Bok, John; Novák, Jan: Život mimo kategorie: rozhovor Jana Nováka s Johnem Bokem (in Respekt)

Bok, John; Novák, Jan
Život mimo kategorie: rozhovor Jana Nováka s Johnem Bokem (in Respekt)

recenze historie

Kniha funguje především v momentech, kde nabízí průhled do každodennosti muže, který byl za každého režimu v opozici. Je to ukázka, že „po svém“ se dá žít v každé době, ale za nemalou cenu; v tomto smyslu svazek plně odpovídá názvu. Druhou stranou mince jsou Bokovy přehnaně jednoznačné názory: snadno je připraven zatratit všechny, kteří neodpovídají jeho představě o čistotě a bezúhonnosti. I takovým nepříjemným hlasům „nepoddajných“ by však společnost měla být schopna naslouchat.

Silnej jedinec. John Bok popisuje svůj život mimo kategorie
John Bok
a Jan Novák: Život mimo kategorie: rozhovor Jana Nováka s Johnem Bokem. Argo a Paseka, Praha, 2015, 396 s.

Politického aktivistu Johna Boka (*1945) čtenáři znají jako zakladatele Spolku Šalamoun, jenž se angažuje „v případech, kdy je podezření na chybné vyšetřování nebo rozhodování soudní moci“. A hlavně coby excentrického bouřliváka, který hlasitě a více než otevřeně projevuje názory jdoucí proti establishmentu a občas neváhá brát spravedlnost do vlastních rukou (jedním z případů byla kauza mladé anarchistky, která plivla na auto městských strážníků a ti to posuzovali jako kriminální čin). Ač patřil k disentu a v minulosti kandidoval za řadu spíše pravicových či středopravicových stran, jeho politické názory jsou někdy natolik radikální a „antisystémové“, že by s nimi souhlasili i voliči KSČM.

V knižním rozhovoru se spisovatelem Janem Novákem rekapituluje Bok svoje neustálé potýkání s komunistickým i polistopadovým režimem, zároveň dává hlouběji nahlédnout do svého česko-anglického rodinného zázemí. Stejně tak kniha plasticky – a někdy až příliš mnohoslovně – dokládá, kolika životními rolemi a zaměstnáními si Bok prošel, jak široké bylo spektrum společenských vrstev, napříč kterými se pohyboval, a jak pestrou škálu lidí při tom poznal. Z těch nejznámějších třeba sochaře Henryho Moorea, u kterého prý mohl studovat, ale nabídku nevyužil.

Mnoho prostoru je tu věnováno Václavu Havlovi, jeho milenkám, manželkám – a dle Boka přílišným kompromisům. O něco méně často, ale pozitivněji promlouvá Bok o Havlově nástupci. Václava Klause se v Občanském fóru veřejně zastával už v době, kdy zakládal ODS. A chválí ho rovněž za to, že později na Hradě zavedl byrokratický řád, který tam za Havla chyběl. Bokova nominace na ombudsmana ze strany Klause je pak o něco pochopitelnější – ač na první pohled patří k dalšímu z paradoxů jeho života.

Proti konkurentům
Narodil se v rodině československého válečného pilota ve Velké Británii Bedřicha Boka a Angličanky Florence Mary Spence, jež pracovala u britského letectva. Otec se přimkl ke komunismu, což bylo časté téma sporů se synem. Jednou se mu doznal, že pokud by připustil, že „strana lže, musel by odepsat svůj život“ – přitom byl opakovaně svědkem, jak jeho spolubojovníci z perutě končí v komunistických kriminálech. Bokova matka se po válce (i s anglickou babičkou) přestěhovala do Československa. Podle Boka se do naší země a zvláště hudby zamilovala, ale ta se k ní po nástupu komunistů „zachovala prasecky“ a ona se po rozvodu a dalším nevydařeném vztahu vrátila do Anglie.

John Bok to se svým anglickým jménem neměl jednoduché: prošel si dětským domovem, sebevražednými pokusy i blázincem, do kterého se chtěl vrátit jako do azylu. Avšak psychiatr jej nepřijal – prý je „inteligentní silnej jedinec“. Odchod matky mu v očích režimu rovněž přitížil. Není se tedy čemu divit, že podepsal Chartu 77, i když „v úzkým okruhu disíků“ nebyl.

K slavným disidentům se ostatně staví s rezervou: ač byl zatýkán a vyslýchán, StB si prý nikdy nedovolila udělat u něj domovní prohlídku, protože to jejím příslušníkům zakázal. Postup jiných pronásledovaných byl prý opačný: bylo to „divadlo“, jak světu ukázat, jaký jsou komunisti „svině“. 17. listopadu se Bok účastnil průvodu Prahou, ale soudobí historikové prý jeho tehdejší roli nedoceňují. Následně krátce vedl Havlovu ochranku, a pak tři roky pracoval v Úřadu pro ochranu ústavy a demokracie a FBIS.

Při popisu toho všeho nejde Bok pro jadrný výraz nikdy daleko – v rozhovoru s mužem označovaným jako „socialistický beatnik“ by ostatně uhlazené vyjadřování nepůsobilo autenticky. Pokud k nejfrekventovanějším výrazům patří slova „píchat“ a „samice“, celkem adekvátně to vyjadřuje hrdinův životní styl a bohatý, podrobně líčený sexuální život, jehož plodem jsou tři nemanželští synové a dvě manželské dcery. Bylo by jen zajímavé vědět, co si o tomto slovníku myslí jeho partnerky.

Mnohem horší je, jak Bok označuje politické soupeře. Ať jde o celou třídu soudobých elit („současný demokratický kreténi furt hrabou, chtěj peníze i moc“), skupiny (ODA coby „pidistrana namyšlenejch pičusů“) i jednotlivce („bolševický prase“ Zdeněk Mlynář). Vrcholu vulgarity kupodivu Bok dosahuje při útocích na ty, které chápe jako listopadověrevoluční konkurenty: „Ať mi Pavel Žáček, kterej studoval bolševickou žurnalistiku na vysoký škole, a Monika Pajerová, která byla svazáckou funkcionářkou, políběj se svojí bretšnajdrovskou morálkou prdel!“ To jsou pasáže, které redaktor neměl v této podobě pustit, protože otevřenost tu přechází v hulvátství.

Bush a hajzldědek
To ale neznamená, že v knize chybějí silná místa. Například když Bok líčí, jak mu politruk, s jehož dcerou chodil, musel z příkazu manželky věnovat košili, a pak dokonce dát potvrzení, že ji smí nosit ke svojí uniformě. Barvitě vzpomíná na pobyt v Anglii a na tamní policisty, s nimiž se nejprve střetl na demonstraci a kteří později přesto zakročili v restauraci, kde jej odmítli obsloužit. Půvab má i historka, jak ze své zcela nové (a krátkodobé) pozice loajálního úředníka vyjednával se skupinou anarchistů, kteří chtěli roku 1990 překazit vystoupení prezidenta George Bushe staršího na Václavském náměstí. Tragikomicky pak vyznívá líčení, jak působil na záchodcích klubu Radost coby „hajzldědek“ a návštěvníkům se tu chlubil společnou fotografií s tímto politikem.

Svou roli na občas rozpačitém výsledku má zmíněný Jan Novák, který v roce 1969 emigroval s rodiči do USA a zejména o předlistopadových reáliích ví spíš méně než více. Pouze chronologicky vede rozhovor a někdy se až naivně vyptává na základní události, instituce či historické postavy (což nicméně mohou ocenit mladší čtenáři). Nekonfrontuje Boka s odlišnými historickými pohledy na dané události, nepřistupuje analytičtěji k jeho paušálním odsudkům současných politiků ani se nesnaží zjistit, zda má Bok nějaký ucelený myšlenkový systém, z něhož by vycházel. (Dodejme, že v rozhovoru Přece tady nebudeme sedět na sucho z téhož nakladatelství se Petr Placák nedávno zesnulého nakladatele Ladislava Horáčka rovněž místy ptal na věci, u kterých by se dalo předpokládat, že by je měl či mohl znát, ale přeci jen v mnohem menší míře.)

Recenzovaná kniha tak funguje především v momentech, kde nabízí nekonvenční průhled do každodennosti muže, který byl za každého režimu v opozici. Sám Bok ostatně rozumně dodává, že by měl problémy s většinovou společností i v Anglii a „všude jinde na světě“. Je to ukázka, že „po svém“ a svobodně se dá žít v každé době, ale za nemalou cenu; a v tomto smyslu svazek plně odpovídá názvu.

Druhou stranou mince jsou Bokovy přehnaně jednoznačné a černobílé názory: velmi rychle a velmi snadno je připraven šmahem zatratit všechny komunisty i ty, kteří neodpovídají jeho představě o čistotě a bezúhonnosti. I takovým nepříjemným hlasům „nepoddajných“ by však společnost měla být schopna a ochotna naslouchat.

© Jan Lukavec
Článek vyšel v Respektu 16.8. 2015, na iLiteratura.cz se souhlasem redakce

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 45 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

60%autor článku   53%čtenáři

zhlédnuto 1212x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce