Méndez, Alberto: Slepé slunečnice

Méndez, Alberto
Slepé slunečnice

recenze beletrie zahraniční

Ve čtyřech povídkách líčí španělský spisovatel příběhy obyčejných lidí z období konce občanské války. Kniha vypráví o válečných běsech z osobní perspektivy a umenšuje tak celonárodní konflikt do míry, která je pro čtenáře uchopitelná. Místo anonymních obětí máme před sebou konkrétní postavy vlečené velkými dějinami. Co je pro nás absurdní a neuvěřitelné, bylo pro španělskou společnost realitou: válka leckoho svedla z nakročeného životního směřování a lidé zabloudili ve světě, který přišel o zákl

Aby se nezapomnělo...
Alberto Méndez
: Slepé slunečnice. Přel. Blanka Stárková, Mladá fronta, Praha, 2011, 120 s.

Minulost je to, co o ní vyprávíme. Ve čtyřech povídkách líčí španělský spisovatel příběhy obyčejných lidí z období konce občanské války a doby následující. Vrací se do minulosti a pomocí příběhů ji oživuje. Aby se nezapomnělo. Aby už to nikdo nemusel znovu prožít. „Všechno, co přežilo, časem proměnilo vzpomínku, kterou na to máme, neboť reálná přítomnost není slučitelná s pamětí, avšak to, co jsme cestou ztratili, zůstává zmrazeno v okamžiku ztráty a zaujímá své místo v minulosti“ (s. 104).

Kniha vypráví o válečných běsech z osobní perspektivy a umenšuje tak celonárodní konflikt do míry, která je pro čtenáře uchopitelná. Místo anonymních obětí konfliktu před ním stanou konkrétní lidé vlečení velkými dějinami. Autor se tak stejně jako další španělští spisovatelé (například Javier Cercas v díle Vojáci od Salaminy) snaží vyrovnat s válečným traumatem, hluboce zakořeněným v tamější společnosti po celé dvacáté století. Traumatem, které se za Frankova režimu nemohlo pravdivě zachycovat. Protože historii psali jen vítězové.

Alberto Méndez vydal Slepé slunečnice roku 2004, ve svých 63 letech. Vynesly mu mnohá ocenění, včetně prestižní Národní ceny kritiky, avšak ještě v témže roce autor podlehl vážné chorobě. Kniha tak stvrdila konec jeho literární dráhy. Českého překladu Blanky Stárkové se dočkala v roce 2011. Poslední z povídek posloužila jako předloha k stejnojmennému filmu, který byl ověnčen cenou Goya za nejlepší scénář.

Jednotlivé povídky stojí v knize zdánlivě samostatně, jsou jen volně propojeny postavami. Jejich společným rysem je postoj hrdinů, kteří se staví proti soudobé společnosti, záměrně i nedobrovolně. Válka je svádí z nakročeného životního směřování a oni zabloudí ve světě, který přišel o základní morální hodnoty a principy. Situace, v nichž ke změně dochází, se vyznačují absurditou, která je válce vlastní. Kapitán Alegría, hrdina první povídky, se v předvečer konce války vzdává. Jeho čin dostává absurdní rozměr, protože se vzdává do rukou poražené armády. Opouští vojsko, které má vyhrát válku, a svévolně přechází na brzy poraženou stranu, protože nechce být součástí vítězství. Zůstává přitom všemi nepochopen. Druhá povídka zachycuje příběh muže, který v horách pohřbil svou ženu, s níž chtěl jako stoupenec republikánů utéct do Francie. Zemřela při porodu, a muž se tak ocitá na podivné hranici života a smrti, kdy ztrácí milovanou ženu a zůstává s malým dítětem, příčinou její smrti. Ve třetí povídce hrdina přežívá jen díky lži, kterou sám den ode dne osnuje. Odmítá vydat svědectví o zbabělosti generálova syna a díky smyšleným historkám o jeho statečných činech oddaluje svou popravu. Závěrečná povídka svou zápletkou navenek působí až jako přitažená za vlasy. Co se ale nám jeví absurdní a neuvěřitelné, bylo pro španělskou společnost realitou. V tomto případě pro rodinu, jejíž otec je po válce jakožto zástupce poražené strany nucen žít schovaný ve skříni. V povídce vystupuje také kněz a zamiluje se do matky, kterou považuje za vdovu. Mladý duchovní zaslíbený víře se trápí světským pokušením, kterému nedokáže odolat. Stejně jako všechny ostatní postavy se ocitá v tíživé situaci, ze které neumí a ani nemůže správně vyjít. Vše nevyhnutelně míří k tragickému konci.

Povídky mohou čtenáře oslovit nejen svým obsahem, ale i po stylistické stránce. Autor využívá celou škálu vypravěčských možností, jednou nalezený rukopis, jindy deníkové zápisky. Jeho schopnost vyprávět nejlépe dokládá závěrečná povídka, v níž kombinuje výpovědi několika účastníků událostí a umně střídá perspektivu malého chlapce se zpovědí kněze a vševědoucím vypravěčem. Sám vypravěč si od postav zdánlivě nechává odstup, ale mezi řádky vysvítá autorův soucit s nimi. Vyjevuje se jeho pochopení pro lidské slabosti, které vyjdou na povrch v krizových situacích a které dotyční nejsou s to přemoci. To vše jazykem oproštěným od jakéhokoliv patosu. Poetické pasáže myšlenkových proudů postav se střídají s drsně naturalistickými popisy válečných hrůz. Lyričnost autor kombinuje s nesmlouvavě surovými pasážemi a vytváří tak neuvěřitelně působivé dílo, které čtenáře ochromí svou krásou a dostane se mu pod kůži svou mrazivou atmosférou.

Kniha plná morálních otázek má ve svém vyznění až elegický tón. Hrdinové umírají okradeni o lidskou důstojnost, aniž se mohli jakkoliv bránit. Z násilí není cesty ven. Jejich život postrádal ke konci sebemenší význam. O ztrátě smyslu života vypovídá i symbolický název knihy, který osvětlí až úplně poslední věta. Kněz, který zhřešil, a způsobil tak smrt nevinného člověka, prosí o slitování. „Dejte mi rozhřešení, pokud vám to milosrdenství Boží dovolí. Budu dalším ze stáda, neboť v budoucnu budu žít jako další v poli slepých slunečnic“ (s. 149). Válka oslepila viníky i oběti. Ti, co zůstali, najednou nevědí proč a jak žít dál. Snad jen proto, aby mohli vyprávět.

© Alžběta Strachotová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 22 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   51%čtenáři

zhlédnuto 1919x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce