OʼBrien, Flann: Třetí strážník

OʼBrien, Flann
Třetí strážník

ukázka beletrie zahraniční

Když jsem se probudil, den už pokročil a vedle mne seděl jakýsi mužík a díval se na mne. Byl ošidný, kouřil ošidnou fajfku a třásla se mu ruka. Oči měl také ošidné, nejspíš od toho, jak sledoval strážníky. Oči to byly opravdu zvláštní.

Flann OʼBrien: Třetí strážník. Přel. Ondřej Pilný, Argo, Praha, 2014, 284 s.

Když jsem se probudil, den už pokročil a vedle mne seděl jakýsi mužík a díval se na mne. Byl ošidný, kouřil ošidnou fajfku a třásla se mu ruka. Oči měl také ošidné, nejspíš od toho, jak sledoval strážníky. Oči to byly opravdu zvláštní. V jejich usazení nebyla patrná žádná odchylka, přesto se ale zdálo, že nedokážou pohlédnout přímo na nic, co bylo rovné, ať už se jejich podivný nesoulad hodil k pozorování křivých věcí, nebo ne. Že se na mne dívá, jsem poznal pouze podle toho, jak měl natočenou hlavu – do očí jsem mu nemohl pohlédnout, ani s ním pohledem změřit síly. Byl drobný, nuzně oblečený a na hlavě měl plátěnou čapku bledě lososové barvy. Hlavu držel beze slova stále natočenou ke mně a jeho přítomnost mne zneklidňovala. Přemýšlel jsem, jak dlouho už mne asi sledoval, než jsem se probudil.
Dej si pozor. To bude hodně kluzký patron.
Sáhl jsem si do kapsy, abych se přesvědčil, jestli mám peněženku. Peněženka tam byla, hladká a hřejivá jako ruka dobrého přítele. Když jsem se ujistil, že jsem nebyl okraden, rozhodl jsem se s ním promluvit bodře a zdvořile, zjistit, co je zač, a požádat ho, aby mi ukázal cestu na policii. Rozhodl jsem se, že nepohrdnu radou nikoho, kdo mi byť i pouhou maličkostí může pomoci najít černou skříňku. Adresoval jsem mu pozdravení, a seč jsem byl schopen, pohled tak nejednoznačný, jako byl ten jeho.
„Přeju hodně štěstí,“ pravil jsem.
„Vám zas sílu,“ opáčil zarputile.
Optej se ho, jak se jmenuje, jaké je jeho zaměstnání, a zjisti, kam má namířeno.
„Nechci vyzvídat, pane,“ pravil jsem, „ale mám pravdu, když řeknu, že jste lovec ptáků?“
„Lovec ptáků nejsem,“ odpověděl.
„Dráteník?“
„To ne.“
„Člověk na cestách?“
„Ne, to ne.“
„Šumař?“
„Ten tedy ne.“
Usmál jsem se na něj dobrosrdečně a zmateně a řekl jsem:
„Ošidně vyhlížející člověče, těžko je vás někam zařadit, a odhadnout vaše postavení není snadné. Na jednu stranu vypadáte úplně spokojeně, ale na druhou zas jako by vám něco chybělo. Co máte proti životu?“
Vyfoukl na mne pár měšců kouře a prohlédl si mne pečlivě zpoza chomáčů chlupů, které mu vyrůstaly kolem očí.
„Proti životu, říkáte?“ odpověděl. „Radši bych byl bez něj,“ pravil, „protože není skoro k žádnýmu užitku. Nedá se ani jíst, ani pít, ani ve fajfce kouřit, před deštěm neochrání, a potmě do náručí taky není nic moc, když ho tak po večerních pivech do ruda rozpálenej vášní svlíknete a vlezete s ním do postele. Život je velkej omyl, věc, bez který by nám bylo líp, jako bez keramickejch ohřejvacích láhví a bez dovážený slaniny.“
„To tedy mluvíte hezky – vždyť je tak krásný a jarý den,“ přel jsem se, „slunce na nebi jen žhne a našim zemdlelým kostem vysílá skvělé zprávy.“
„Anebo bez péřovejch duchen,“ pokračoval on, „nebo bez chleba, kterej vyrábějí mocný parní stroje. Život, říkáte? Život?“
Vysvětli mu, že život je těžký, ale zdůrazni přitom, že i přesto je krásný a stojí za to.
Jak, krásný?
Květiny zjara, sláva a naplnění lidského života, večerní zpěv ptáků – víš moc dobře, co mám na mysli.
Tou krásou života si ale přesto nejsem jist.
„Těžko se to dá pořádně popsat,“ řekl jsem tomu ošidnému člověku, „a jen těžko jde život nějak definovat, ale pokud ho ztotožňujete s požitkem, tak prý lepší odrůdu života najdete spíš ve městech než na venkově, a v jistých oblastech Francie prý je život dokonce lahodný. Všiml jste si někdy, že hodně ho v sobě mívají kočky, když jsou ještě docela nedospělé?“
Díval se na mne rozčileně.
„Život, říkáte? Moc bylo takovejch, co strávili sto let tím, že se mu snažili přijít na kloub, a když už ho konečně pochopili a měli v hlavě jeho jasný schéma, tak najednou bác, lehli do postele a umřeli. Chcípli jak otrávenej ovčáckej pes. Není na světě nic nebezpečnějšího, kouřit to nejde, nikdo vám za půlku života nedá dvě a půl pence, a ve finále vás to zabije. Je to divnej vynález, moc nebezpečnej, jistá smrtící past. Život?“
Seděl tam, vypadal, že se na sebe hrozně zlobí, a chvíli se mlčky skrýval za šedou zídkou, kterou si vystavěl pomocí dýmky. Po nějakém čase jsem se znovu pokusil zjistit, co tu pohledává.
„Nevyšel jste si náhodou na králíky?“ optal jsem se.
„To ne. To ne.“
„Tak chodíte krajem jako pocestný řemeslník?“
„Ne.“
„Řídíte parní mlátičku?“
„To ani náhodou.“
„Věšíte plechové cedule?“
„Ne.“
„Matrikář?“
„Ne.“
„Revizor z vodáren?“
„Ne.“
„Prodáváte pilule pro nemocné koně?“
„Pilule neprodávám.“
„Pak tedy, namoutě,“ poznamenal jsem zmateně, „máte opravdu neobvyklé povolání a mě nenapadá jaké, pokud nejste sedlák jako já nebo pomocník hostinského nebo ještě možná neděláte něco v tkalcovství. Jste herec anebo komediant?“
„Ne, nikdo takovej.“
Náhle se narovnal a podíval se na mne téměř zpříma, fajfku agresívně vytrčenou ze semknutých čelistí. Zakouřil kolem celý svět. Nebylo mi lehko, ale příliš jsem se ho nebál. Věděl jsem, že kdybych s sebou měl rýč, bez problémů bych ho vyřídil. Pomyslel jsem si, že nejmoudřejší bude, když mu ve všem vyhovím a budu souhlasit se vším, co řekne.
„Jsem lupič,“ řekl temným hlasem, „lupič s nožem a rukou silnou jak mocnej parní stroj.“
„Lupič?“ vykřikl jsem. Má předtucha se potvrdila.
Pomalu, pomalu. Nic neriskuj.
„Silnej jak nablejskaný mašiny, co se hejbou v přádelně. A taky špinavej vrah. Pokaždý, když někoho oloupím, jednou ranou ho srazím a zabiju, poněvadž nemám úctu k životu, ani trošičku. Když zabiju dost lidí, bude tu kolovat víc života a možná že pak budu moct žít až do tisíce let a nebude mi přesně v sedmdesáti vrzat za krkem. Máš u sebe měšec s penězma?“
Prohlaš, že jsi chudý a nuzný. Požádej ho, ať ti půjčí peníze.
To nebude těžké, odvětil jsem.
„Nemám žádné peníze, ani mince, ani zlaťáky, ani bankovní směnky,“ opáčil jsem, „ani lístky ze zastavárny, nic, co by se dalo zpeněžit nebo mělo jakoukoli hodnotu. Jsem stejný chuďas jako vy a myslel jsem, že bych vás požádal, abyste mi vypomohl dvěma šilinky.“
Byl jsem teď nervóznější než předtím, jak jsem tak seděl a díval se na něj. Odložil fajfku a vytáhl dlouhý selský nůž. Hleděl na jeho čepel a pouštěl jí prasátka.
„I když nemáš peníze,“ uchechtl se, „vezmu ti ten tvůj život.“
„Tak tedy podívej,“ pravil jsem na to přísným hlasem, „loupení a vraždění jsou nezákonné, a navíc můj život by ti na tvém moc nepřidal, protože mám nemocné plíce a do šesti měsíců najisto umřu. A kromě toho, v úterý se mi v čajovém šálku ukázal černý pohřeb. Jen si poslechni ten kašel.“
Vynutil jsem ze sebe mocné, suché zakašlání. Prolétlo okolní travou jako vítr. Teď mne napadlo, že by asi bylo moudré, kdybych rychle vyskočil a dal se na útěk. Byla by to aspoň jednoduchá pomoc.
„A ještě něco,“ dodal jsem, „kus mě je ze dřeva a není v něm život vůbec žádný.“
Ošidný mužík překvapeně vykřikl, vyskočil a vrhl na mne pohledy tak ošidné, že je nelze popsat. Usmál jsem se na něj a vykasal si levou nohavici, abych mu ukázal dřevěnou holeň. Pečlivě si ji prohlédl a přejel po jejím okraji svým tvrdým prstem. Potom se velice rychle posadil, schoval nůž a znovu vyndal fajfku. Celou tu dobu mu hořela v kapse, protože ji hned bez otálení začal kouřit a za minutu nadělal takového modravého dýmu, a také šedého, až jsem si myslel, že mu chytly šaty plamenem. V tom kouři jsem si všiml, že ke mně vrhá přátelské pohledy. Po nějaké chvíli na mne srdečně a něžně promluvil.
„Tobě bych neublížil, panáčku,“ řekl.
„Myslím, že jsem k té nehodě přišel v Mullingaru,“ vysvětloval jsem. Pochopil jsem, že jsem si získal jeho důvěru a že nebezpečí násilí už pominulo. Potom udělal něco, co mne překvapilo. Také si vykasal otrhanou nohavici a ukázal mi svou vlastní levou nohu. Byla hladká, pohledně tvarovaná a docela tlustá, ale byla také ze dřeva.
„To je ale zvláštní náhoda,“ řekl jsem. Už mi došlo, proč tak náhle změnil chování.
„Jsi prima chlapík,“ odvětil, „a na tvou osobu bych nevztáhnul prst. Jsem vůdcem všech jednonohejch mužů v týhle zemi. Doteď jsem je všechny znal, kromě jednoho – totiž tebe – a ten je teď mým kamarádem jakbysmet, jako ostatní. Jak se na tebe někdo křivě podívá, rozpářu mu břicho.“
„To, co říkáš, zní opravdu přátelsky,“ pravil jsem.
„Odshora až dolů,“ řekl a zeširoka máchl rukama. „Kdyby tě někdo někdy trápil, pošli pro mě, a já tě od tý ženský spasím.“
„O ženy se vůbec nezajímám,“ pravil jsem s úsměvem. „S housličkami je lepší zábava.“
„Nevadí. Ať ti komplikuje život vojsko anebo pes, přijdu se všema jednonohejma a budu párat břicha. Moje pravý jméno je Martin Finnucane.“
„To není špatné jméno,“ přitakal jsem.
„Martin Finnucane,“ opakoval a poslouchal svůj vlastní hlas, jako by naslouchal nejsladší hudbě na světě. Položil se na záda a až po uši do sebe natáhl temný dým, a když už téměř praskal ve švech, vypustil ho zas ven a schoval se v něm.
„Něco mi pověz,“ řekl nakonec. „Máš nějaké desideratum?“
Tuhle podivnou otázku jsem nečekal, ale zodpověděl jsem ji s dostatečnou rychlostí. Řekl jsem, že mám.
„Jaké desideratum?“
„Najít to, co hledám.“
„To je hezké desideratum,“ pravil Martin Finnucane. „Jakým způsobem ho dosáhneš anebo dovršíš jeho mutaci a uvedeš ho definitivně do dostačující uskutečněnosti?“
„Tak, že navštívím policejní stanici,“ pravil jsem, „a požádám strážníky, aby mě nasměrovali k místu, kde se to nalézá. Možná že bys mi mohl poradit, jak se tady odtud na stanici dostanu.“
„To možná,“ pravil pan Finnucane. „Máš nějakou finální metu?“
„Mám tajnou finální metu,“ odvětil jsem.
„Určitě je to moc dobrá meta,“ řekl, „ale nebudu po tobě chtít, abys mi ji odrecitoval, když si myslíš, že je tajná.“
Vykouřil mezitím všechen tabák a teď kouřil samotnou fajfku, soudě dle urputného zápachu. Strčil ruku do kapsy u rozkroku a vytáhl něco kulatého.
„Tady máš zlaťák pro štěstí,“ pravil, „zlaté znamení tvého zlatého osudu.“
Vzdal jsem mu, abych tak řekl, svůj zlatý dík, ale všiml jsem si, že mince, kterou mi dal, je jen lesklá pence. Opatrně jsem si ji strčil do kapsy, jako by měla obrovskou hodnotu a byla nesmírně cenná. Těšilo mne, jak dobře jsem tohoto excentrického, divně hovořícího bratra s dřevěnou nohou zvládl. U protější strany silnice tekla malá říčka. Vstal jsem, zadíval jsem se na ni a pozoroval její bílou vodu. Valila se kamenným korytem, skákala do vzduchu a rozčileně spěchala do zákrutu.
„Policejní stanice leží přímo na téhle silnici,“ řekl Martin Finnucane, „a zrovna dneska ráno jsem ji nechal kilometr za sebou. Najdeš ji tam, kde se řeka odklání od silnice. Když se do ní podíváš, uvidíš tlusté pstruhy s hnědými hřbety, jak se touhle dobou vracejí od stanice, protože tam každé ráno chodí na dobrou snídani, kterou pořídí ze splašek a zbytků po dvou strážnících. Večeřejí ale támhle na druhé straně, co má pekárnu jeden člověk jménem MacFeeterson, ve vesnici, kde stojí domy zadkem k vodě. Má tři pekařské vozy a do vyšších poloh lehký vozík tažený psy, a v pondělí a ve středu dojíždí do Kilkishkeamu.“
„Martine Finnucane,“ pravil jsem, „na cestě odsud tam musím promyslet sto a dvě složité myšlenky, a čím dřív, tím líp.“
Vyslal ke mně ze zakouřeného příkopu přátelský pohled.
„Pohledný člověče,“ pravil, „hodně zdaru tvému štěstí a nepouštěj se do nebezpečí, aniž bys mě o tom zpravil.“
Řekl jsem „sbohem, sbohem“, potřásl mu rukou a vyrazil. Když jsem ušel kousek po silnici, ohlédl jsem se, ale neviděl jsem nic než okraj příkopu, ze kterého stoupal dým, jako by v něm seděli cikáni a vařili si, co kde sehnali. Než jsem docela zmizel, ohlédl jsem se ještě jednou a uviděl siluetu jeho staré hlavy, kterak si mne prohlíží a bedlivě zkoumá, jak mizím. Byl zábavný a zajímavý a pomohl mi tím, že mi ukázal cestu na policejní stanici a řekl mi, jak
je daleko. A jak jsem tak kráčel dál, byl jsem skoro rád, že jsem ho potkal.
Komický patron.

překlad © Ondřej Pilný
na iLiteratura.cz se souhlasem překladatele

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1901x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce