Gutfreund, Amir: Jídlo se nevyhazuje

Gutfreund, Amir
Jídlo se nevyhazuje

recenze beletrie zahraniční

Prvotina Amira Gutfeunda Jídlo se nevyhazuje (v originále Šoa šelanu, Náš holokaust), představuje jeden z mnoha literárních textů, jejichž tématem je zřejmě nejtragičtější dějinná událost dvacátého století.

Proč se jídlo nevyhazuje
Amir Gutfreund:
Jídlo se nevyhazuje. Přel. Magdalena Křížová, Garamond, Praha, 2012, 439 s.

Prvotina Amira Gutfreunda Jídlo se nevyhazuje (v originále Šoa šelanu, Náš holokaust), představuje jeden z mnoha literárních textů, jejichž tématem je zřejmě nejtragičtější dějinná událost dvacátého století. Gutfreund popisuje holokaust jako podvojnou entitu: na jednu stranu ten veřejný, se všemi fakty, svědectvími, obětmi a každoročními minutami ticha, ohlašovanými houkání sirén; a pak ještě druhý, rodinný holokaust (k němuž ostatně odkazuje i originální název knihy), ten, který se jako nezvaný příbuzný ocitne na všech rodinných sešlostech od obřízky až po pohřby, obestřený traumatickým (a tedy i neustále přitažlivým) mlčením, navždy spojující všechny přeživší, jejich příbuzné a děti, stejně silně jako společné geny.

Zatímco na veřejném holokaustu není směšného vůbec nic, v rodinném holokaustu lze objevit řadu křečovitě směšných situací, celé panoptikum postav poznamenaných na těle i na duchu. Jako by z nich po hrůzné zkušenosti zbyly pouhé skořápky, a ačkoli přežily válku a třeba i založily rodiny, ve skutečnosti dávno zanikly společně se světem, z něhož vzešly. Jiné postavy v sobě nesou pozoruhodnou jiskru života, skrytou pod rouškou šílenství, jako „svůj vlastní bratr“ Geršom Klima, který se jednou za čas nechá dobrovolně zavřít do blázince ještě dříve, než jeho šílenství propukne. Panoptikum postav je nápaditě vystaveno na paralelismu: Amir nachází svůj zrcadlový obraz v Němci Hansi Odermanovi, sarkastická kamarádka Efi je protipólem Amirově ženě Anat, která se rozhodla zachránit všechny chudé v zemi.

Z celé sbírky kuriózních příbuzných se osou příběhu stanou dva „dědečci“ – děda Lolek a děda Josef. Ani jeden z nich nebyl ve skutečnosti pravým dědečkem, ale byli přijati na základě „zákona semknutí“ přeživších: zubožené a rozbité rodiny byly důkladně slepeny a trhliny zamaskovány celými zástupy dědečků, strýců, tetiček a bratranců. Děda Lolek za války bojoval v Andersově armádě, nikdy nebyl v jediném koncentráku. Jeho hebrejština je plná chyb, taky hodně pije, kouří, nikdy se nehrbí a je tak trochu antisemita. Zkušeným okem skrblíka hodnotí další životaschopnost čajových sáčků vytažených z hrnků a tomuto procesu říká selekce. Jeho protipól, děda Josef, je zbožný muž, jenž se stará o nemocnou ženu a postiženého syna a vedle horlivého plnění dobrých skutků si tu a tam najde i čtvrthodinku na studium na univerzitě. Děda Josef prošel přinejmenším dvanácti ghetty, koncentráky a tábory a nyní stojí jako posvátný pilíř v rodině bezvěrců. Životní příběh dědy Josefa funguje jako jakési lepidlo, jež slepuje střípky vyprávění všech ostatních, posledním dílem skládanky rodinného – „našeho“ – holokaustu.

O celém tomto panoptiku vypráví Amir, jehož rodiče patřili mezi příslušníky jakési „jedenapůlté generace“, kteří „byli za holokaustu dostatečně mladí, aby se dali dohromady a založili rodinu“. Amir je rodinným holokaustem přitahován jako kouzelnou sítí tajemných zákazů, podivných pravidel, opojných náznaků. Jak chlapec v knize roste, mění se a zraje i jeho pohled na holokaust. Zatímco spolu s kamarádkou Efi jako děti hladověli, aby se přiblížili alespoň stínu tajemného utrpení, v dospělosti zpracovává téma racionálně: sbírá a zaznamenává vzpomínky přeživších z vlastní rodiny, nicméně i tato racionalita se blíží obsesi. („Všechno musí být zdokumentováno, zločinci i oběti. Musíme vyvinout veškeré úsilí porozumět, jak jen to je možné.“) Jeho poctivá snaha o porozumění naráží na hranice představitelného. Říká, že lze pochopit sadisty, kteří byli během války opojeni tím, že „ačkoli dělali ty nejhorší myslitelné věci, pořád ještě to bylo dovoleno“. Takoví lidé jsou kolem i dnes, jen jim všednost a každodennost určuje hranice, za niž je nenapadne jít. Jak ale porozumět těm členům SS, „kteří vstoupili do nejčistší vojenské organizace světa a přísahali, že nebudou lhát, podvádět, pít ani mluvit sprostě“? Kdo jsou ti, kteří za války jen dobře dělali svoji práci, necítili zášť k Židům, ti, jejichž „morální štít zůstal bez poskvrnky“? Kde se vzali a co se s nimi stalo po válce?

Černobílý svět chlapce Amira se postupně rozbíjí („… na nikoho se nedá ukázat prstem, říct, tady je to bolavé místo, tady se to musí vyhojit“), zbývají jen úlomky rozbitého zrcadla, již neexistující svět, kde se banalita válečného zla proplétá s malostí života, který Židé vedli před válkou. Tak jej alespoň popsal blázen Hirsch, před válkou vážený šámes slavného rabína z Tipowa: „Moudří mužové se snaží proniknout co nejhlouběji do rabínských spisů […]. A otázky, které si kladou, jsou stále menší a menší, sestupují do hloubky k detailům velikosti pírka, kosti, vejce. Otázky se zmenšily. A věřte mi, příteli, lístky s žádostmi o radu, které jsem předával rabimu, se týkaly samých titěrných bezvýznamností: cibule, která upadla na znečištěná kamna. Drobet uvízlý v slámce. Malé otázky, stín otázek. Kam se podělo bohatství života, jeho hluboké tajemství?“ (s. 260) Vyvíjí se i pohled na zlo. Pro přeživšího otce byl zlý především ten, kdo zabíjel a střílel. Amir, který spojuje příběhy své rodiny s pečlivým studiem „velkého“ holokaustu, poznává zlo vycházející z administrativních úkonů a od psacích stolů, ze zkaženosti, zbabělosti anebo strachu. Ačkoli se Gutfreund dotýká tématu ztělesňujícího nepředstavitelné zlo, píše s podivuhodnou lehkostí. Snad je to tím, že podobně jako David Grossman ve svém slavném a do češtiny přeloženém románu Viz láska vychází z dětské perspektivy, která se s vypravěčovým dospíváním prohlubuje, snad také tragikomickou lidskostí hrdinů a příběhů.

Holokaust autor přitom nijak nezlehčuje, s pečlivostí a poctivostí hledá odpověď na otázku, kterou si pokládají mnozí jiní: kdo byli strůjci, kdo oběti holokaustu? Jak je se to vůbec mohlo stát? Jak je možné s tím vším žít? Odpovědi, které nachází, přitom nejsou nijak černobílé, jednoduché, uzavřené. Ačkoli by si rád vytvořil svět, v němž by každý údaj byl zaznamenán, posouzen a odsouzen – ostatně se stane majitelem kartotéky, jež pečlivě mapuje nacistické zločiny –, nachází jevy, které se vzpírají kategorizaci: bolest, hrdinství, šílenství a utrpení.

Zajímavým paratextem je dovětek, který vysvětluje autobiografičnost knihy. Některé postavy z knihy představují totiž poctu Gutfreundovým za války zemřelým příbuzným, jimž v knize prodloužil život, jiné postavy vznikly jako mozaika složená z různých rodinných příběhů i z vyšinutého světa nacistického Německa.

Za zmínku stojí i Gutfreundova hebrejština plná kontrastů, místních i historických odlišností a jazykových hříček. Samozřejmě ne vše z jazykové rozmanitosti je převeditelné do češtiny. Nicméně Gutfreund v jednom rozhovoru přirovnal originální text ke krásné dámě a překlad k cestě, na kterou se dáma vydává. Žena v cílové destinaci může vypadat unaveně a vyčerpaně, možná má pomačkané šaty a potřebuje se znovu trochu nalíčit, nicméně pokud je stále krásná, vše je v pořádku. To se jistě překladatelce Magdaleně Křížové povedlo.

© Natalie Baránková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 45 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

57%čtenáři

zhlédnuto 1824x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce