Stefan Zweig tráví léto v belgickém přímořském letovisku Ostende a za asistence sekretářky a milenky Lotte pracuje na novele Pohřbený svícen. Je krásně, voda je osvěžující. Na bulváru se potkává s dávnými přáteli, kolegy a inspirátory, v kavárnách se zapojuje do podnětných debat. Ideální prostředí pro tvůrčí dovolenou. Kdyby ovšem drtivá většina spisovatelů netrávila ono léto v Ostende z nezbytí. Roth, Keunová, Kisch a mnozí další německy píšící autoři už nejsou v Německu vítáni. Většina může díla vydávat jen v exilových nakladatelstvích. Přestože někteří mají ještě víru, že se věci obrátí k lepšímu, všichni vědí, že krásné léto v Ostende je pro ně krátkou možností nabrat dech před mnohem delší cestou. Že tvůrčí svoboda a naděje na život je čeká jen mimo Evropu. Ale zároveň je to snad poslední možnost, kdy mohou aspoň na chvíli předstírat, že je vše jako dřív. Že je ještě možné vyprávět příběhy, oddávat se přátelství a lásce.

Německý novinář Volker Weidermann zachycuje tento hraniční moment v dějinách knihou na pomezí literatury faktu a románu; za pomoci nastudovaných pramenů a citátů z děl i korespondence aktérů. Většina evropských státníků doufala v zažehnání hrozby druhé světové války a podceňovala nebezpečí německého režimu; Hitler pořádal olympiádu, aby se celému světu ukázal v co nejlepším světle. Stejně důležité jako světodějné momenty jsou však pro autora citová hnutí a osobní krize jednotlivců. Na skupině lidí „na útěku do světa dovolených“ zachycuje veškerou nejistotu, morální dilemata a bláznivé naděje té doby. Jeho krátká kniha je strhující bez ohledu na to, nakolik je čtenář seznámen s dílem ústřední trojice Zweig, Roth a Keunová. Dílo nevelké rozsahem se ho dotkne, nenechá ho v klidu, přiměje ho hledat paralely se současností a klást si nepříjemné otázky. Zároveň je jako šperk; poslední moment zalitý v jantaru.