tao-Te-Ťing mu jistě neunikl (zpěv 45: Největší dokonalost je... jakoby neúplná, ale nevyčerpatelná největší plnost je jakoby prázdná, ale působí bez konce velká přímost se podobá lomenosti velké nadání je jakoby nešikovné velká výmluvnost se neumí vyslovit teplo činnosti přemáhá chladnou nehybnost, ale klid i nad teplem vítězí takže všemu pod nebem správný klid vládne! Myslím si, podle toho, co jsem četl v "Zapečetěném času", že si ty "chyby" či "vady na kráse" spojuje s tím, co říkáte, jsou to pihy na překrásných dámských obličejích, které přidávají na půvabu. Omlouvám se, ale vrátím se k Milanu Kunderovi: právě text Jana Čulíka "Lze Kunderovo dílo považovat za postmoderní mystifikaci?" s jistou nepochybnou pečlivosti rozebírá základní textové stavební kameny díla Milana Kundery, tedy "sémantický posun", "hravost" a "mystifikaci". Dovolím si citovat z úvodu tohoto článku Jana Čulíka: "Jsem přesvědčen, že jsou dobré důvody uvažovat nad interpretací, podle níž lze Kunderovy texty považovat za mystifikující agnostické hříčky, za provokace, záměrně vystavěné ze zdánlivě přesvědčivých formulací, smyslem jejichž významu je dokázat, že realita je nepoznatelná a jediným, k čemu může člověk na světě při poznávání přijít, je uplatnit svou kritičnost. Jejím prostřednictvím odvrhnout falešná tvrzení, zjednodušené interpretace a záměrně či mimovolně vytvářené mýty."
Vložil: Oto Horák, 25.08.2014 13:55
Tarkovskij, Andrej Arseňjevič: Zapečetěný čas
Chápu. Pokud se ovšem týká Tarkovského mínění o tom, že neexistuje dokonalé literární (případně jiné umělecké) dílo, jež nemá "lichá", "nepodařená" místa, takovéto pojetí se mi zdá nesmyslně maximalistické a aprioristické. Jestliže ale posuzovatel měří dílo nikoli "maximem tvůrce samého", nýbrž vlastními... představami a přáními, nemusí být spokojen nikdy. Slovo "dokonalé" by se možná v kritice používat nemělo, nicméně existuje řada próz, které považuji za vrcholně "krásné" a "silné", přičemž prvním adjektivem míním uspokojení estetické, zatímco druhým podnětnost myšlenkovou. Nevidím žádné vady na kráse a v síle výpovědi - namátkou - v Smrti v Benátkách T. Manna, Bartlebym H. Melvilla, Skořicových krámech B. Schulze, Nikolovi Šuhaji loupežníkovi I. Olbrachta atd. U rozsáhlých románů riziko, že se spisovatel nevyhne slabším, odbytějším či zbytečně rozmělňujícím nebo explicitním pasážím, samozřejmě stoupá. Přesto před výkonem, který podal např. Stendhal v Červené a černé (tak by se měl román správně překládat) i Lucienu Leuwenovi, Cohen v Milé Páně či Dostojevskij a Tolstoj ve většině svých románů, hluboce smekám a jejich "lichá" místa se mi jeví spíše pihami, jež jsou ostatně nevymítitelně lidské a vlastně přidávají na půvabu...
Vložil: Tomáš Matras, 25.08.2014 11:10
Tarkovskij, Andrej Arseňjevič: Zapečetěný čas
Děkuji Vám, Oto, vím, že je to tenký led osobní argumentace a zvednout ze země kámen a po někom ho hodit (jak víme z montypythonovského "Života Briana" :-)) je zde relativně snadné: nikdo z nás kámen nezvedl a nehodil, tak to asi není s námi tak špatné :-). Mé vlastní používání jazyka (určitý sklon... k hyperbolám) a mé vlastní hodnocení si zřejmě žádá ještě vysvětlení. "Milan Kundera je vynikající středoevropský myslitel" v mém jazyce znamená totéž jako "Pier Paolo Pasolini je jedním z nejvýznamnějších italských intelektuálů 20. století": je v tom mém soudu zřejmě dost ne úplně důsledného kritického obdivu vůči postavám, které byly schopny rázným ale i odůvodněným způsobem "čeřit stojaté vody": ať to bylo díky jejich dílům nebo jejich občanským postojům, jejich uměleckým postojům. Fakt, že oba pánové jsou evropskými fenomény, asi nelze přehlédnout. Otázka pro mě osobně zůstává, čím jsou pro nás oba pánové "velikány" a čím ne, a též jak na nás působí tito autoři jako celek. Ostatně i Andrej Tarkovskij v "Zapečetěném času" hovoří v souvislosti s mistrovským dílem jako o práci, která má i "lichá" a "nepodařená" místa, ale celkem na nás působí svou dokonalostí (uvádí např. Tolstého "Vojnu a mír"), dokonce Andrej Tarkovskij říká, že si nevybavuje žádné mistrovské dílo, které by bylo zcela prosto nějaké nedokonalosti, nedomyšlenosti. Zřejmě i na tomto tvrzení něco je.
Vložil: Oto Horák, 25.08.2014 10:08
Tarkovskij, Andrej Arseňjevič: Zapečetěný čas
Děkuji za reakci a ochotu diskutovat. Něco takového umět (zvažovat argumenty druhého, být schopen poopravit svůj náhled, nebrat jiný názor osobně, jako útok na svůj "majestát" atd.) není samozřejmost a musíme se to - samozřejmě včetně mne - stále doučovat. Já bych se pod formulaci, že "Milan Kundera... je vynikající středoevropropský myslitel" nepodepsal, ale jinak si myslím, že naše názory na Kunderu nejsou až tak od sebe vzdálené. I s literárními a filmovými kritiky, jejichž erudice a přemýšlivosti si nejvíce vážím, se neshodnu v názoru na tu či onu knihu nebo film ve 100% případů, nýbrž "jen" v 80 - 90%. (A leckdy v duchu kroutím hlavou, jak mohl XY napsat to či ono...) Ostatně pokud by tomu bylo jinak, kritika by byla nuda a místo nových příspěvků by stačila kompilace starých...
Vložil: Tomáš Matras, 25.08.2014 09:07
Tarkovskij, Andrej Arseňjevič: Zapečetěný čas
Píšete velmi zajímavě, Oto, děkuji. Myslím si, že v tomto případě je potřeba zkoumat právě jen texty daného autora bez přihlédnutí ke specifičnosti fungování Milana Kundery jako osoby - ostatně si to přeje on sám. Ano, to, co Milan Kundera říká o Karlu Gottovi a o Gustávu Husákovi a též o hovně a teologii(Nesnesitelná... lehkost bytí) = toto a ještě hodně navíc jsou zejména myšlenkovými provokacemi, někdy nedotaženými do důslednosti, ale takovými, které boří ustálený pohled v rámci "českého rybníka", nutí zejména nás zde v české kotlině se nějak znovu zamyslet nad konstantami našeho prostoru. Já bych tyto literární prvky v díle Milana Kundery ani nepřeceňoval, ani nepodceňoval. Pořád si ale myslím, že Milan Kundera je vynikající středoevropský myslitel, který je někdy pečlivý, jindy tolik ne, někdy také provokuje a někdy i pouze vtipkuje - ovšem pořád si hraje se čtenářem, to by pak nebyla "literatura". Pokud dovolíte, pomohl bych si citací z velmi podnětné knihy o středoevropském prostoru: Josef Kroutvor: "Potíže s dějinami" (1990): „Jak jinak si ulevit než vtipem! Malá historka je vtipným komentářem velké historie, malou poznámkou na okraji učebnice dějepisu. Člověk je přece jen mírou všech věcí. Středoevropská anekdota dokazuje absurditu dějin. Obstojí-li dějiny před anekdotou, pak mají patrně svůj „vyšší smysl“. Jinak jsou jen řadou událostí.“ (str. 103)
Vložil: Oto Horák, 21.08.2014 14:13
Tarkovskij, Andrej Arseňjevič: Zapečetěný čas
Co se týká oné podvojnosti Milana Kundery já – jakkoli jsem vyjádřil k jeho pozdější próze výhrady - si myslím, že je spíš beletristou “solidním” než “průměrným”. (Třeba “sentimentální” - tj. dojemný - závěr Nesnesitelné lehkosti bytí o umírání psa Karenina je pěkný kousek spisovatelského umění.)... Nicméně ani “solidní” není totéž co “výjimečný”, “mistrovský”, jak by tomu asi mělo být, uvážíme-li Kunderovu celosvětovou proslulost, zařazení – jako výjimky mezi žijícími autory – do francouzské prestižní knižnice Pléiade atd. Co se týká Kunderových esejistických pasáží v románech, nechci tvrdit, že jsou všechny špatné a že nestojí za úvahu. Vezmeme-li však třeba zmiňovaného “idiota hudby”, je tento bonmot kromě efektnosti a provokativnosti také výstižný? Myslím, že Karel Gott není (ani nebyl) žádný “fachidiot”, že má v leckterém oboru docela slušný přehled, znalosti i vyprofilované názory. Karel Gott v době normalizace byl spíš konformistou, který si spočetl, že emigrace se mu nevyplatí. (Jakkoli by se totiž uplatnil jako zpěvák na Západě, především v německé jazykové oblasti, nikdy by tam nemohl získat takové výsadní postavení a popularitu – nejen pro něj zajisté mocnou drogu - jako v naší “normalizované” zemičce.) Choval se tak, jak se chovala drtivá většina jeho spoluobčanů, včetně zpěváků. Můžeme k takovému pragmatickému postoji zaujmout postoj různý, od shovívavého až po moralistně nemilosrdný a odsuzující, ale jde o reakci obvyklou, obávám se, že odpovídající lidské “přirozenosti”. Tehdy i nyní. Teprve díky Vašemu připomenutí jsem si uvědomil, že jste autorem překladu Pasoliniho Zuřivého vzdoru. Shodou okolností tuto velice inspirativní knihu jsem v Cinepuru recenzoval. Pošlu Vám tento text i oba články o Kunderovi v přílohách na Váš mail. Zatím zdravím.
Vložil: Tomáš Matras, 21.08.2014 12:57
Tarkovskij, Andrej Arseňjevič: Zapečetěný čas
Děkuji Vám, Oto, našel jste pro mě slova, která jsem marně u seben hledal v souvislosti s Kunderou, "esej" a "beletrie". Tedy mám za to, že Kundera je výjimečný "esejista" a pouze průměrný "beletrista". Víte, ale takové lidi já osobně mám rád, i když mám také hodně velkou slabost pro Hrabala, pro jeho... výsostnou "beletričnost" a pro jeho nevídané užití českého jazyka. To bylo přesně proto, proč jsem přeložil Pasoliniho "Zuřivý vzdor": už jistou dobu pro mě Pasolini "esejista" znamenal o mnoho více, než Pasolini "beletrista". Řekl bych, že Kunderova kniha "Nevědomost" je důkazem toho, co říkám: velká esej o domově, cestě a návratu, o echu moderního "Odyssea", (něco, co by měl číst zejména český člověk, ale co v češtině asi patrně nikdy nevyjde) ale literárně, beletristicky - úplně někde jinde. Děkuji Vám za Váš komentář, rád bych si Vaše texty přečetl, kde je můžu najít? Bylo by možné ty texty zaslat emailem, prosím? Děkuji Vám!
Vložil: Oto Horák, 21.08.2014 12:40
Tarkovskij, Andrej Arseňjevič: Zapečetěný čas
Také děkuji, Tomáši, za věcnou a podnětnou polemiku. Mám zjevně mnohem kritičtější názor na Kunderovu tvorbu, včetně jeho esejistických digresí a bonmotů. Dávám přednost spisovatelům, kteří jsou v jazykovém "živlu" jako ryba ve vodě (tedy třeba zmiňovanému Célinovi či Hrabalovi), pro které není jazyk... při formulování jejich myšlenek překážkou, kterou musí pracně zdolávat, nýbrž šťastným raison d´etre. Nicméně oceňuji z Kundery Směšné lásky, Žert a Valčík na rozloučnou. Pozdější spisovatelův vývoj - počínaje řekněme Knihou smíchu a zapomnění - se mi jeví být krajně nešťastným. Jakkoli totiž se prý (podle vlastních slov) Kundera snaží o to, aby v jeho textech srůstaly esejistické pasáže s beletristickými, dle mého názoru se mu to nedaří. A o opaku mne nepřesvědčila ani řada apoteóz spisovatelových pozdějších románů od mnoha zahraničních i našich kritiků. (Naopak čistě esejistické Kunderovy knihy - Umění románu atd. - se mi jeví pozoruhodnými, přesně formulovanými a konsekventními.) Není tady asi místo, abych své výhrady - ale i dílčí uznání - vůči Kunderově próze a literární metodě (a také veřejným postojům) ve větší šíři rozebral. Částečně jsem se o to pokusil ve dvou článcích na mém blogu na webu Cinepuru. (Jsou to články Milan Kundera a román jako nevážný esej a Milan Kundera a film jako redukovaný román.) Jde ovšem o náčrty, který by si zasloužily rozvedení, podrobnější argumentaci a citace. Možná se k tomu někdy dostanu. (A třeba i k Tarkovskému, o kterém jsem dosud speciální text nenapsal...)
Vložil: Tomáš Matras, 21.08.2014 09:55
Tarkovskij, Andrej Arseňjevič: Zapečetěný čas
Děkuji Vám, Oto, za zajímavou a podrobně rozvedenou úvahu. Mým cílem v recenzi bylo právě jakési "srovnání" Kundera - Tarkovskij pouze naťuknout, podnítit diskuzi, přemýšlení. Přes všechno, co píšete, vidím ještě pořád paralelu mezi oběma pány v "upřednostňování myšlenek před ostatním", řečeno... obecně a velmi hrubě, přesně tak, aby se nad tím někdo jako Vy zamyslel a třeba tuto prvotní myšlenku poctivě vyvrátil, jak jste se o to pokusil Vy. Myslím si, že jste hodně kritický vůči Kunderovským "bonmotům", Karla Gotta a Gustáva Husáka, které uvádíte, pro mě osobně bonmoty nejsou. Ano, myslím si, že jsou to experimenty, ale v žádném případě samoúčelné, mají svůj myšlenkový základ a svůj vlastní metaforický horizont. Rozhodně nelze Kunderovo vyjádření o Gottovi či Husákovi brát na lehkou váhu jako pouhý literární bonmot. To samé si myslím o jeho úvaze o hovně z Nesnesitelné lehkosti bytí, str. 262 (vydání 2006): "Existence hovna je větším teologickým problémem, než existence zla. Pokud připustíme, že člověk byl stvořen svobodný, můžeme dojít k závěru, že člověk není zodpovědný za své činy. Ovšem za hovno je zodpovědný jedině stvořitel." Toto je pro mě myšlenka, poctivá úvaha, nikoliv bonmot. Ano, tato úvaha má bonmotický charakter, ale není bonmotem. Vycházím z Kunderova vlastního vyjádření někdy z počátku jeho literární dráhy, ve kterém řekl, že v rámci intelektuální tvorby preferuje "brilantní myšlenku" před "virtuozní hrou formy" (a také z vlastní četby Kunderových románů je třeba říct, že jeho styl je "myšlenkový" nikoliv "formálně stylistický či jazykový" - Bohumil Hrabal píše o neskonale jednodušších až triviálních "myšlenkových" tématech, ale s tak brilantním jazykem, o kterém se Kunderovi ani nesní) = Tarkovskij se snad až příliš soustředí na "myšlenky" a není s to udržet uhlazenost formy a svého stylu - to je jediná má drobná výtka na adresu "Zapečetěného času". A souhlasím s Vámi: Kundera by patrně nesdílel celý Tarkovského "lyrismus" typicky ruské existence, emotivitu, nostalgii po domovině a další. Nicméně toto není hodnotící článek o Tarkovském a není to článek o Kunderovi.
Vložil: Oto Horák, 20.08.2014 23:09
Tarkovskij, Andrej Arseňjevič: Zapečetěný čas
Poslední dvě věty recenze, srovnávající Tarkovského s Kunderou, se mi jeví nadbytečné a nikoli výstižné. Souhlasím s tím, že u Andreje Tarkovského je myšlenka na prvním místě, u Kundery taktéž, ale u obou v úplně jiném smyslu. Kundera si s myšlenkami pohrává, prokládá ("špikuje") jimi - dle mého názoru... ne vždy šťastně - tkáň příběhu, leckdy je staví až ostentativně nad děj (např. v Nesmrtelnosti a Nesnesitelné lehkosti bytí). Neřekl bych, že Kundera je tvůrcem myšlenek, nýbrž spíše tvůrcem bonmotů. (Karel Gott jako “idiot hudby, Gustáv Husák jako “prezident zapomnění” aj. jsou - takto formulovány - více bonmoty než myšlenkami...) Kunderovy romány (s jistou výjimkou raných románů Žert a Valčík na rozloučenou) jsou sledem scének, rozvíjejících či - v horším případě - jen ilustrujících autorovy teze, obsažené v esejistických vložkách. Jednou z tezí je základní přesvědčení, že spisovatel si má pouze "hrát" s jednotlivými postavami a motivy. Přitom má však Kundera děj a jeho peripetie stále pod přísnou kontrolou, spontánnost "nepěstuje"... Okázale zdůrazňovaná fiktivnost vyprávění (vzpomeňme např. moment vzniku postavy Agnes na začátku Nesmrtelnosti), mozaikovitost, chronologická zpřeházenost, množství fabulačních linií a variantnost děje přitom ruší čtenářovu iluzi reality (jakkoli ten samozřejmě ví, že román realitou není). Nemusíme ”rozepsané teze” (jak psal o Kunderovi Jan Zábrana v denících) a stylistické ornamenty vnímat nutně ryze negativně, mohou jistě mít velice různorodé a ambivalentně působící role. U Tarkovského - nehledě na odlišné výrazové prostředky - nejsou v díle zaznívající myšlenky nikdy tak explicitní (řekněme: nejsou bonmoty) a formální ornamenty tak signalizované a samoúčelné (řekněme: "netrčí" z děje) jako u Kundery. A hlavně slouží jinému účelu: hluboce duchovnímu. Tarkovského filmové dílo vyrůstá z ruské klasické literatury, klade vážné otázky o lidské zodpovědnosti za jedince i svět, o váze svědomí, hledání smyslu života, o něčem, "co je nad námi". Tedy - pokud není přímo náboženské - "počítá s náboženstvím", byť depersonalizovaným. U Tarkovského nenajdeme jako u Kundery úšklebek, cynismus (či chcete-li cynickou masku), na druhé straně ovšem ani humor a provokaci. Nevím, co si Kundera myslí o Tarkovského filmech, ale domnívám se, že jeho vkusu nemohou konvenovat. (Tady je ovšem třeba poznamenat, že Kundera se vyznává z obdivu k Célinovi, Kafkovi, Hrabalovi aj., tedy spisovatelům s velice odlišnou, až protichůdnou tvůrčí metodou, než jakou píše a propaguje sám...) Jestliže odsuzoval "hysterického" Dostojevského, odsuzoval právě onu ruskou klasickou humanistickou tradici v umění, které jsou geniální filmy Andreje Tarkovského jedněmi z posledních výhonků...
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

80%autor článku   76%čtenáři

zhlédnuto 3189x

katalogy

štítky k článku

Inzerce
Inzerce