Těžko říct, zda se posílání stížností, zlepšováků a jiných návrhů a udání na úřady těší podobnému zájmu, jako tomu bylo před rokem 1989. Spíše ne, nicméně několik takových veteránů papírové korespondence u nás jistě ještě existuje. Autor několika knih aforismů Vladimír Syrovátka (nar. 1938) tuto aktivitu v každém případě dokázal povýšit když ne na umění, tak rozhodně na skvělou zábavu.

Soubor Dadakorespondence je složen z dopisů, které Syrovátka posílal na úřady a firmy a obtěžoval v nich bizarními buď zcela, či částečně smyšlenými zážitky, případně kuriózními dotazy. A také z odpovědí, které následně obdržel, přičemž mnohé z nich mají také svou literární kvalitu – záměrnou i bezděčnou. Některé instituce již Syrovátku zřejmě dobře znají, protože jsou adresátem jeho dopisů opakovaně (pražské planetárium je v knize dvakrát a ředitel pražského pohřebního ústavu Julius Mlčoch odpovídá Syrovátkovi osobně hned třikrát – a dle rozsahu a invence jeho odpovědí je patrné, že se korespondencí se Syrovátkou již sám dobře baví), přičemž jistě ne všechny své dopisy Syrovátka do knihy zařadil.

Některé dopisy představují vynalézavé anekdoty samy o sobě a reakci adresáta vlastně ani nepotřebují („Když jsem chtěl taxikáři zaplatit polovinu požadované částky, protože taxikář se vezl také, vynadal mi a musel jsem zaplatit i za něj“ – na společnost ProfiTaxi. Nebo: „Byl jsem účastníkem maratonského běhu a pořadatel nám až na pátém kilometru oznámil, že se start bude opakovat“ – Asociaci sportu pro všechny). Čtenář se u reakce nanejvýš pobaví zmatením a rozpaky, které zažívali oslovení při psaní převážně slušných a opatrných odpovědí.

Někdy Syrovátka vyprovokuje reakci bouřlivou: když navrhuje zrušit Divadlo Spejbla a Hurvínka, protože oba hlavní hrdinové „jsou negativními vzory pro rodinný život“, obdrží velmi dlouhý a rozhořčený dopis od jeho ředitelky Heleny Štáchové, u níž Syrovátkova provokace možná ventilovala celkovou frustraci z toho, že její produkce je divadelní kritikou (a intelektuály obecně) považována za spíše pokleslou. Naopak ředitelka Historického ústavu Eva Semotanová na dotaz spíše filozofující („Rád bych věděl, jestli vynálezem okenního skla se změnil pohled na svět – zmenšil se rozdíl v chápání toho, co je uvnitř a venku?“) odpovídá velmi seriózně a zevrubně, vykládá okolnostmi vzniku a užívání okenního skla a zabývá se pocitem „uvnitř“ a „vně“ v průběhu lidské historie. A se sochařem Kurtem Gebauerem (jakožto vedoucím Ateliéru sochařství na VŠUP) si Syrovátka dopisuje vyloženě v přátelském duchu: začne stížností na sochu tanečnice u polikliniky, která je „nějakým nedopatřením nainstalována obráceně – v eroticky neslušné poloze nohama nahoru“ a v zájmu „zdraví nejen mého, ale i ostatních“ žádá „o nápravu a otočení sochy do správné polohy, to jest nohama dolů“. Gebauer v odpovědi argumentuje Freudem a pozitivním vyplavením endorfinu při erotickém podnětu, načež Syrovátka v dalším dopise jeho odpověď uzná a obratem mu posílá 100 Kč, které ušetřil na poplatcích, když díky pozitivnímu erotickému působení sochy mohl zrušit další návštěvy u lékaře. A později neváhá kvůli soše opět psát, to když na čas zmizí ze svého místa.

Z některých reakcí je cítit upřímné potěšení z toho, že se někdo vůbec zajímá, a to ještě s dotazy, které sice působí dětinsky, ale zároveň jsou nápadité a inspirativní („Jaká je chůze opilců na planetě s menší přitažlivostí, než je zemská? Je méně vrávoravá a pády méně nebezpečné? Pokud už to někdo vyzkoušel, prosím i o tento údaj“ na Astronomický ústav, jehož ředitel Vladimír Karas odpovídá mimo jiné takto: „Doporučujeme realizovat badatelský projekt systematického dlouhodobého sledování pohybu definovaného vzorku po stanovené trase za aproximativního předpokladu, že vliv gravitace je lineárně ekvivalentní míře efektivní opilosti, přičemž koeficient úměrnosti a jeho statistická chyba budou kvantifikovány měřením“). A například pražské arcibiskupství odpovídá na zdánlivě kacířský požadavek instalování záchodku v kostele („Po několika pivech už nevydržím vyslechnout bohoslužbu až do konce, takže začínám uvažovat o přestoupení na jinou víru – tam, kde záchody mají“) překvapivým – a svým způsobem vítězoslavným – upozorněním na to, že některé moderní kostely v Kobylisích a Kbelích už toaletami vybaveny jsou.

Je otázka, zda je Syrovátkova Dadakorespondence literatura, nebo spíše nějaký druh happeningu; v každém případě jde o mimořádně zábavnou četbu, na jejímž kouzlu se podílejí obě strany korespondence. A navzdory názvu je v ní logiky a zdravého rozumu docela dost, stejně jako smyslu pro humor a nadsázku.