Tomanová-Weisová, Helena: Výhled z Hradčan

Tomanová-Weisová, Helena
Výhled z Hradčan

recenze historie

Zaniklé pražské soužití jednotlivých kultur a jejich vzájemnou přátelskou toleranci autorka možná mírně idealizovala. A to, že následující období šmahem nazvala „půlstoletím barbarství“, bylo možná zase až přehnaně příkré. I tak má ale její svědectví dodnes svoji cenu. Minimálně pro přežití existence německé menšiny v našem kulturním povědomí.

Vzpomínky jedné z posledních pamětnic (a příslušnic) pozoruhodné komunity pražských Němců
Helena Tomanová-Weisová: Výhled z Hradčan. Přel. Vratislav Slezák, Praha, Argo, 2015, 120 s.

Helena Tomanová-Weisová (1912–2007) u nás není obecně příliš známá. Přesto byla asi jednou z posledních pamětnic pozoruhodné komunity pražských Němců, jejíž někteří členové se světově proslavili. Znala se s Maxem Brodem, E. E. Kischem, Oskarem Baumem či první snoubenkou Rainera M. Rilkeho. V mládí se rozhodla být německou herečkou, nacisté ale roku 1942 popravili jejího židovského manžela a ona se před transportem zachránila jen díky falešnému rodnému listu poskytnutému rodinným lékařem. Po válce si změnila jméno (inspirujíc se přitom názvem klasické básně Toman a lesní panna), vdala se a stala se (českou) herečkou a pak především jazykově výborně vybavenou rozhlasovou redaktorkou a překladatelkou. Poslední redaktor Prager Tagblattu Rudolf Thomas, který spáchal po podpisu mnichovské dohody sebevraždu, autorce kdysi radil, aby se místo herectví věnovala literární tvorbě: „Psát můžeš, i když zestárneš.“ Avšak podle této výzvy se zřejmě Tomanová-Weisová začala řídit až na sklonku života. V roce 1996 Argo publikovalo bilingvní vydání její knihy Setkání v Praze / Begegnungen in Prag, pak milostný příběh odehrávající se v předvečer války Kamenný oblouk a letos totéž nakladatelství na tuto dvojici navázalo útlou knížkou Výhled z Hradčan. Setkání v Praze představovalo ucelený soubor textů, který zajímavě přibližoval známé pražské německé spisovatele i z jejich méně známé, soukromé stránky. Nově vydaný výbor bohužel onu tematickou sevřenost Setkání trochu postrádá, i když je chvályhodné, že pro lepší čtenářovu orientaci kniha obsahuje hned dva doprovodné texty, přehledně shrnující život a dílo Tomanové-Weisové. V nejnovější publikaci najdeme autorčiny vzpomínky na její hereckou dráhu a práci v rozhlase, ale především na válku (například na Němce, kteří jako tichou formu protestu zvolili možnost být občany Protektorátu), svědectví o aktech hrdinství, a to nejen toho protinacistického (například o lékaři Františkovi Vaněčkovi, který „v květnových dnech roku 1945 zachránil internované německé děti a odvezl je do bezpečí švýcarského velvyslanectví“). Četné autorčiny příběhy jsou přitom tragické, třeba o jisté lidické ženě, která dva roky vychovávala cizí dítě v domnění, že jde o jejího potomka, než ho musela vrátit jeho skutečným německým rodičům.

Kniha přetiskuje i autorčina vyjádření o tom, jak coby Němka vnímala českou meziválečnou kulturu; připadala jí „živější, svěžejší, neopotřebovanější než ta německá“. A jak po listopadové revoluci reagovala na „ohavná trička s podobiznou Kafky na prsou“: „Nejprve jsem se na ty zástupy návštěvníků zlobila, ale pak náhle jsem místo nich spatřila všechny ty spisovatele, které jsem znala, jak defilují pražskými ulicemi.“ V hodnocení zničení či kontinuity světa německé menšiny autorka poněkud kolísá: někde nostalgicky konstatuje, že „zvláštní trojice českého, německého a židovského ducha, která formovala její tvář“, se z Prahy navždy ztratila (Setkání v Praze). Jindy ale optimističtěji nachází jistá rezidua: Rilkeho či Baumovy knihy vracející se do pražských knižních regálů, v pražském parku zaslechnutou dětskou říkačku Eniky beniky kliky bé, či přesněji v německé verzi Enike benike, Klike be (podle ní zbytek pražské němčiny), přátelská setkávání odsunutých Němců a nových obyvatel jejich bývalých domů. Zaniklé (nejen) pražské soužití jednotlivých kultur a jejich vzájemnou přátelskou toleranci autorka možná mírně idealizovala a to, že následující období šmahem nazvala „půlstoletím barbarství“, bylo možná zase až přehnaně příkré. I tak má ale její svědectví dodnes svoji hodnotu a cenu. Minimálně pro přežití existence německé menšiny v našem kulturním povědomí.  

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 39 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

60%autor článku   51%čtenáři

zhlédnuto 1126x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce