Nejdražší sestřičko!
Sinisalo, Johanna: Jádro Slunce

Nejdražší sestřičko!

Dystopický román Jádro Slunce líčí kontrafaktuální historii Finska, ve kterém vládne kontrolovaný blahobyt, eugenické postupy a na černém trhu se obchoduje s chilli.

Dnes se mi po Tobě strašlivě zastesklo.
Ze Španělska si nejspíš nic nepamatuješ, byla jsi tenkrát příliš malá. Ani já si toho nepamatuju moc, ale vzpomínám si, že se máma s tátou jednoho dne nevrátili domů. Všechno bylo zmatené, pochmurné a smutné. Nějaký opilý řidič kamionu vjel příliš rychle do křižovatky a rozdrtil auto našich rodičů. Něco takového se může stát jenom v hedonistických státech. Protože jsme ve Španělsku neměly žádné příbuzné, poslali nás do Finska. Mně byly tehdy čtyři, Tobě teprve sladké dva roky.
Dobře si vzpomínám, jak ses první den v Neulapää ostýchala, bála ses cizích pachů a nábytku, nesprávného světla, příliš vysokých stromů v zahradě. Byla jsi ubrečená a sklíčená a já se Tě snažila utěšit, přestože jsem sama byla vyčerpaná steskem, cestováním a vším tím novým a strašidelným. Nebylo jednoduché přestěhovat se z předměstí Madridu na malý statek uprostřed hvozdů kraje Teisko.
Myslím, že Aulikki, naší jediné blízké příbuzné, tehdy bylo už skoro sedmdesát. Měly jsme příbuzných poskrovnu, protože náš táta se narodil z nemanželského svazku, Aulikki se nikdy nevdala. Možná byl otec našeho tatínka mínusový anebo nevyhovoval z nějakého jiného důvodu, to by leccos vysvětlovalo. Nikdy jsem se Aulikki neodvážila zeptat.
Taky mnoho dalších věcí ohledně Aulikki jsem se dovtípila až později – Ty možná nikdy. Aulikki ve čtyřicátých letech poslali coby válečné dítě k adopci do Švédska, a v době, kdy se ve Finsku zákonem ustanovilo definitivní určení pohlaví, byla tudíž v zahraničí. Když jí bylo asi dvacet let, oba její biologičtí rodiče vážně onemocněli. Otec měl problémy s ledvinami, matka dostala rakovinu. Oba byli na umření, protože Národní úřad zdraví rozhodl, že onemocněli následkem svých nevhodných a škodlivých životních návyků, a nemají proto nárok na veřejnou zdravotní péči. Soukromou léčbu si dovolit nemohli, a tak se Aulikki v roce 1954 vrátila do Finska, aby se o ně starala. Nechápu, proč se vracela. Vždyť by její rodiče zemřeli tak jako tak.
Ale ona se vrátila. Kromě finského měla i švédské občanství, takže když se rozhodla zůstat a pečovat o statek Neulapää, octla se v podivné bublině diplomatické imunity, která jí i nadále zaručovala plná občanská práva. Dokonce směla zaměstnávat pracovníky, a tak si mohla každé léto najmout nějakého mladého maskula z řad studentů zemědělské univerzity.
Na statku Aulikki dokázala vypěstovat dost úrody, aby jí po naplnění vlastní spíže zbylo i na prodej. Brambory a různou zeleninu prodávala jistému statkáři z Teiska, který je spolu se svými jablky a lesními plody prodával dál na tržišti v Tammele. Vyžily jsme z toho tak akorát, Aulikki za nás přece dostávala taky státní příspěvky na děti. K tomu si přes zimu přivydělávala jako švadlena.
Moje nejsilnější vzpomínka na Neulapää je z doby krátce po našem příjezdu. Už jsme si začaly zvykat na nový domov, na příliš světlé noci a na divné zvuky přírody. Hrály jsme si na zahradě, když přišla Aulikki, odvedla nás k bývalé sýpce, a jak jsme se k ní blížily, položila si prst na rty. Gestem nás pobídla, abychom si dřeply a podívaly se dospod. Zalila nás radost, když na nás odtamtud vykouklo několik lesklých, překvapených párů očí. Toulavá kočka porodila pod podlahou sýpky koťata. Aulikki nám pověděla, že ji viděla potloukat se kolem statku, a napadlo ji, že je to dobře, protože se aspoň postará o krtky. Nenadála se ale, že kočka bude mít koťata. Kočce se dařilo držet potomky v tajnosti, dokud koťata neotevřela oči a nezačala se učit chodit. Aulikki si všimla šramotu a tichého mňoukání, které se ozývalo zpod podlahy. Matka kočka byla zrovna pryč, zřejmě na lovu. Jedno z koťat se zvědavě kolébalo naším směrem. Ta zvídavá hebkost, ty neohrabané krůčky, ten maličký ocásek, který se napjatě komíhal jako anténa, ta ouška a očka, která byla téměř příliš velká na tu kulatou hlavičku – celé to měkké a křehké, ale zároveň nebojácně odhodlané stvoření způsobilo, že se mi srdce sevřelo líbeznou bolestí.
Později se mi při pohledu na Tebe vždy vrátila vzpomínka na ten pocit.
Aulikki nám slíbila, že si budeme smět jedno kotě nechat, jenže jen o pár dní později kočka i se svými koťaty zpod sýpky zmizela. Aulikki se domnívala, že samice znervózněla, když jsme její pelech odhalily, a raději celý vrh kamsi přestěhovala.
Když jsem povyrostla, samozřejmě jsem si uvědomila, že se kolem statku pohybovala taky spousta lišek.

Moje další, velmi silná raná vzpomínka se váže k tomu, jak nám téměř ihned po příjezdu do Finska museli určit pohlaví. V mém případě to přišlo s velkým zpožděním, protože ve Španělsku takový předpis samozřejmě neexistoval. Z Národního úřadu zdraví přijeli dva sociální pracovníci a podrobili nás testům.
Nejdřív prozkoumali náš vzhled. Kulaté hlavy, malé nosíky, velké oči, světlé vlasy, všechno se zdálo být jasné. Vyfotili si nás a přešli k testům samotným.
Oběma nám ukazovali dvojice obrázků. Byly na nich například traktor a miminko, květina a letadlo, kladivo a hrnec, a my jsme si měly vybrat ten, který nám byl bližší. Dobře si vzpomínám, jak jsi popadla obrázek miminka a promluvila jsi ještě měkčím a hravějším hlasem než obvykle: „Jé, mimi, jé, jé“, žvatlala jsi. Občas jsi na mě pohlédla, a abych Tě podpořila, taky jsem si vybrala obrázek miminka. „Hezké mimi, hodné mimi,“ žvatlala jsem i já, víc pro Tebe než pro sociální pracovníky. Myslela jsem si, že zkoušky mají ukázat, jestli jsme dobré sestry. Možná se stane něco nemilého, pokud budeme každá příliš jiná, příliš odlišná. Proto jsem chvílemi už předem ukázala na obrázek, o kterém jsem se domnívala, že se Ti bude líbit víc. Tehdy jsem netušila, že to možná o všem rozhodne.
Pak sociální pracovníci vysypali z velké tašky hračky. Viděla jsem mezi nimi červené, leskle lakované hasičské auto, do kterého jsem se zamilovala na první pohled. Dále tam bylo miminko v životní velikosti oblečené do růžového oblečku. Plyšová kočka, vedle které pracovníci položili plechovou lokomotivu. Kostky s čísly a písmeny, lesklé obrázky s flitry, na nich srdíčka a usměvavé novomanželské páry. Krásný dřevěný hasák, roztomilá drobná naběračka ozdobená růžičkami. Čepice průvodčího a zástěra s volánky. Různobarevné obdélníčky, které se daly spojit, když je člověk přitlačil na sebe, pracovník nám ukázal, jak se to dělá. Dalo se z nich postavit úplně cokoliv, hrady, jeřáby i letadla.
Obě jsme si měly vybrat z hraček tu, která se nám nejvíc líbila. Ty ses hned batolila k plyšové kočce, sevřelas ji v náručí – vzpomínku na roztomilé chundelaté tvorečky pod podlahou sýpky jsi určitě ještě měla v živé paměti – a hned ses s kočkou v baculaté ručce rozběhla k panence, které jsi kočku strčila do náručí a celá rozradostněná jsi předváděla, jak se miminku čičinka líbí. Mě okouzlilo hasičské auto a nemohla jsem si pomoct, hned jsem se rozběhla k němu, vzala ho do rukou a začala si ho prohlížet. Vtom jsem si všimla pohledů pracovníků. Jako by se v okolním vzduchu vznášela sotva znatelná vůně pryskyřice, nebo snad kouře, jako požár za lesem kdesi v dálce.
Něco bylo špatně.
Auto udeřilo o zem, jak jsem ho upustila. Dokonce jsem ho lehce odkopla, jako bych si právě uvědomila, že navzdory svojí barvě je to studený a ošklivý předmět. Kouřové aroma se ihned změnilo, teď víc připomínalo rozehřívanou saunu, sušené metličky a borovicové mýdlo. Všimla jsem si, že příjemná vůně, kterou sociální pracovníci vydávali, ještě zesílila, když jsem pohrdla nářadím a dopravními prostředky a místo toho si navlékla zástěru a chopila se naběračky. Několik dřevěných kostek s písmeny jsem uspořádala do kruhu a do něj nasypala barevné obdélníčky. Zamíchala jsem je naběračkou a prohlásila jsem, že vařím kaši. Nabrala jsem obdélníčky do naběračky, odnesla ji k Tobě, přiložila ji ke rtům panence, kterou jsi držela v náručí, a nakázala miminku, aby hezky papalo.
Zahlédla jsem, jak jeden pracovník pohlédl na druhého, a vzduch naplnil kovový pach. Druhý pracovník posbíral všechny panenky, medvídky a ostatní měkké hračky – Tys hlasitě protestovala – a nechal jen hasičské auto, dřevěný hasák, stavebnici a čapku průvodčího.
Ihned jsi věděla, co dělat. Všechno jsi napodobovala jako opička, hned jsi nabrala obdélníčky stavebnice do buclaté pěstičky, nasypala je do čapky a začala je míchat hasákem. Na mě zbylo auto. Mělo skládací žebřík a kola, která se opravdu otáčela. Znovu jsem jej zvedla.
Babička Aulikki tiše zalapala po dechu a já jsem ucítila lehký závan štiplavé vůně citronové šťávy. Sociální pracovníci civěli netrpělivými a chladnými pohledy.
Vtom jsem i já věděla, co mám dělat.
Přitiskla jsem si auto na hruď a kolébala ho. „Hajej, dadej,“ řekla jsem.
Viděla jsem výrazy pracovníků, viděla jsem výraz babičky Aulikki, a vzduch naplnily dvě docela odlišné vůně. Kolem pracovníků se vznášel nasládlý pach téměř přezrálého ovoce, ale babička voněla svěže jako čisté prádlo usušené na slunci.
Tehdy jsem poprvé uslyšela slovo „femižena“. Druhý muž použil výraz „eloj“, ale mysleli tím nás.
Sociální pracovníci už se na nás ani nepodívali, jenom si cosi zapisovali do papírů. Sdělili Aulikki, že budeme potřebovat nová jména, a že zachovají naše iniciály, aby to bylo jednodušší. Určitě si ani nepamatuješ, že Ty ses kdysi jmenovala Mira a já Vera. Od té doby jsme byly Manna a Vanna.
Nová vůně kolem babičky zesílila, jako ten čisticí prostředek na mytí záchodů, ale přikývla, usmála se a souhlasně zamumlala, že nám nová jména krásně sednou.
Sociální pracovníci začali sbírat hračky a já jsem napjatě sledovala, jestli si všimnou malé plechové lokomotivy, která se napůl zatoulala pod jídelní stůl. Všimli si jí, a mně to bylo tak strašně líto, že jsem se lekla, aby si nevšimli ponuré zemité vůně, kterou jsem začala vydávat.
Od té doby na nás Aulikki volala Vanno a Manno. Ještě ten samý večer jsem dvě Tvoje panenky překřtila na Veru a Miru, abych naše skutečná jména aspoň nějakým způsobem zachovala.
Aulikki bylo úplně jedno, jakým způsobem by se měly eloje správně vychovávat – to mi došlo až mnohem později. Když mi bylo sedm a měla jsem jít do školy, babička si zažádala o povolení učit nás doma. Ze statku bylo do nejbližší školy daleko, Aulikki neměla auto a kdyby nám stát musel zařídit odvoz, přišlo by to draho, protože poblíž nebydlely žádné další rodiny s dětmi školního věku. Proto Aulikki získala povolení snadno.
Před příští návštěvou sociálních pracovníků mi Aulikki řekla, abych se z košile a lacláčů převlékla do šatiček a obula si lakýrky. Moje stavebnice, knížky i dřevěný model železnice odnesla do dřevníku a schovala je za hromadu polen. Protože už mi bylo sedm, ani se nesnažila předstírat, že jde o nějakou hru. Posadila mě ke kuchyňskému stolu a pohlédla mi do očí.
Pamatuju si ten rozhovor slovo od slova: „Vanno, musím tě o něco poprosit. Chtěla bych, abys těm strýčkům neprozradila, že umíš číst a psát. Chtěla bych, aby sis s Mannou hezky hrála na rodinu, až přijdou, a abys na ně byla milá a usmívala se. Ve všem Mannu napodobuj.“
„Proč?“
Babička se rozesmála. Hruškové aroma jejího pobavení se smísilo s ustaranou citronovou vůní. „A hlavně se v jejich přítomnosti za žádnou cenu neptej ‚proč‘! Ti strýčkové totiž nemají rádi holčičky, které jsou moc chytré a zvědavé. Pamatuješ si tu pohádku o chytré pastýřce, která byla ve skutečnosti princezna, i když na sobě měla otrhané oblečení?“
„Pamatuju.“
„Představuj si teď, že je to naopak. Že jsi chytrá pastýřka, která je jenom oblečená do načančaných šatů, a chceš všechny přesvědčit, že jsi rozmazlená princezna s prázdnou hlavičkou. Aby nikdo nepoznal, že pod těmi šatičkami jsi statečná pastýřka, která šplhá po stromech a odhání vlky svojí holí.“
To znělo jako napínavá a zábavná hra. Nadšeně jsem přikývla.
„Já vím, že to dovedeš, zlato. Pro tu holčičku v pohádce bylo užitečné, že dokázala být někdy vznešená princezna a jindy zase chytrá pastýřka. Mezi pastýři byla určitě nejschopnější, ale na zámku žádala deset matrací, aby dokázala usnout na hrášku.“

Sociální pracovníci našli dvě blonďaté boubelky v růžových šatičkách. Jedním pohledem přelétli naše krabice s hračkami, chvilku nás sledovali při hře, ve které já hrála mámu a Ty dítě, druhé dítě byla panenka, třetí medvídek a tatínka představoval okrasný polštář, který byl v práci na pohovce. Pracovníci spokojeně přikyvovali a voněli sladce jako marmeláda. Babičce Aulikki dali tlustý štos letáků a sešitků s pokyny pro ranou výchovu elojí.
Jakmile odešli, Aulikki odložila letáčky a sešitky a vytáhla z kapsy klíč. Přešla k široké kredenci, v jejíž horní vitríně stál rodinný sváteční porcelán. Odemkla zámky na spodní skřínce. Byly tam uschované všechny knížky. Aulikki řekla, že si je zase smím vzít a číst si. Ale všechny hračky, které jsem měla nejradši, jsem odteď musela uklízet pod střechu dřevníku a hrát si s nimi jen tehdy, když jsi mě nemohla vidět.
Nejdřív jsem se tomu divila, ale pak jsem porozuměla. „Kdyby se Manna nechtěně před někým prořekla, všem by došlo, že jsem pastýřka v princeznovských šatech.“ Babiččina tvář se roztáhla do úsměvu a oči se jí rozsvítily. „Vanno, ty jsi určitě ta nejchytřejší holka v celém Finsku. A to myslím vážně.“
Její slzy voněly rozehřívanou saunou.
Nechtěla jsem mít tajemství, nechtěla jsem nikoho podvádět. Důvěřovala jsem Aulikki, že ví, co dělá.

Strašlivě mi chybíš.
Tvoje sestra Vanna (Vera)

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Ukázka

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Linda Dejdarová, Euromedia – Odeon, Praha, 2015, 344 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Hodnocení knihy:

70%

Témata článku:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse