Nejedlý, Martin: Středověký mýtus o Meluzíně a rodová pověst Lucemburků

Nejedlý, Martin
Středověký mýtus o Meluzíně a rodová pověst Lucemburků

ukázka historie

Složitá mnohovrstevnatost meluzínských skladeb 14. století i jejich významové bohatství plynou z toho, že přebírají, vrší na sebe a spojují do jednoho harmonického celku fragmenty velmi starých mýtů. Meluzína je dnes antropology, psychology a psychoanalytiky považována za důležitý produkt středověké imaginace a vzhledem k tomu, že pohled tehdejších mužů na ženu prosakuje i pod křesťanským hávem a politickými interpretacemi, za jednu z klíčových postav erotické imaginace této epochy.

Martin NejedlýStředověký mýtus o Meluzíně a rodová pověst Lucemburků. Scriptorium, Praha, 2014, 504 s.

Složitá mnohovrstevnatost meluzínských skladeb 14. století i jejich významové bohatství plynou z toho, že přebírají, vrší na sebe a spojují do jednoho harmonického celku fragmenty velmi starých mýtů. Meluzína je dnes antropology, psychology a psychoanalytiky považována za důležitý produkt středověké imaginace a vzhledem k tomu, že pohled tehdejších mužů na ženu prosakuje i pod křesťanským hávem a politickými interpretacemi, za jednu z klíčových postav erotické imaginace této epochy. V díle Jana z Arrasu se pozornost badatelů těchto oborů soustředí jak na tabu spojené s Présininým porodem, tak na dvojjediné Raymondinovo odhalení manželčiny nahoty a monstrozity. Nahá víla, svůdně si pročesávající v lázni dlouhé vlasy a čeřící přitom vodu svíjením tlustého hadího ocasu, zřejmě symbolizuje zároveň touhu po ženě i obavu z ní. Ikonografické studie poslední doby upozornily na fakt, že od počátku 15. století dělají ilustrátoři – mimochodem v jistém rozporu s texty – ze špehované koupele ústřední scénu příběhu, dbají ovšem na to, aby Meluzínu odlišili od nevěstek nebo od hada z Geneze, kterému malíři často přisuzovali Evin obličej.

Rozhodnutí vílích dcer potrestat urozeného, leč smrtelného otce za to, že se provinil vůči nadpřirozené matce, je v Arrasově genealogickém spisu pojato jako logická součást vyprávění o místech rodového původu. Skoro to vypadá, že bylo zkrátka nezbytné eliminovat otce, aby Meluzína mohla získat plnou kreativní moc a ničím nenarušovanou identitu. V této souvislosti stojí za zmínku, že Meluzínin hadí ocas bývá často interpretován jako falický symbol. Jeho význam by mohl být znásoben tím, že byl víle matkou přiřčen jako trest (či dar?) za faktickou otcovu kastraci. A díky klučení lesů, budování pevností a vyzbrojování vojska zaplnila Meluzína v dospělosti alespoň částečně mocenské vakuum, vytvořené fatální otcovskou nepřítomností. Aktivně se tedy podílela na potlačení mužského elementu v této druhé generaci záhadných lesních víl.

Víly se tedy ve středověké společnosti, jako ostatně ve většině civilizací, mohly stát inkarnací mužské touhy. Tím se však jejich role nevyčerpávala. Psychologové a psychoanalytici upozorňují také na kompenzační aspekt meluzínských příběhů, které vyrovnávají váhu reality a kde se nemožné stává velmi snadno možným. A právě zde by se měl v symfonické harmonii různých vědních oborů svěřit dominantnější part historikům. Lidé si totiž přece jen nepřejí ve všech epochách úplně totéž. Středověké víly podle mého názoru až nápadně často dopomáhaly smrtelníkům k přednímu postavení ve společenské hierarchii. Stávaly se tedy symbolickou a magickou inkarnací sociálních ambicí. „Zjev se, krásná vílo!“ vykřikl již ve 12. století ožebračený a odstrčený Lanval a tajemná bytost ho skutečně rázem obdařila bohatstvím a silou, takže mohl znovu zaujmout odpovídající místo mezi ostatními rytíři. Raymondin, kterému hrozil osud opovrhovaného psance, se díky podobnému zásahu víly Meluzíny vyšvihl až mezi společenskou špičku. Kompenzační role meluzínských vyprávění 12.−14. století možná úzce souvisí s jejich genealogickým charakterem, protože je využívaly především rody a jedinci naléhavě hledající cesty k posílení prestiže a legitimity. Právě z díla Jana z Arrasu zazněla nejvroucnější přání středověkých šlechticů tak jasným tónem, že Meluzína mohla být plným právem nazvána vílou „feudální“ imaginace. Pokusme se prozatím alespoň o ten nejzákladnější výčet. Co všechno tedy nadpřirozená bytost milovanému smrtelníku přinesla?

V první řadě neomezený materiální blahobyt. Již v podrobném popisu svatby Raymondina a Meluzíny se Arrasovi podařilo demonstrovat budoucí rodovou prosperitu: hory vybraného jídla na nádobí z drahých kovů, brokátové a saténové tkaniny, stany vyšívané drahými kameny a perlami, nepřeberné množství šperků, vzácní koně, kaple přeplněná zlatými kříži a kalichy, záplava světel. Všichni si kladli otázku, odkud pocházel tak oslnivý majetek, a „nemohli uvěřit, že by na světě žila královna, král nebo císař, jejichž bohatství by se vyrovnalo klenotům, které Meluzína nosila“. Když se její synové rozhodli vydat na vojenské tažení, vybavila je víla bez prodlení skvělým loďstvem, početnými posádkami, nejušlechtilejšími hřebci, nejlepšími zbraněmi i nevyčerpatelnými zásobami potravin. „Mé děti,“ ujistila je těsně před vyplutím, „nechala jsem naložit vaše lodi hromadami zlatých a stříbrných mincí, abyste mohly dělat čest svému stavu a náležitě platit své vojáky po dobu čtyř let. Ničeho se nebojte: máte na dlouhou dobu obrovské zásoby pitné vody, sucharů, octa, nasolených ryb a masa i dobrého vína.“ Také vzdálenější potomci lusignanské víly včetně Jana z Berry a markraběte Jošta měli být již navždy ušetřeni hmotných starostí.

Celá ukázka v .pdf ke stažení.

© Martin Nejedlý
ukázka je z knihy Středověký mýtus o Meluzíně a rodová pověst Lucemburků
na iLiteratura.cz se souhlasem nakladatelství

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2044x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce