Když jsem byla malá, líbilo se mi sedávat pod tátovým pracovním stolem, když psal nebo bušil do psacího stroje. Máma mě prosila, abych tam byla hodná a nerušila ho v pracovní době, a já jsem se jí bezelstně zeptala: „A můžu dýchat?“ Klouzání pera po papíru a zvuk psacího stroje Remington mě fascinovaly a podněcovaly moji fantazii.

Jak jsem byla šťastná, když mi táta – sotva jsem se naučila číst – dal poslední naťukaný svazek papírů, který neposlal do žádného divadla, ale zůstal doma! Byl to můj „pracovní“ exemplář. Vzala jsem si pastelky a „opravovala“: přehazovala jsem slova, zaměňovala písmena, škrtala, sem tam i celý řádek, prostě jsem „redigovala“.

Táta si schoval jednu takovou kopii textu, který jsem předělala, tedy spíše počmárala. Byla to divadelní hra Micul Infern (Malé peklo), jejíž úspěch bezpochyby zapříčinila i skutečnost, že verze zaslané divadlům neprošly mýma rukama.

Byl to však můj první kontakt s „redigováním“. Doufám, že od té doby, kdy se stalo mým povoláním, už to dělám mnohem profesionálněji, jako v případě stovek knih vydaných v nakladatelstvích Creangă, Kriterion, Humanitas, Trei atd.

Nerada bych také zapomněla na němčinu, kterou jsem studovala už od prvních školních let a pak v rámci studia germanistiky na Bukurešťské univerzitě. Nakonec jsem se rozhodla, že budu překládat. Tehdy mě napadlo, jestli bych si troufla i na Junga a Freuda? A dokázala jsem to, od Jungových Vzpomínek, snů, myšlenek pro Humanitas až po Freudův Můj život a psychoanalýza v nakladatelství Trei. Nakonec jsem přeložila a redigovala většinu jeho spisů (pro nakladatelství Trei, nakladatelství mého srdce, díky výjimečným lidem, kteří v něm pracují). Překládala jsem z angličtiny a francouzštiny a nezanedbávala jsem ani literaturu, až... se sešlo kolem padesáti knih

Vášeň pro psaní v sobě měli nejen moji rodiče, ale i já, takže jsem v dobách dospívání začala tvořit povídky a črty, které občas vyšly časopisecky. Pak jsem psala knihy pro děti (Ţara păpuşilor /Země panenek/, Fetiţele poartă roz /Holčičky nosí růžovou/). Ale můj život nebyl jen růžový, takže následovaly romány, v nichž literárně zpracovávám jeho části, ale i beletrie (Compoziţie la patru mâini /Skladba pro čtyři ruce/, Intrarea oprită /Vstup zakázán/, Eu sper, tu speri, el (ea) speră... /Doufám, doufáš, doufá…/).

Jako autorka jsem začala spolupracovat s LiterNetem koncem roku 2014, kdy mi publikovali úryvek z mého rozepsaného románu Două supravieţuitoare (Dvě přeživší), který se zakládá na skutečných událostech – léčbě a uzdravení z leukémie mojí milované neteře Claire. Jeho stránky jsem se snažila pravidelně rozjasňovat a celkové vyznění knihy je stejně tak optimistické a klidné jako život její hrdinky od té doby.

Spolupráce pokračovala rubrikou Năzdrăvăniile fetiţelor mele cuminţi (Rošťárny mých hodných holek), kde jsem našim nejmenším, jejich rodičům a prarodičům týden co týden nabízela nějaký příběh. Z jejich ohlasů jsem měla radost: člověka zahřeje na duši, když ví, že i v dnešní době čtenáři reagují a rezonuje v nich to, na co člověk myslí a co cítí ve chvílích, kdy ho spaluje vášeň zvaná psaní.

Text portrétu v rumunštině: http://icr.ro/praga/daniela-stefanescu-tara-papusilor