PeKå Englund (*1968) působil téměř třicet let svého života jako novinář. Tuto profesi si zvolil proto, aby se mohl naplno věnovat psaní a zároveň dodržet slib, který dal sám sobě: že neskončí jako jeho dědeček. Ten totiž v mládí rozepsal román, celý život na něm pracoval, ale nikdy ho nedokončil. PeKå Englund se pustil do psaní románu až nedávno, s úspěšnějším výsledkem než dědeček, a v dubnu 2015 vydalo nakladatelství Norstedts jeho knižní debut Född på en söndag (Nedělňátko).

V knize se prolínají dvě časové roviny, které se k sobě postupně přibližují, až se nakonec spojí. Jak titul napovídá, hlavní postava se narodila v neděli. Je jí muž jménem Jarl Englund, v dětství nazývaný Jalle. První linie, označená v názvu kapitoly jako DÅ (TEHDY), sleduje dětství, dospívání a časnou dospělost Jalleho, který příběh vypráví v ich-formě z pohledu poněkud zvláštního dítěte. Ve druhé linii, nazvané NU (TEĎ), pozorujeme již dospělého Jarla a jeho životní osudy zvenčí, aniž bychom měli možnost nahlédnout mu do mysli a poodhalit tak jeho vnitřní pochody. Jalle působí jako osůbka veskrze sympatická, je to na svůj věk vážný, ale hodný kluk s milou zálibou v postavičkách z Tintina, které vidí všude kolem sebe. Z dospělého Jarla oproti tomu může čtenář mít občas mrazení v zádech. Se svým pragmatickým náhledem na svět, který sleduje zcela objektivně a bez emocí, občas působí až psychopaticky. Autor však psychologické rovině nevěnuje velký prostor, a tak si kniha z větší části zachovává lehké a humorné vyznění.

Nedělňátka prý mívají štěstí, což je však v Jalleho případě diskutabilní. Setkáváme se s ním v 70. letech, jednoho nedělního rána, kdy leží v posteli vedle Ní, pozoruje její vlasy rozprostřené na polštáři a třpytící se na slunci jako zlaté nitě a nechce ten okamžik klidu a štěstí zničit tím, že by Ji probudil. Je to totiž jen a pouze Ona, kdo rozhoduje, zda toto nedělní ráno bude dobré, a Jalle musí udělat vše proto, aby Ji učinil šťastnou. Kdo je Ona? Na první stránce se může zdát, že Ona je přísná manželka a Jalle podpantoflák. Ve skutečnosti je však ta krásná, milovaná, zato zřídkakdy milující a s nepřiznanými psychickými problémy se potýkající žena jeho matka. Vytvořila z Jalleho života skleněnou tabuli, po které musí její syn našlapovat s nejvyšší opatrností, protože každý jeho krok, dech či myšlenka mohou rozbít křehkou rovnováhu společného soužití. Ublížená žena terorizuje své okolí a všude vidí jen ústrky a nespravedlnosti. Je to ten typ ženy, jakou byste po několika dnech s radostí vyhodili z okna, zamávali jí na šťastnou cestu a užívali si konečně trochu klidu. Kdo by se divil tomu, že se dospělý Jarl ve svém pozdějším životě citově neangažuje?

Největší štěstí zřejmě Jarl v životě měl, když si jeho matka našla laskavého přítele Stena, zapáleného milovníka opery a Marie Callas, a po nějaké době od něj i svého syna odešla. Ve výběru žen svého života Jarl šťastnou ruku nemá – Hanna Kjöle, mladá mezzosopranistka, která má v nastávající operní sezóně zářit jako dravá a eroticky syrová Carmen, je mladší verzí Jarlovy matky. Ať jí partner dopřává sebevíc ubezpečování a ujišťování o její dokonalosti, nikdy ji nezasytí. Jejich vztah je soužití dvou psychopatů – jednoho citově chladného a druhého překypujícího emocemi. Proč Jarl mrhá svou energií na Hannu, když při svém postavení a schopnostech může získat jakoukoliv ženu? Jak se dá přežít vztah, ve kterém jde partnerovi jen o něj samotného? Možná chtěl autor ukázat, jak obtížně se lze vymanit ze vzorců chování, ve kterých jsme vyrostli a které nás pevně drží ve svých klepetech. A vzhledem k tomu, že hlavní postava sdílí stejné příjmení s autorem, se nabízí myšlenka, zda autor při zpracování tématu nevycházel z vlastních zkušeností.

Per neboli PeKå Englund (PeKå odkazuje na zkratku PK, která se vztahuje k jeho dřívějšímu jménu Per Karlsson) nepíše nijak stylisticky obtížně a kniha se čte velmi dobře a rychle, střídající se kapitoly DÅ a NU jsou krátké a svižné a dodávají příběhu příjemné napětí. Knihou se táhne červená nit komiksu Tintinova dobrodružství a umění slavné operní divy Marie Callas. Jalle i Jarl nacházejí všude situace podobné těm z Tintina. Po přečtení knihy tak čtenář získá celkem dobrou znalost názvů alb, jmen hlavních i vedlejších postav, jejich charakterů a hlavních zápletek. Nejen díky odkazům na Tintina je Nedělňátko příběh povětšinou odlehčený a mile vtipný, například když si Jalle sepisuje seznam všeho, co už se matčin přítel naučil ve vztahu s ní dělat správně, a na čem musí ještě zapracovat. Je však škoda, že stejnou lehkost nedokázal spisovatel udržet v celém příběhu, který je s hrdinovým dospíváním stále vážnější a blíží se spíše tragikomičnosti, což ubírá knize na celkovém dojmu.

Švédská literatura nyní po éře detektivních románů vstupuje do období, kdy si stále větší oblibu získávají humorné příběhy. Byla by škoda, kdyby se PeKå Englund, jemuž koneckonců nechybí talent, vrátil ke svému slibu nepsat beletrii. V příští knize by mohl čtenářům naplno naservírovat svůj smysl pro humor, který jim dal v Nedělňátku zatím jen ochutnat.

Rozhovor s PeKå Englundem (švédsky)