Marías, Javier: Zamilovanosti

Marías, Javier
Zamilovanosti

recenze beletrie zahraniční

Detektivka může být jen zástěrkou, to dokazuje slavný španělský prozaik Javier Marías v románu Zamilovanosti. Kriminální námět v jeho podání nabízí příležitost k zamyšlení nad zásadními otázkami, a sice nad smrtí a nad životem těch, kdo po nebožtíkovi zůstanou. Nad láskou a zamilovaností, která mnohé ospravedlní. Nad oddaností a přátelstvím, jež nás dovedou i za hranu zákona. Nad pravdou i lží, která si na pravdu hraje.

Hry na pravdu
Javier Marías
: Zamilovanosti. Přel. Blanka Stárková, Paseka, Praha-Litomyšl, 2015, 325 s.

Číst Maríasovy Zamilovanosti je jako sledovat film noir. Místo toho, aby se děj vyjasňoval, stále víc se zamotává. Vynořují se záhadné postavy s temnou minulostí. V tajemném oparu pátráme po pravdě spolu s hlavním hrdinou. Z obavy o jeho osud se nám tají dech až do poslední scény.

Z literárního hlediska lze dílo charakterizovat jako detektivní román. Ovšem takhle jednoduché škatulce se brání. Chybí jasné rozuzlení, při kterém by byl odhalen viník i jeho zločin. Zamilovanosti nejsou pouhým příběhem jednoho zločinu. Kriminální námět totiž posloužil vyššímu cíli: zamyšlení nad zásadními otázkami, a sice nad smrtí a nad životem těch, kdo po nebožtíkovi zůstanou. Nad láskou a zamilovaností, která mnohé ospravedlní. Nad oddaností a přátelstvím, kvůli kterému se uchýlíme za hranu zákona. Nad pravdou i lží, která si na pravdu hraje.

Vypravěčka celého příběhu se ocitá v roli detektiva. Redaktorka María se nechtěně zaplete do tragédie manželského páru, který potají sledovala každé ráno v kavárně při snídani. Jen ona má šanci odhalit skutečného vraha. Ovšem jako detektiv tak docela neobstojí.

Na postavě Maríi španělský autor rozvíjí téma známé už z románu Srdce tak bílé, a sice strach hrdiny dozvědět se pravdu, hraničící s neochotou po ní vůbec pátrat. Chce člověk vůbec pravdu poznat, když ho možná bude bolet? Není lepší zvolit jednodušší cestu a žít si v pohodlné lži, v růžových představách, v příjemném klamu? María nevyužije všechny možnosti, jak pravdu odhalit. V zamilovanosti je ochotná leccos prominout. Možná se ale pravdy dobrat nemůže, protože každá z cest je tak trochu slepá. Vzdát pátrání by nebylo vyloženě sobeckým gestem, jelikož tím může ochránit i jiné. Vybrat si nesprávnou variantu by znamenalo zničit několik lidských životů a zbytečně ublížit nevinným.

Románový manželský pár Maríe přezdíval slečna Upjatá, což na první pohled není daleko od pravdy – táhne jí na třicet, rodinu nezaložila a nevede žádný bohatý společenský život, jen každé ráno vstane do práce, kterou v mnoha ohledech nesnáší, a pozdě večer se zase vrací domů. O nic víc se nesnaží. Nové události jí převracejí život, ale ona nadále zůstává stejně zdrženlivá, dovede zakrývat a potlačovat své city. Autor však odhaluje její myšlenkové pochody – ty tvoří značnou část románu – a nechává tak čtenáře vstoupit do nitra Maríiny psychiky, pod skořápku té zdánlivé upjatosti. Přesnost, s jakou Javier Marías hrdinčiny pocity a myšlenky zaznamenal, je obdivuhodná. Když se María zamiluje, donekonečna převrací jediné vyřčené slovo a hledá všechny jeho významy. Je až obsedantně zaujatá jediným rysem milencovy tváře a zároveň se snaží své zalíbení zakrýt. Čeká od něj zprávu, kterou chce i nechce dostat. Ostatně i závěr Maríasovy knihy působí obdobně: čtenář na jednu stranu už chce román dočíst, aby se vše rozuzlilo, ale současně jej dočíst nechce, protože mu je jasné, že i veškerému napětí bude konec.

