Stefanescu, Daniela: Země panenek

Stefanescu, Daniela
Země panenek

ukázka beletrie zahraniční

V dobách, kdy žili na Olympu bohové ještě v plné parádě, žila v Heladě, tedy ve starém Řecku, mladá, opuštěná, hodná a zasněná dívka Aleona. Jejím jediným potěšením bylo pobývat o samotě, ponořená do svých myšlenek. Uzavírala se do nich jako za zeď, která ji oddělila od zbytku světa.

Daniela Stefanescu: Země panenek

V dobách, kdy žili na Olympu bohové ještě v plné parádě, žila v Heladě, tedy ve starém Řecku, mladá, opuštěná, hodná a zasněná dívka Aleona. Jejím jediným potěšením bylo pobývat o samotě, ponořená do svých myšlenek. Uzavírala se do nich jako za zeď, která ji oddělila od zbytku světa.

Od lidí ji vzdalovala nejen její plachá nespolečenská povaha, ale i fyzický vzhled; byla hodně ošklivá: měla úzké čelo, tmavé, ale malé a nerovnoměrné oči, bledou tvář, jako by se v ní krve nedořezal, dlouhý, příliš úzký nos, širokou pusu a rovněž příliš úzké rty.

Byla poloviční sirotek po mamince, úžasné ženě, jejíž nit života se přetrhla příliš brzy. Tatínek nechal dítě na starosti příbuzným a založil si novou rodinu.

Aleona vyrůstala u své tety spolu s bratrancem a sestřenicí. Byla opuštěná, chybělo jí rodičovské teplo a každý den musela snášet tetinu nespravedlnost a výsměch jejích dětí.

Pomalu, jak roky plynuly, se zrodila a prohlubovala propast mezi ní a ostatními lidmi. Všichni se na ni osopovali, nikdo se na ni neusmál ani jí neřekl vlídné slovo, nikdo se s ní nepokusil sblížit, protože ve skutečnosti ji nikdo neznal.

Celé hodiny, ba dokonce celé dny nevyměnila slovo s jediným dospělým člověkem. Měla ráda jen děti. Když se cítila příliš osamělá a opuštěná, vyhledávala jejich společnost. Ony jí rozuměly nebo se tvářily, že jí rozumí, a zahrnovaly ji veškerým citem a vřelostí, jaké jsou ve své upřímnosti a štědrosti schopny.

Jednoho dne, když z okna pozorovala list jednoho stromu, měla Aleona divnou vidinu. Zdálo se jí, že na jedné větvi vidí svého bratrance, jak se na ni od ucha k uchu zubí. Vyděšeně odvrátila zrak a na vršku dalšího stromu se houpala jeho sestra a šklebila se na ni. Pak měla dojem, že k ní rozčileně žene jejich matka, její teta, s rukou napřaženou, jen ji uhodit, jako se to stávalo, když Aleona byla malá. Kamkoliv se podívala, narážela jen na známé bytosti, které se jí smály nebo si na ni výsměšně ukazovaly. Znechuceně si rukou zakryla oči. Pak smutným pohledem sjela k zemi, aby ty přízraky zmizely. Najednou v rohu pokoje na koberci zahlédla svou oblíbenou hadrovou panenku z dětství, která tam ležela s ručičkama a nožičkama nahoru jako nemohoucí chroust ležící na zádech... Panenka se na ni přesto usmívala. Byla jediná na tomto světě, kdo se na ni usmíval.

Vzala ji do náruče, sevřela ji, hladila a měla pocit, že se k ní panenka tiskne. Tehdy pochopila, že v tom nedostatku lásky, pochopení a lidského tepla, který ji obklopoval v tetině domě a mezi jejími známými, jí mohou být oporou panenky. V okolním světě, kde vládlo dobro i zlo, ony zůstávaly čisté, nevinné, neposkvrněné jako symbol dobra, vlídnosti a krásy. Tak se Aleona začala sbližovat se světem panenek. V jejich kruhu se cítila chráněna před jakýmkoliv zlem. Zasvětila jim život: starala se o ně, koupala je a česala. Nezajímalo ji nic jiného než vidět všechny panenky zářící krásou a čistotou, jak na ni vrhají vděčné pohledy.

Zeus, když ze svého panství spatřil, jak je Aleona opuštěná, nepochopená svými bližními a jak je oddaná panenkám, pozval si ji k sobě.

Bůh bohů trůnil na zlatém křesle, vychutnával si vonnou ambrózii skýtající věčné mládí a vedle něj se nacházela jeho manželka Hera, oblečená celá v bílém, a její jemná zářivá pokožka byla průsvitnější než látka, která obepínala půvabné tělo.

Na celém Olympu vládlo štěstí, dobrá nálada a klid. Po letech krvavých bojů o trůn získali olympští bohové v čele s přeobávaným Diem naprostou vládu nad ostatními bohy.

Aleona oněměla údivem tváří v tvář vznešenosti a září obyvatel Olympu.

Zeus jí pokynul, aby si mu klekla k nohám, a vysvětlil jí, že ji povolal na Olymp proto, že ji sledoval na Zemi a viděl, jak moc miluje panenky.

Chtěl ji jmenovat bohyní panenek.

„Mě, bohyní?“ zvolala. „Chceš mi tedy darovat nesmrtelnost, Die?“

„Nejdřív musíš projít zkušebním obdobím. Když s tebou budu spokojený, staneš se bohyní. Pamatuj si však, že potřebuji moudrou bohyni.“

„A co to znamená, že budu bohyně panenek?“ zeptala se udiveně.

„V pravý čas se to dozvíš. Zatím stačí, abys věděla tolik: máš ve své moci všechny panenky na Zemi. Dávám ti svobodu k tomu, abys s nimi dělala všechno, co chceš. Můžeš je přetvářet jako opravdový sochař. Plody tvé práce se mohou nějakým způsobem odrazit i na pozemšťanech. Ukaž mi několik důkazů tvé moudrosti a budeš bohyně. Avšak nezapomeň: nepoužívej moc, kterou jsem ti dal, na cokoliv jiného. Jsi absolutní vládkyní všech panenek, ale jenom jich. Nesnaž se rozšiřovat svou moc. Teď můžeš jít.“ 

Celý text ukázky v češtině: 
http://atelier.liternet.ro/articol/16399/Daniela-Stefanescu-Jarmila-Horakova/Zeme-panenek.html
Versiune în română: 
http://atelier.liternet.ro/articol/15539/Daniela-Stefanescu/Tara-papusilor.html

© Jarmila Horáková

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1435x

Inzerce
Inzerce