Filip, Aleš; Musil, Roman (eds.): Gottfried Lindauer 1839–1926. Plzeňský malíř novozélandských Maorů

Filip, Aleš; Musil, Roman (eds.)
Gottfried Lindauer 1839–1926. Plzeňský malíř novozélandských Maorů

ukázka kultura

Podle známého výroku Ernsta Hanse Gombricha je v dějinách umění možné všechno, ale ne vždy a na každém místě. Gottfried Lindauer byl ve správný čas na správném místě, a dosáhl tak zdánlivě nemožného: stát se jako Středoevropan původem i uměleckým školením jednou z rozhodujících uměleckých osobností vzdáleného Nového Zélandu.

Aleš Filip a Roman Musil (ed.) Gottfried Lindauer: 1839–1926: plzeňský malíř novozélandských Maorů. Západočeská galerie v Plzni; Arbor vitae, Řevnice, 2015, 279 s.

Úvod

Podle známého výroku Ernsta Hanse Gombricha je v dějinách umění možné všechno, ale ne vždy a na každém místě. Gottfried Lindauer byl ve správný čas na správném místě, a dosáhl tak zdánlivě nemožného: stát se jako Středoevropan původem i uměleckým školením jednou z rozhodujících uměleckých osobností vzdáleného Nového Zélandu. Ač je umělcem s pozoruhodným životním osudem, jeho tvorba dlouho čekala na komplexní zhodnocení. Na Novém Zélandu, kam odešel v roce 1874, patří k nejpopulárnějším uměleckým osobnostem koloniální éry a jeho dílo je zde právem považováno za součást národního kulturního pokladu. Naopak v českém prostředí je tento autor, narozený v Plzni, téměř neznámý. Z celku jeho díla jsou nejlépe zpracovanou částí portréty původních obyvatel Nového Zélandu – Maorů, v reprezentativním výběru jejich slavných osobností. Oproti tomu Lindauerovy podobizny novozélandských obyvatel evropského původu dosud nevzbudily větší zájem, takže jim nebyla věnována téměř žádná pozornost. Ani malířova raná tvorba, žánrově se dělící na portréty a náboženskou historickou malbu, nebyla doposud uměleckohistoricky reflektována.

Unikátním rysem Lindauerových obrazů s tematikou původních obyvatel Nového Zélandu, pro nějž těžko hledáme paralely v jiných částech světa, je volba zobrazovacího modu, který dokonale vyhovoval nárokům maorských kmenových komunit na funkci a smysl portrétu jako média zprostředkujícího kontakt se zpodobenou osobou. Z tohoto hlediska byla rozhodujícím kritériem iluzivní přesvěd- čivost a mimetická kvalita obrazu, přesně v tom smyslu, jak o ní psal už Plinius starší ve své známé anekdotě o soutěži malířů Zeuxida a Parrhasia. Vystavené Lindauerovy obrazy vyvolávaly u maorského publika velmi živou odezvu, lidé před nimi trávili celé hodiny, rozmlouvali s nimi a přisuzovali jim takřka magickou moc. Pro docílení realistického iluzivního efektu Lindauer při malbě portrétů velmi často využíval fotografických předloh, které dokonce promítal na plochu plátna s cílem dosáhnout co nejpřesnějšího přepisu vizuální informace. Zatímco dříve byl takový postup chápán jako určitá degradace malířské práce, jak z hlediska umělcovy invence, tak i jeho dovedností, v současné době se využití mechanických optických pomůcek jeví jako přípustná intermediální strategie. Malíř David Hockney ve své knize Tajemství starých mistrů hledá její počátky už u staronizozemských malířů 15. století. Jeho argumenty sice neobstály před přísnou uměleckohistorickou kritikou, přesto jasně poukázal na staletou tradici malířského iluzionismu, zakládajícího svoje působení na co největší míře podobnosti se zobrazenou skutečností. Využití fotografických předloh bylo věrohodně prokázáno u řady slavných malířů konce 19. století, zvláště v mnichovském prostředí, např. u Franze von Lenbacha, Franze von Stucka a Gabriela von Maxe.

Pro účin Lindauerových maorských portrétů však není důležitá jen jejich realistická popisnost, nýbrž i heroický charakter, vážnost hraničící až s hieratičností. Na rozdíl od autorových portrétů Evropanů u nich hrají důležitou roli doprovodné atributy – oděvy, amulety, šperky, zbraně, účesy a samozřejmě tetování, které vyjadřují osobní identitu zpodobeného i jeho příslušnost ke konkrétnímu kmenu. Tyto atributy vnímá divák evropského původu zpravidla jen jako dekorativní elementy, zatímco maorský pozorovatel je dokáže „přečíst“ a dešifrovat. V Evropě byl kladen podobný důraz na doprovodné atributy portré- tovaného, ať už stavovské či profesní, v malířství éry biedermeieru. K jeho tradici se Lindauer hlásí i hladkou valérovou malbou, jejíž povrch však může připomí- nat také fotografickou emulzi. K systematickému zájmu o maorskou tematiku, projevovanému též žánrovými obrazy, Lindauerovi dopomohli dva mecenáši a propagátoři jeho díla, s nimiž uzavřel celoživotní přátelství, Henry Partridge a Walter Buller. K objednavatelům jeho obrazů patřili i samotní Maorové, což svědčí o jejich důvěře, která v koloniálním prostředí zdaleka nebyla běžným jevem. Jak je patrné z umělcovy korespondence, snažil se původním obyvatelům Nového Zélandu přiblížit a studovat jejich kulturu. Svůj zájem sdílel s Partridgem a Bullerem – s určitou nadsázkou lze konstatovat, že společně vytvářeli Walhallu slavných Maorů. V první polovině 19. století maloval Charles Bird King heroické portréty severoamerických Indiánů, jimž se dlouhodobě věnoval se snahou o vytvoření ucelené portrétní galerie. V tom můžeme vidět jednu z mála analogií k úsilí Gottfrieda Lindauera a jeho mecenášů. Kromě něj se maorské tematice na Novém Zélandu systematicky věnoval o generaci mladší malíř Charles Goldie, místní rodák, který studoval na Akademii Julien v Paříži a publikum zaujal živější, modernější malbou s naturalistickými efekty a existenciálním podtextem.

Lindauerova spletitá životní pouť přitahovala hlavně zájem popularizujících životopisců, mnohdy postrádajících potřebnou míru kritičnosti. Tím se začal fabulovat umělcův životní příběh s řadou nepřesných a zavádějících údajů, což se týká zejména jeho osudů před odchodem na Nový Zéland. Proto bylo nutno revidovat i některá základní fakta, týkající se například jeho výtvarného školení nebo počátků umělecké kariéry. V prvním, heuristicky zaměřeném textu, který se týká jeho středoevropského působení, bylo nezbytné opírat se o nový archivní výzkum s řadou naprosto překvapivých zjištění. Jinak by nebylo možné vytvořit kritickou rekonstrukci umělcova života a díla, jejíž souhrn přináší Kalendárium na úvodních stranách této knihy. Jedním z nejdůležitějších výsledků tohoto bádání je nové zhodnocení role a významu malíře Carla Hemerleina v počátcích Lindauerovy umělecké dráhy. V kapitole o umělcově působení na Novém Zélandu mohl historik umění Leonard Bell navázat na výsledky svého dlouholetého výzkumu, s nímž byla seznámena i česká odborná veřejnost v časopise Umění v roce 2000. Bellova tehdejší studie sehrála v novém zájmu o plzeňského rodáka v českém prostředí iniciační roli. Bylo to v době, kdy se po desetiletích zpochybňování umělecké hodnoty Lindauerova díla prosadil odlišný a v současné době převládající interpretační koncept, založený na reflexi jeho specifických kvalit. Jednou z klíčových otázek pro pochopení Lindauerovy tvorby je vztah mezi fotografickou předlohou a malovaným portrétem, o němž na základě aktuálních poznatků objevně píše Ngahiraka Masonová. Další tři texty jsou věnovány speciálním tématům, která přesahují monografické zaměření této publikace. Lada Hubatová-Vacková zkoumá recepci tradičního maorského ornamentu, který se uplatnil jak v dřevořezbách, tak v tetování, v evropském prostředí. Milan Kreuzzieger řeší ve svém metodologiicky zaměřeném příspěvku východiska postkoloniálního a kosmopolitního diskurzu, které následně vztahuje k dílu Gottfrieda Lindauera. Tomáš Winter seznamuje čtenáře s inspirací kulturami Oceánie v českém prostředí. Životopisné medailony představují osobnosti portrétovaných plzeňských měšťanů i Maorů.

Současná výstava Gottfrieda Lindauera, u jejíž příležitosti tato kniha vychází, uskutečněná v rámci projektu Plzeň – Evropské hlavní město kultury 2015, je historickou událostí svého druhu, neboť v umělcově rodišti je poprvé prezentována významná kolekce jeho děl, vytvořená v jeho druhé vlasti, v Oceánii. Význam celého projektu umocňuje obřad zástupců maorské komunity, jehož smyslem je navrácení duše zemřelého umělce z Nového Zélandu do rodného města. Spojení dvou kultur – evropské, která mu dala jeho umělecké vzdělání, a exotické oceánské, která ho fascinovala – je u Lindauera jedinečné a dává tušit nadčasovost díla, které po sobě zanechal. Jsme přesvědčeni o tom, že výstava Gottfrieda Lindauera v Západočeské galerii v Plzni se odehrává ve správný čas na správném místě, a že spolu s touto publikací představí divákům a čtenářům úchvatné panorama netušených kulturních horizontů.

Celou ukázku ve formátu .pdf naleznete zde.

© Aleš Filip a Roman Musil
Ukázka z knihy Gottfried Lindauer: 1839–1926: plzeňský malíř novozélandských Maorů
na iLiteratura.cz se souhlasem nakladatelství Arbor Vitae

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.