V pozitivistickém pojetí, které převažovalo v době po druhé světové válce, byla věda považována za autonomní soubor idejí, teorií a objevů nadaných specifickou vnitřní logikou a spojených s kumulací a pokrokem poznání (tzv. progresivistické pojetí); dějiny vědy se pak vlastně překrývaly s dějinami nositelů tohoto lineárního pokroku. Dějiny idejí definovaly od 60. let vědu jako dobově specifický, jedinečný soubor idejí a procesů jejich produkce (tzv. vědeckého myšlení), zapojených do intelektuálního kontextu či „myšlenkového světa“ daného historického období, tedy chápaných prizmatem vztahů k jiným dobovým „myšlenkovým syntézám“. V sociálněhistorickém pojetí byla od 70. let věda chápána jako soubor dobově specifických sociálních praxí, vztahů a institucí produkujících vědecké poznání. A konečně v rámci „kulturních dějin vědy“, ovlivněných od počátku 90. let jazykovým obratem, se věda začala chápat jako součást dobové produkce významů (včetně politických a společenských), která je ve vztahu k jiným dobovým diskursům, formám vědění a moci.

Pokračování ukázky v pdf