Atkinson, Kate: Život za životem

Atkinson, Kate
Život za životem

recenze beletrie zahraniční

Princip románu ceněné britské prozaičky je postaven na různých variantách několika životních etap dívky ze spořádané středostavovské rodiny. Autorka ji několikrát nechá zemřít, aby si pak život mohla zopakovat jinak, převážně o něco lépe. Občas to vypadá, jako by klasický román z 19. století přepsal scenárista počítačových her.

Thomas Hardy v éře počítačových her
Kate Atkinsonová: Život za životem. Přel. Daniela Theinová, Argo, Praha, 2014, 410 s.

Britská spisovatelka Kate Atkinsonová (nar. 1951) není českým čtenářům zatím příliš důvěrně známa, ačkoli zde v překladu vyšly již dvě její knihy. Obě, prvotina V zákulisí muzea z roku 1995 a mírně netradiční detektivka Neuzavřené případy (v roce 2004 zahájila úspěšnou řadu zatím čtyř kriminálních románů se soukromým detektivem Jacksonem Brodiem), přitom patří k tomu nejlepšímu, co bylo ze současné britské tvorby do češtiny přeloženo. Jen si ani jednoho z románů příliš nevšimli čtenáři, jistě i proto, že Atkinsonové psaní není na rozdíl od mnoha jejích britských kolegů ničím prvoplánově atraktivní. Témata bývají civilní, obvykle komorní rodinná dramata, její styl poměrně konvenční, byť často kořeněný nenápadnými hříčkami a formálními experimenty.

Nakladatelství Argo, které oba její romány vydalo ve své erbovní edici AAA, nyní přichází s autorčiným nejnovějším a zřejmě i nejoceňovanějším románem Život za životem, který kromě několika literárních cen (tou nejvýznamnější je Costa Book Award za rok 2013) sbíral pochvalné kritiky v Británii i USA a také se velmi dobře prodával. Patrně i proto, že reklamní kampaň na knihu se mohla zaměřit na ženy, které v očích nakladatelů (ve světě i u nás; a možná i oprávněně) tvoří hlavní a zásadní publikum beletrie. Život za životem je kniha, která sice od počátku nápadně narušuje čtenářská očekávání a zvyklosti, ale zároveň vypráví docela přístupně a velmi poutavě. Její hlavní hrdinkou je žena, která lépe či hůře překonává fatální životní překážky, jež jí do cesty obvykle stavějí muži, ať samolibý starší bratr, nespolehliví milenci, či násilnický manžel, nebo masový vrah Adolf Hitler a jeho bombardéry nad Londýnem.

Princip románu je postaven na různých variantách několika životních etap Ursuly Toddové, dívky ze spořádané středostavovské rodiny (očima plebejského českého čtenáře je to spíš rodina velmi bohatá), která se narodí na idylickém venkovském sídle jedné zasněžené noci roku 1910. Respektive až napodruhé, první varianta porodu skončí zadušením novorozence pupeční šňůrou, teprve v dalších nových začátcích Toddovic rodina a okolí dokáže zadušení různými cestami zabránit. Aby čtenáři princip pochopili brzy, nechá Atkinsonová svou hrdinku záhy několikrát zemřít znovu – jednou, když ji překvapí při koupání přílivová vlna, podruhé, když se natahuje pro panenku, kterou jí zlomyslný bratr vyhodil z okna pokoje v patře na kluzkou střechu. Největší zádrhel jako by si autorka nastavila při čtvrté nástraze: Ursula a další členové rodiny se nakazí španělskou chřipkou, která po první světové válce řádí v Londýně, odkud si virus přiveze jejich mladá irská služebná. V tu chvíli už autorka do hry zapojuje jakési nejasné tušení hlavní hrdinky, které ji nutí k pokusům nějak služebné v cestě do Londýna zabránit; podaří se jí to až napočtvrté. Na tomto místě už Atkinsonové literární hra začíná trochu unavovat a připomínat počítačovou hru (typ adventure), kde hráč v roli hlavní postavy také musí vymyslet a včas provést několik úkonů, aby postava přežila do další úrovně. Pak naštěstí Atkinsonová zvolní a další úmrtí pro svou hrdinku již dávkuje střídměji.

A o to víc se zaměřuje na klasické vyprávění, což jí jde skvěle: píše kultivovaně a čtivě, s citem pro detail a povahopis mnoha vedlejších postav. Přičemž výborně zvládá i změny charakteru své hrdinky, které začínají drobnostmi. Když se tedy v šestnácti lekavě podvolí náhle vynucenému polibku bratrova neurvalého kamaráda, submisivnost, odevzdanost a nešťastný osud na to navazující se s ní pak táhnou dlouhá léta až k násilné smrti. Když se naopak polibku ubrání anebo se s ním vyrovná se ctí, vyrůstá z ní žena mnohem samostatnější a aktivnější, byť v žádném ze svých životů to „nedotáhne“ ke spokojenému manželství a rodině, v jaké vyrůstala. Ale čtenářky z ní mohou být nadšené, protože vede sebevědomý a naplněný život, neuvázaný k mužům. Takto to zní jako feministické klišé, zvláště když sled paralelních životů jde od nejpasivnějšího a nejpotupnějšího k tomu nejoptimističtějšímu či přímo heroickému. Atkinsonová však vše dokáže podat natolik poutavě a bezprostředně, že si jistou tezovitost uvědomíme až dávno po dočtení knihy. Přispívá k tomu i to, že autorka jednotlivé varianty osudu hlavní hrdinky občas propojuje odkazy na variantu (či varianty) předcházející, vsouvá do nich identické scény viděné jiným pohledem a s postavami, které mají trochu jiné charaktery. Nejnápadnější změny si čtenář všimne u Ursuliny matky, která ji ve variantě „znásilněna v šestnácti“ v podstatě zatratí a čím dál zřetelněji se mění v upjatou herdekbabu, zatímco ve variantách „ubránila se“ zůstává sice poněkud odtažitou, ale stále příslušně starostlivou matkou.

Atkinsonová je natolik zručná (a přitom neokázalá) stylistka, že její text by obstál i v případě, že by zůstala jen jediná varianta Ursulina života. Paralelní životy hlavní hrdinky však nabízejí současnější, mohli bychom říci „digitální“ verzi románu britských klasiků 19. století; takového Thomase Hardyho nebo George Eliotové. V elektronické podobě by se román mohl větvit do několika kaskádovitých linií, případně by čtenář mohl v uzlových bodech volit z nabízených variant, jako to děti mohou dělat v takzvaných (už poněkud překonaných) gamebooks. Jistěže už by to nebylo ono, náhle by vše bylo příliš přehledné a Atkinsonová samozřejmě skládá jednotlivé kapitoly záměrně tak, aby v  následujících byly obsaženy obrazy z předchozích, jen nasvícené z jiného úhlu.

Přesto zůstává otázka, zda tato metoda má ještě nějaké jiné opodstatnění, než román ozvláštnit. Asi ano: můžeme díky ní sledovat různé typy ženského osudu v první polovině dvacátého století při vědomí, že o rozdílnosti těchto životů či životních možností často rozhodují maličkosti. Možná by to celé mohlo být nějak sofistikovaněji propojené, než jen opakujícími se názvy kapitol, možná by to mohlo mít rafinovanější, pointovanou kompozici (románu trochu chybí vyústění). Po dočtení může čtenáře kniha trochu zklamat, protože očekávání, která předtím autorka navnadila, byla příliš velká. Ale i tak to bude v letošní desítce Velkého knižního čtvrtku jeden z nejzajímavějších a nejcennějších titulů.

© Pavel Mandys

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 31 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

80%autor článku   48%čtenáři

zhlédnuto 2556x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce