V roce 1929 začala na Západě ekonomická krize, provázená prudkým poklesem cen obilí. Tržby za jeho vývoz do té doby sloužily Sovětskému svazu jako spolehlivý zdroj valut, za něž nakupoval vybavení pro průmyslové podniky. Snížení cen proto vedlo ke snaze za každou cenu zvýšit objem vývozu. Urychlení kolektivizace mělo přinést lepší kontrolu nad zemědělskou produkcí a současně rychle zvýšit výnosy.

Na Ukrajině ji chtěl Stalin završit již koncem roku 1931 nebo počátkem roku následujícího, což znamenalo během několika málo měsíců zcela přeměnit podobu dosavadního zemědělství. Od počátku roku 1930 přicházeli na ukrajinský venkov zvláštní pověřenci s úkolem zakládat kolchozy. Většina z nich však neměla žádnou zkušenost se zemědělským hospodářstvím.

Zrychlení tempa kolektivizace znamenalo faktické vyhlášení války rolníkům. I když se formálně předpokládal dobrovolný vstup do kolchozů, rozhodnutí o tom, kolik je jich třeba vytvořit v té či oné oblasti a kolik do nich má vstoupit osob, vycházelo z předem stanovených plánů. Na členských schůzích jednotlivých vesnic byli místní obyvatelé nuceni odevzdávat své hlasy pod pohrůžkou represí. Pro přijetí rozhodnutí o provedení kolektivizace v konkrétní vesnici přitom stačilo jen malé množství těchto hlasů.

Jedním z vyhlašovaných cílů kolektivizace se stala likvidace „kulaků“. Problém však nastal při definici kulaka. Pod tento termín totiž spadali nejen bohatí sedláci, ale i prostí rolníci, jimž k obdělávání polí sloužila „modernější technika“. V praxi byl nakonec za kulaka považován každý, kdo nechtěl vstoupit do kolchozu. Takto označení obyvatelé byli většinou deportováni do nehostinných končin Sovětského svazu, zejména na Sibiř.

Celý text ukázky v pdf