Osmiletá holčička Ema si jednoho dne všimne, že se doma něco změnilo. Tatínek není ve své kůži, cosi píše na mobilu a Emy ani maminky si nevšímá. Dokonce je mu jedno, že Ema propichuje koblihy ukazováčkem. A přitom dřív pusinkoval Emu a maminku celé hodiny, než vyrazil do práce! Když ho nerozhodí ani cílené zapatlání ubrusu marmeládou, usoudí Ema, že tu něco nehraje, a rozhodne se záhadě přijít na kloub. Do pátrání zapojí i dospělé: nejdřív babičku a nakonec i výstřední sousedku, která je čarodějnice – má totiž fialové vlasy, fialovou motorku a rodiče o ní zásadně mluví jako o „té staré čarodějnici“.

Dětskou prvotinu Rudolfa Krále s názvem Ema a pusinkový lupič vydalo letos v létě nakladatelství Mladá fronta, o ilustrace se postaral Lukáš Urbánek. Ten bude zkušenému čtenáři dětské literatury povědomý: se svými výtvarnými počiny se několikrát úspěšně prosadil v soutěži Zlatá stuha (Hurá na kajak! v roce 2012, Babočky 2010), knihy Doktor Racek jede na prázdniny a Doktor Racek na horách, na kterých se podílel coby spoluautor, byly dokonce nominovány na cenu Czech Grand design.

Hlavními hrdiny knihy Rudolfa Krále Ema a pusinkový lupič jsou outsideři a lidé všelijak svérázní. Holčička Ema a její dospělé kamarádky totiž brzy zjistí, že za nepohodu v rodině může Vincent, zloděj pusinek. Každé noci se připlíží k Eminým rodičům, nakrade pusinky a zmizí. Chybějící polibky pak způsobí, že se tatínek chová chladně a nemá se ani k mamince, ani k Emě. Vyjde však najevo, že Vincent není žádný padouch, spíš chudák, který potřebuje pomoc. Celých čtyřicet let ho totiž nikdo nepolíbil. „Člověk vydrží bez jídla asi deset dnů, bez vody tři dny a bez pusinek nejvýš pár let,“ poučil ho pan doktor, když musel být Vincent kvůli nedostatku pusinek hospitalizován. A tak Ema a její tým stojí před novým úkolem: sehnat pro chorobně nesmělého Vincenta nějakou přítelkyni, aby přestal obtěžovat svoje okolí. Ideální volbou se zdá být motorkářka zvaná Vichřice, žena tak veliká, že o ni žádný muž nestojí. Jenže jak dát dohromady Vincenta, který před každou nápadnicí doslova oněmí, s ráznou Vichřicí, které se bojí i policie?

„Vincente, odpoledne jdeme tancovat. Přijde tam jedna naše kamarádka a my tě s ní dáme dohromady. Umíš tancovat?“ Vincent otevře pusu, vykulí na holčičku oči a ozve se jeho staré známé: „Hýýýýýý…“ Babička ho konejšivě poklepe po ramenou. „To nic, nebojte, já naučila tancovat i horší exoty.“ Ema má pocit, že babička maličko lže, ale radši nic neříká, protože se zdá, že se Vincent trochu uklidnil. Obývací pokoj se změnil v taneční parket. Babička najednou vypadá mnohem mladší a větší, jistými kroky vede Vincenta po prošlapaném koberci. (…) „Podívejte,“ řekne babička, když se ti dva zastaví. „Takhle to nejde. Vy tancujete nohama, ale to je špatně. Nohy jsou pitomý, musíte tancovat ušima.“

Rudolf Král píše v sympatických, jednoduchých větách, které pochopí i malé dítě a které neztratí své kouzlo ani při hlasitém předčítání. Text navíc obsahuje i několik nenápadných vtípků pro dospělé. I když se v originálně pojatém příběhu vypráví hlavně o lásce a o tom, jak těžké pro někoho může být nalézt tu pravou, melancholie nebo smutek v ději nemají místo. Když se totiž Ema s babičkou pustí do práce, stane se z namlouvání radostná a trochu divoká hra, která nemůže skončit jinak než dobře: kníratý kavalír, Vincentův sok, je v závěru poražen (odnesen i s kabátem do čistírny) a lásce už nic nestojí v cestě.

V Emě a pusinkovém lupiči hrají důležitou roli ilustrace Lukáše Urbánka, bohužel roli ne zcela pozitivní. Rozverně napsaný text se málem ztrácí v záplavě obrázků, které mají působit jako malované propiskou v dětské ruce, ale namísto toho připomínají spíš pouťovou atrakci a srší vtipem za každou cenu. To, co je v textu naznačeno dvěma slovy, a zůstává tak ponecháno čtenářově fantazii, obrázek často přebije: „Z té výšky vypadá babi v puntíkatých plavkách na lehátku jako roztomilá veliká beruška“ a buch, na další stránce doslovná karikatura obézní babičky v plavkách. Důležitým motivem každé druhé ilustrace je potom mohutné poprsí některé z hrdinek. Obrat „každé druhé“ netřeba chápat jako nadsázku: podle nezávazné statistiky autora této recenze se jedná o dvacet devět z třiapadesáti celostránkových ilustrací, přičemž dvě z nich vlastně zobrazují jen a pouze babiččina prsa. Autor recenze přitom vůbec nebojuje za prudérnost v dětské literatuře. Jasně, karikatura stojí na přehnaném zdůraznění význačných tělesných rysů. Jenže ono to brzy začne působit obsesivně, ohraně a ve výsledku i rušivě.

Kniha Ema a pusinkový lupič zaujme především svou netradiční zápletkou, zajímavými postavami, optimistickým vyzněním a několika pěknými nápady. Ocení ji děti ve věku hlavní hrdinky, tedy zhruba osmileté, které už umí samy bez potíží číst. Výtvarné zpracování, i když po formální stránce vypiplané, bohužel za textem knihy zaostává.