Manea, Norman: Doupě

Manea, Norman
Doupě

ukázka beletrie zahraniční

První pracovní den měl Peter s jednou ze Stolzových limuzín předjet před dům jisté hvězdy. Významné osobnosti z univerzitních kruhů, politika, diplomata, to nebylo jasné. Zkrátka VIP, na ostatním nesejde. Hvězdu bylo potřeba dopravit na letiště, pak taxík-limuzína zajede na další adresu a ještě další, program stanovil Stolzův dispečer.

Norman Manea: Doupě. Přel. Jiří Našinec, Argo, Praha, 2014, 345 s.

První pracovní den měl Peter s jednou ze Stolzových limuzín předjet před dům jisté hvězdy. Významné osobnosti z univerzitních kruhů, politika, diplomata, to nebylo jasné. Zkrátka VIP, na ostatním nesejde. Hvězdu bylo potřeba dopravit na letiště, pak taxík-limuzína zajede na další adresu a ještě další, program stanovil Stolzův dispečer.

Novic trénoval dva dny po třech hodinách s vozem vrátného z hotýlku, kde bydleli.

„Klíč do zapalování, nohu na plyn. Brzda. Levou, brzda. Zrcátko! Zrcátko, pozor na zrcátko,“ upozorňoval Mexičan, potící se strachem. „Pomalu. Tak ne, to je příliš pomalu. Příliš malá rychlost. Zpátky! Tak, nalevo. Noha, noha, jo, brzda. Nohu na brzdu! Přidat plyn, tak. Doleva. Zrcátko! Pravou, zrcátko vpravo. Pozor na zrcátko. Pořád pozor na zrcátko.“

Chaotické pohyby vedla mlha starého socialistického kurzu, ruka, noha, pohled pracovaly nezávisle.

Mexičanovi se hrůzou slepily vlasy potem, drobné osmahlé ručky se chvěly, oči málem vylézaly z důlků. Ustavičně se křižoval, schovával hlavinku do drobných ručiček, aby neviděl, co se bude dít v následující chvíli. Peter byl však naprosto klidný, spokojený s tréninkem. Ten drak na kolečkách se mu zamlouval.

Opakoval si jediné slovo: „pomalu“. Našel modlitbu i heslo: POMALU. To si stačilo opakovat, jen tohle, heslo usmíří bohy. Pomalu, jeď pomalu, budeš mít čas napravit chyby. Jízda smrti, burleskní filmový horor.

Vůz se rozjel, řidič nikoli. Pomalé, démonické povely. Levá, pomalu, stop. Noha, brzda, tak. Plyn, brzda. Noha, pomalu, nalevo. To je moc, moc, teď pravá. Pomalu, zrcátko, pozor na zrcátko. Levá, tak, stop. Červené světlo, stop. Vysvobození… stop. Zázrak! Je na místě! POMALU, POMALU, opatrné zatáčky, poklidné změny směru. Řev klaksonů, zoufalství řidičů, kteří prolétli kolem jako meteor, s rukama sepjatýma k nebi. Happy end: semafor.

Bohové ho ochránili, ochránily ho semafory. Věřil ve vykoupení. Pomalu, zděšený dojel! Kdy a jak, bůh ví, ale je v dolní části města. Little Italy, byt hvězdy.

Vyčerpaně zavřel oči, svěsil hlavu nad volant, aby navěky usnul. Dlouhé minuty mdloby a radosti. Spácháš sebevraždu? V každém případě teď každým okamžikem tančíš před obětním oltářem. Pohanským oltářem. Neznámo kolem i v tobě samém. Nad hlavou orel osudu, kolem život, prvotní sňatek. Strach, ano, měl strach, gotickou, přebujelou hrůzu. Plyn, brzda, zrcátko, klakson. Levá, pravá. Pomalu. Červená. Stop. Zachráněn! Krátké, nepředvídatelné. Vyřízeno! Zachráněn.

Zjistil, že se usmívá do zrcátka nad volantem. Políbil účastný volant, znovu oživeně pohlédl na příšeru na kolech. Jako by ten magický nástroj smrti viděl poprvé.

Vystoupil z vozu, zazvonil u dveří hvězdy. Malý, čiperný pán. Bílý knír, na lebce kartáč bílých vlasů. Modrý motýlek, velké ruce, velké nozdry. Uspěchaný, ale dobře naladěný. Krátce se představil, hodil kufřík na zadní sedadlo a už seděl na sedadle vpředu vedle husara.

„Jak, jak jste to říkal, že se jmenujete? Kašpar? Kašpar Hauser? Ta pověstná postava? Je to tak, Kašpar Hauser?“

Šofér na něho zmateně pohlédl. Narazil na zdatného partnera v hovoru! Ochotný zodpovědět každý dotazník, jen ať je co nejdelší, aby ještě nemusel nahodit motor. Bude si až do večera povídat s tímhle úžasným zákazníkem o pověstné postavě Kašpara Hausera, zapomene na jízdu smrti.

„Ne, Kašpar Hauser se nejmenuju. To byl vtip. Mé jméno je Karel.“

„Karel? Marx? Karel Marx?“

„Ne. Roisman. Mynheer Karel Roisman.“

Peeperkorn by bylo příliš, Roisman vypadal O. K.

„Mynheer? Tedy mister? Monsieur Roisman, Herr Roisman?“

Pasažér se na něho dlouze zadíval. Usmál se. Připraven dát se do smíchu se rozesmál. Ta hra se mu líbila, líbil se mu i spoluhráč. Na letiště už tolik nespěchal. I on si našel partnera k hovoru!

„Roisman jste říkal? Karel Roisman? Kafka? Americký román? Amerika viděná z Prahy?“

Šofér se také usmíval, přesvědčen o tom, že ten upovídaný pán by si popovídal i s Holanďanem Peeperkornem. Nebylo snadné ho přerušit, nadskakoval na sedadle netrpělivostí, aby se dozvěděl něco o přistěhovalcově životě. O zemi, povolání, jazycích, které zná. Určitě zná několik jazyků, že ano? To už je úděl malých zemí, hodně jazyků, ne?

„A jméno? Jak se vlastně jmenujete?“

„RA 0298.“

„Jak jste to říkal?“

„Ze jména se stalo číslo. Mé číslo je vyryté na paži jako na… Mám vám ho ukázat?“

Pasažér vyvalil oči.

„Chcete tím říct… ne, ne, na to jste příliš mladý. To byl špatný vtip. Osvětim je špatný vtip.“

„Fajn, souhlasím. Špatný, to uznávám.“

„Tak co to je? Průkaz taxikáře?“

Resident Alien. RA 02987896. Zkráceně RA 0298.“

Semleli kdeco. Za pouhých pět minut. Amerika v Little Italy má naspěch. Je pragmatická, energická, uspěchaná. Bude muset zapnout motor.

Šofér zapnul motor. Šlápl na pedál, několikrát zopakoval magickou formulku od ďábla, která ho dovedla do Little Italy a povede ho dál. POMALU, pomalu… Přidat plyn, tak. Nohu, jo, nohu na brzdu. Levá, zrcátko.

Zastavil. Jen po několika málo metrech zastavil: Stop. Červené, božské světlo. Upovídaný pasažér dopovídal. Ohromeně na taxíkáře zíral. Šofér chvíli počkal, než naskočila zelená. Pak ještě chvilku vyčkával. „POMALU, POMALU.“ Jedna-dvě-tři vteřiny. Slyšel za sebou klaksony, ale ovládal magickou formuli. POMALU. Jiné řešení neexistuje. Tak dojel do Little Italy, tak dojede i na letištní hřbitov. POMALU. Ďábel rozumí jen tomuhle heslu.

Znovu se opatrně rozjel, pomalu popojel o pár metrů.

„Ne, ne!“ rozkřikl se kníráč. „Dost! Takhle by to nešlo. Ne, ne, to by nešlo,“ ječela vyděšená hvězda.

„To by nešlo“ nebo „takhle už to dál nejde“, čert ví, co si to zákazník dál brumlal. Rudý v obličeji, zralý na mrtvičku.

„Zastavte! Já vystupuju.“

Šofér zastavil, čekal, že si elegantní pán vyžádá zavazadlo na zadním sedadle a vypukne skandál. Hvězda však na kufřík zapomněla, ani se po něm neohlédla.

„Vystupte! Vy si taky vystupte!“

Šofér nechápal. Zmateně zíral na zákazníka a nechápal, neměl odvahu to pochopit.

„Vystupte si. Vyměníme si místa.“

Přešel za volant a cestou na letiště se spřátelili.

Než Larry zamířil do odletové haly, donutil Petera, aby zavolal Stolzovi a řekl mu, že se mu udělalo na letišti zle a vůz odstavil na podzemním parkovišti, ať si pro něj někdo přijede.

„Hele, tady máte mou vizitku. Jsem rektorem univerzity. Malé, podivné, ale životaschopné. Volná místa nemám, nic vám nabídnout nemůžu. Když se vám nepodaří nic sehnat, brnkněte mi, a něco najdeme. Šoféřinu pověste na hřebík. Vyberte si jed nebo střelnou zbraň. Smrt za volantem je banální a vy jste citlivý člověk.“

Peter užasle zíral na kartičku. Bedros Avakian! Prof. dr. Bedros Avakian. Nic víc. Znamená to, že je slavný, nepotřebuje zacházet do podrobností. Bedros Avakian. Takže Larry!, rozhodl se šofér Peter alias Kašpar alias Karel.

Tak poznal Peter Larryho. Ve svých pozdějších vyprávěních běženec Peter tímtéž druhovým jménem, Larry, označoval všechny posly svého amerického osudu.

Po nevydařeném setkání se smrtí Stolz zkusmého taxíkáře zaměstnal u jedné ze svých čerpacích stanic. Lu se stala podřízenou doktora Kocha. Situace páru se zlepšila.

Peter na radu prvního Larryho nezapomněl. Než smrt za volantem, raději jakoukoli jinou. Kupříkladu pád z trampolíny.

 

Spřátelil se s vedoucím čerpací stanice, Syřanem s vlastní sítí podezřelých známostí a zisků. Auta přijížděla a odjížděla, roztoužené vrnění města. To nemá obdoby, mumlal si Peter, který v sobě objevil monoteistu, zamilovaného do Měsíčního města, jedinečného a sjednocujícího. Pan Peter Gaşpar, sezónní pozorovatel nebe, se díval, rudé nebe však neviděl. Hamletovská oblaka, prastaré hvězdné emblémy, ptáky všech barev, slony na neuvěřitelných nebeských hůlkách. Deštivý soumrak. Nový Babylon směle vystřeloval k nebi šípy budov. Pilíře zapuštěné hluboko do špinavého podzemí, kde se to hemžilo krysami a vandráky, brouky, žebráky, krtky a zabijáky, faunou metropole. „Pohádkové město“, mumlal si běženec, žasnoucí nad netečným Orientálcem. Hornatý, jílovitý obličej, staleté vrásnění, v pohledu poušť.

„Dej tam ty žárovky,“ zazněl ochraptělý hlas.

Vyhledal žárovky, popadl žebřík a s žebříkem a žárovkami vyšel ven. Výměnu spálených žárovek už několik dní pořád odkládal. Nahoře, přímo proti vývěsnímu štítu. Jeden krok, ještě jeden, ruce na šprycli. Jeden stupeň, ještě jeden. Levá na tyči, pravá natažená ke sloupu, aby vyšroubovala spálenou žárovku. Ruka ve vzduchu, buum! Výbuch. Ne žárovky, ale země. Mamutí tělo narazilo do Země jako meteor, až se dlažba otřásla.

Ve voze záchranné služby mluvil mrtvý z cesty. „Hauser. Hotovo, vyřízeno. Airways, Kennedy.“ Slova Kennedy a Airways se dala snadno rozeznat. „Hauser. Maličký. Vyřízeno.“

Mrtvý se zmítal nad volantem ze snu. Na semaforech červená, laskavá světla. „Ne-zod… ne-zod-povědný. Vyřízeno.“

 

Opřel žebřík o stěnu. Spálená žárovka na sloupu proti stanici. Nová žárovka v pravé kapse u kalhot. Vylezl nahoru. Bičován deštěm. Ruka vztažená ke sloupu, ruka a mysl ve vzduchu. Omoklá dlažba. Vtom žebřík podklouzl, slona to katapultovalo k zemi, z níž povstal. Báác! Mrtvola na dlažbě.

V naléhavých případech vás vezmou do nemocnice bez pojištění. Kohokoli přiveze záchranka, toho musí v nemocnici přijmout, to bylo známo jak Syřanovi, tak majiteli Stolzovi, který běžencům, co zaměstnával, nehradil nemocenské pojištění. Lékaři probudili postiženého z mdlob a oznámili mu, že utrpěl zlomeniny obou nohou. Musí se neprodleně operovat: spojit zlomené kosti, implantovat tam pruty, aby znovu zaujaly svislou polohu. Zázrak vykonal pákistánský chirurg, Stolz zaplatil okázalý příspěvek z vlastní kapsy či z kapsy bývalého přítele Mikea Marka, žraloka soucítícího s trpícími, pokud mu nekonkurovali.

Zmrtvýchvstalý Peter Gaşpar nic doplácet nemusel. Zdá se však, že tato událost prohloubila neshody mezi bratrancem a sestřenicí.

Dr. Avakian, Ph. D., po návratu z Londýna projevil o řidiče Gaşpara zájem. Profesoru Augustinu Gorovi, jemuž Avakianova škola kdysi udělila čestný titul, zavolala rektorova sekretářka, aby se poptala, jestli o tom svém podivném krajanovi něco neví.

„Takže toho Gaşpara znáte,“ vzápětí zvolal nadšeně historik Avakian. „Gaşpara: RA 0298! Petera Gaşpara.“

„Ano,“ vypravil ze sebe Gora, „to jméno znám… a nejen to, to mi věřte, nejen to!“

„Ne, ne, nejen žerty. Ne jen, to mi věřte. Smrt, o tu jde. Její posel. Paradoxní posel.“

Gora zaraženě mlčel.

„Smrt! Tuhle instituci váš krajan zastupuje. Napřed jsem si myslel, že se tu ve městě nevyzná, plete si ulice, adresy, byl celý zmatený. Pokoušel jsem se odpoutat jeho pozornost od šílení za volantem. Vyprávěl jsem mu o Little Italy, kde uspořádal štvanici na smrt, která štvala jeho… A o Kašparu Hauserovi, o Brechtovi, divadelním souboru z Vilna, o Kafkovi, o všem možném. Jsem historik, ale taky čtenář, jistě, a nejen to. Mám rozptylovat jeho pozornost při řízení? Ne, to by nikdo nesvedl lépe než on sám. Valil bulvy do chaosu, kterým proplouval, ale duchem byl někde jinde. V pekle nebo v ráji. Nedotknutelný! Tápavě postupoval vpřed. Pomalinku, co nejpomaleji. Úzkostlivě, zděšeně. Nohy hledaly pedál. Uchvácený pohled, jako při modlitbě. Nefalšovaný děs. Nefalšovaný, to si pište!“

Gora si v duchu připravoval otázky, ale Avakian odmlky nepřipouštěl.

„Mám ho pobavit povídáním o věcech, které zná? Dodat mu sílu? Žádné běžné řešení se nenabízelo.“

Ředitel Avakian se smál, řehtal se, šťastný, že přemohl Smrt, jásal, tak jako teď, nad jejími ubohými přemety.

„Víte, Gaşpar je přese všechno člověk velice…“

„Skvělý! Chcete říct skvělý? Učiněný zázrak, to ano. Nic víc a nic míň. Vyvázl jsem životem jako zázrakem. Jemu na tom ani nesešlo. Já, on, auto, New York, prostě taková podívaná. Podívaná před katastrofou. Podívaná na katastrofu.“

překlad © Jiří Našinec
na iLiteratura.cz se souhlasem překladatele

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1695x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce