Po tuctu psychologických thrillerů, kterými se britská manželská dvojice píšící pod rodinným pseudonymem Nicci French začala živit před přelomem tisíciletí, jejich tvorba už před uplynutím první dekády poněkud ztratila dech a ztuctověla. Něco se prostě jen okoukalo: psychicky silné hrdinky, jimiž Frenchovi mířili od počátku spíše na ženský segment publika (svědčí o tom i volba ženské varianty přijatého jména), byly od knihy ke knize stále stereotypnější. Model, v jehož rámci se dostávaly do kriminálních nesnází zpravidla přičiněním více či méně psychopatických protějšků opačného pohlaví, zprůhledněl; jejich vítězná nezlomnost začala být předvídatelná. Frenchovým se však dlouho dařilo provádět  postavy důmyslnými zápletkami skýtajícími překvapení a zvraty a zpravidla nabídli i neočekávané rozuzlení, takže jim čtenář určité omletí odpouštěl. V posledních románech – z překladů už je neznáme, naši nakladatelé se s jejich tvorbou rozloučili v polovině první dekády, ale jejich výrazný nástup na thrillerovou scénu naštěstí stačili zmapovat – se však už vytrácela i tahle poslední kvalita. Romány Frenchových upadaly do rutinního průměru. Autorský tandem v roce 2011 usoudil, že by se hodil restart.

První fáze tvorby obou autorů se pyšní ještě jednou druhotnou a velice vítanou přidanou hodnotou: co titul, to samostatný román, žádné řetězení do série. Jako jednu z předem daných podmínek oživujícího restartu si Frenchovi předsevzali vkročit na půdorys série. Knih má být osm, po úvodním svazku už je na světě (i v českém překladu) Ztracené úterý a další dvě pokračování. Co přijde při osmisvazkovém rozložení po neděli, Bůh suď, ale pro mě za mě třeba Odfláknutý subotnik, protože je to úplně jedno: ve Zlém pondělí uběhne pár pondělků, aniž bychom jeden od druhého nějak výrazně rozeznali. Dny v týdnu v titulech série zkrátka patrně nehrají žádnou jinou roli než marketingovou.

Horší je, že povinnou daň sérii v rozpuku zaplatíme obšírným seznamováním nejen s novou hlavní hrdinkou, s níž nám bude souzeno strávit několik nadcházejících let, pokud na to budeme mít nervy, ale i s ansámblem vedlejších postav, které k ní patří, příbuzných, věrných známých. Je třeba je všechny poznat, byť do děje zasáhnou možná až ve středu, a to rozjezd knihy notně brzdí. S hlavní hrdinkou, psychoterapeutkou Friedou Kleinovou, prochodíme kilometry nočním Londýnem jen ve společnosti hlasů, které jí šeptem promlouvají v hlavě, a ona do nočního ticha, sužovaná chronickou nespavostí, upouští ventilem nářky a trable, jimiž za dne nasákne od svých pacientů. Frenchovi však už ve svých dřívějších knihách prokázali vytříbený cit pro stinné kouzlo velkoměsta, jež maličkostmi ženou až na hranu pohádkově-mytických vizí, takže během Friediných procházek se nenudíme.

Kleinová ve svém prvním případu řeší dva únosy malých dětí, jež spojuje oblouk v čase zvíci přes dvacet let. Malého Matthewa unesli právě v těchto podzimních dnech. Před dvaadvaceti lety zmizela z ulice malá holčička a nikdy se už nenašla.

Řeší toho víc. Mimo jiné i etický problém lékařského tajemství: z vyslechnuté zpovědi jednoho svého pacienta, z jeho vyjevených snů a fantazií, totiž získá dojem, že oba únosy má na svědomí právě on. Frieda je v oboru vyšetřování neprofesionální amatérka, a chce-li se pokusit o záchranu uneseného dítěte, musí se spojit s policií – a zachovat se ve svém oboru silně neprofesionálně. Konfrontace jejího a policejního odborného postupu je pro román dobrým palivem.

Brzy do děje vnitřními monology promluví i unesený hoch a jsou to skličující postřehy a úvahy – tohle zdatní profesionálové v branži psychologického napětí dovedou dobře.

Dovedou dobře vykreslit i svoje klíčové hrdinky. Kleinová má dostatek brouků v hlavě, ale také síly a energie, že by mohla přešupajdit do některého z raných románů dvojice, vtělit se tam do postavy oběti a svést heroický vítězný boj. Tak moc je jim podobná. Jedním z těžišť románu je pochmurná psychologická hra, s jakými jsme se setkali u Frenchových už tucetkrát, které se osvědčily, ale už začínaly být vyvanulé. Nejspíš proto se přeci uchýlili k restartu. Ve Zlém pondělí se snaží o kriminálku, byť notně psychologicky laděnou. Jako by se však z dřívějšího mustru a všech usazenin, které na sebe postupně nabaloval, nedokázali vymanit. Snaživě odvíjejí klubko zápletky a na příslušných místech jsou patřičné zádrhele, uzlíky a smotky, na něž jsme si u nich zvykli a těšili se, že je obrozená dvojice začne jako zamlada opět zdobit skoro až k nevíře. Bohužel však tahle část systému při restartu nenaběhla vůbec, což je rozhodně největší vada nového počinu Frenchových, který je bohužel opět hodně průhledný a předvídatelný.

V úterý na shledanou.