Zamilovanosti se do značné míry točí okolo procesu vyprávění. Celý příběh sice vypráví María, ale jakmile dojde na dialogy, přejímá pasivní roli. Nechává mluvit ostatní a naslouchá jim, jako vrba. Dlouhé promluvy dalších postav tak ostře kontrastují se strohostí jejího vyjadřování. Nahlas své názory nevyslovuje, říká si je jen v duchu. Čtenář tak nahlédne do jejího uvažování, což ho jen utvrdí v tom, jak vyhýbavě se María chová k lidem ve svém okolí. O postavě zabitého muže, kterého lze v textu poznat jen z vyprávění ostatních postav, si čtenář naopak může udělat jen kusý obraz. Téma vyprávění je nahlíženo i v mnoha literárních příbězích, o kterých Maríe vypráví její milenec.

V knize se objevují biblické citáty i jména slavných literátů, a tak zde nacházejí své místo například William Shakespeare, Alexandre Dumas či Honoré de Balzac. Jejich texty se však autor neohání proto, aby dokázal svou erudovanost. Snaží se jen poukázat na jejich univerzalitu. Jeho postavy si o zmíněných velikánech totiž vyprávějí a snaží se u nich najít paralely s vlastní životní situací. Stejná možnost se pak nabízí čtenářům, pro něž je Maríasova interpretace, podaná ústy jeho hrdinů, též návodem k návratu a novému čtení těchto kanonických děl. Postavy totiž nerozebírají jen děj a zápletky různých slavných textů, ale pozastavují se i nad konkrétními větami. Například věta: „She should have died hereafter“ (měla zemřít až posléze/odteď), kterou u Shakespeara vysloví Macbeth po oznámení smrti královny, se v knize objevuje nesčetněkrát a přetřásají se veškeré její významy i možné obměny.

Zde narážíme na typický formální rys knihy. Slova se převracejí ze všech stran. Postavy na ně nahlížejí ze všech myslitelných úhlů, pohrávají si s nimi a opakovaně se k nim vracejí, načež je jen drobně poupraví. A právě tyto nepatrné proměny nesou význam. Vše je navíc předkládáno ve velmi dlouhých větách, jež je třeba číst jedním dechem, bez přerušení. Překladatelka Blanka Stárková, která již do češtiny převedla jiná Maríasova díla, dovedla tento rys zachovat, takže text neztrácí svůj příznačný rytmus a hladce plyne. Kniha přesto vyžaduje neustálou, absolutní pozornost čtenáře. Představuje tak velmi náročné a místy téměř filozofické dílo. Maríasovi lze vytknout (vedle očekávatelného konce) snad jen upovídanost některých pasáží, která místy téměř zachází za hranice únosnosti a „usledovatelnosti“. Záleží však na individuálním vkusu, a tak někteří čtenáři můžou například třetí část knihy, již tvoří jeden jediný dialog, považovat za vypravěčské mistrovství.

Klíčovým tématem románu je tenká linie, která odděluje pravdu od lži a přímost od předstírání. Jak poznat, čemu věřit? Lze se v tomto případě spoléhat na instinkty? A neklamou nás právě ve stavu zamilovanosti? Zamilovanosti odpovědi nepřinášejí, jen nám kladou otázky. Především však kniha zkoumá, jestli nás vůbec pravda a celý okolní svět ještě zajímají. Marías se v tomto ohledu jeví značně pesimisticky. Z prvních pasáží vyplývá, že prahneme jen po jednorázové senzaci. Chceme jen vědět, nikoliv chápat: „Lidé nechtějí vědět, proč se něco stalo, pouze že se to stalo a že svět je plný nedbalostí, nebezpečí, hrozeb a neštěstí, které se o nás otřou, a naopak dostihují a zabíjejí naše neopatrné nebo snad nevyvolené bližní. Bez problémů žijeme s tisíci nevyřešených tajemství, která nás ráno zaměstnají na deset minut a vzápětí se zapomenou, aniž nechají svrbění či stopu.“ Možná však některého čtenáře právě Zamilovanosti přimějí k tomu, že tento přístup změní.

 

© Alžběta Strachotová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 58 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   70%čtenáři

zhlédnuto 2139x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce