Kundra, Ondřej: Putinovi agenti: Jak ruští špioni kradou naše tajemství

Kundra, Ondřej
Putinovi agenti: Jak ruští špioni kradou naše tajemství

recenze historie

Některým čtenářům mohou četné pasáže připomenout komunistickou hysterii namířenou proti údajným americkým špionům. Kundra ale pouze střízlivě a navýsost poučeně varuje. Za situace, kdy se český prezident možná stává „loutkou“ Ruska a Číny, je takový varovný hlas nanejvýš potřebný.

„Možná učí vaše děti a potkáváte se s nimi na kávě.“ Střízlivá i varovná kniha novináře Kundry
Ondřej Kundra
: Putinovi agenti: jak ruští špioni kradou naše tajemství. BizBooks, Brno, 2016, 200 s.

Jak ruský agent Robert Rachardžo pronikl mezi nejvyšší generalitu Česka a do společnosti dalších vlivných lidí? Je Rusům vlastní expanzivní politika? Jak se zrodil vůdce Vladimir Putin? Proč se z britsko-amerického miliardáře Williama Browdera stal vášnivý zastánce lidských práv? Kdo si dnes v Rusku říká „novodobá šlechta“? Proč musí mít bývalý vrcholný čečenský politik ochranku i ve Štrasburku? Jak pracují speciálně vyškolení špioni pod falešnou identitou, takzvaní nelegálové? Jak se šíří ruská propaganda v době internetu?

Všemi těmito tématy se zabývá novinář Ondřej Kundra ve své knize Putinovi agenti: jak ruští špioni kradou naše tajemství. V knize vychází z vlastní investigativní práce (za tu mimochodem již dvakrát dostal novinářskou cenu) i z četných knih, které poodkrývají podstatu Putinova režimu a jeho praktiky.

Autor hledá kořeny tématu už v hluboké minulosti, kdy například již Kateřina Veliká prohlašovala, že nemá jinou možnost, jak bránit hranice ruské říše, než je rozšiřovat. Rekapituluje i debaty o tom, proč tak katastrofálně selhala ruská ekonomická transformace v 90. letech, což v očích většiny tamních občanů zdiskreditovalo demokracii i volný trh. Zvláště detailně pak Kundra stopuje cestu Vladimira Putina k moci. Připomíná jeho ranou víru v KGB a v její roli v dějinách, kdy si ji idealizoval jako organizaci shromažďující pod svou střechou „ty nejlepší z nejlepších“ s úkolem střežit velmocenské postavení SSSR, udržovat pořádek v zemi i v jejích satelitech a jako bonus za to mít přístup k výhodám, k nimž se obyčejní sovětští občané nikdy nemohli dostat. Zároveň však nevěřil, že čeka, jak se tajné policii říkalo v prvních letech komunistického režimu, se za Stalina podílela na masových vraždách a dopouštěla se opakovaných brutálních nezákonností.

Putin se přitom o členství v KGB začal ucházet pod vlivem silného emočního zážitku z propagandistického filmu, jehož hlavním hrdinou byl jistý sovětský agent bojující proti nacistickému Německu. Napoprvé ke KGB nebyl přijat, úspěšný vstup se odehrál až o několik let později, když si ho organizace vyhlédla sama. Kundra sleduje Putinovo počínání v bývalé NDR, kde pomocí lži obelstil po pádu berlínské zdi dav, který se chtěl dostat do budovy KGB v Drážďanech. Tehdy prý hrozilo, že lidé vtrhnou dovnitř a zmocní se pro Rusy důležitých dokumentů, Putin před ně ale vystoupil, představil se jim jako tlumočník a namluvil jim, že budova je jen obyčejné kulturní centrum.

Následoval politický vzestup v Petrohradu. S jeho tamním působením byl ovšem spojen i jistý skandál. Byl prý odpovědný za jistou nepříjemnou věc: potraviny, které objednal pro Petrohrad (zoufale trpící rozpadem ruského trhu) výměnou za nerostné suroviny, nedorazily. Městská pokladna přišla zhruba o devadesát milionů dolarů a Putinovi hrozilo vězení. Složitá aféra nebyla nikdy vyjasněna. Jisté je, že Putina tehdy zachránilo několik lidí, které později, když se stal prezidentem, postavil vedle kolegů z KGB na důležité mocenské posty a oni dodnes tvoří nejužší okruh jeho důvěrníků. Jedním z nich byl Dmitrij Medveděv, který jako mladý právník sepsal Putinovu obhajobu. Putin přitom podle názoru odborníků mohl být stejně tak obětí tohoto podvodu jako jeho přímý účastník, každopádně se tehdy naučil, že „přežijí jen ti, kdo stojí výše než zákon“. Když se pak stal prezidentem, bylo to po Juriji Andropovovi „podruhé v historii Sovětského svazu a následně Ruska, kdy do jeho čela dosedl mnohaletý agent KGB a špiony pozval do centra kremelské moci přímo hlavním vchodem“. Ze své domovské organizace si odnesl umění „práce s lidmi“, což znamenalo studovat psychologii protivníka (či budoucího kolegy), hledat jeho slabá místa a využívat je.

Co je z tohoto hlediska „slabinou“ Česka a Západu? To, čeho si současně i vážíme a ceníme: svoboda projevu, liberální režim, otevřená společnost. Díky tomu se u nás i v jiných evropských zemích mohou pohybovat ruští agenti vybavení „v podstatě nekonečnými prostředky na svoji činnost“. Jejich cílem je „podkopat zdejší stále se usazující a vratkou demokracii, vnést do ní chaos, oslabit její zakořeňování do obranných a politických struktur Západu a zmocnit se našich tajemství“. Osudy některých z nich se autor na základě kusých informací snaží poskládat dohromady, jsou to však obrazy dost torzovité. Mnohem sdílnější pak autor je při popisování řady proruských webů, které u nás vedou prokremelskou kampaň, snažící se zmanipulovat veřejné mínění.

Představy V. Putina o současném Západě jsou podle Kundry poněkud zkreslené. Je totiž přesvědčen, že Západ se neustále snaží Rusko ponížit a oslabit; na jednání se západními politiky si údajně nosí kartičky se seznamy křivd, kterými se Západ na jeho zemi provinil. I když jím placení novináři hojně využívají možnost volného šíření zavádějících či zcela absurdních informací, jejichž cílem je vytvářet chaos, vnímá Putin články v (ostatních) západních médiích jako vzkazy tamních politiků a nedokáže připustit, že média někde pod kontrolou tam vládnoucích politiků nejsou.

Autor dokumentuje výzvědnou – a další podvratnou – činnost Rusů i v jiných státech EU: únos estonského špiona či infiltraci ruských agentů do struktur Evropské komise. Ta má za následek, že bruselští úředníci mají často při jednání s oficiálními představiteli moskevské vlády pocit, že jejich protějšek dopředu podrobně zná jejich vyjednávací pozici i utajované spory mezi jednotlivými členskými státy. S ruskými agenty coby prodlouženou Putinovou rukou se ovšem podle autora může setkat každý: „Pohybují se v řadových profesích kolem nás a jejich život navenek ničím nápadným nevybočuje. Dost možná učí vaše děti na vysokých školách, potkáváte se s nimi na kávě nebo pracují v řadových profesích. Většinou vystupují mile a nikdy byste neřekli, jaká je jejich skutečná identita.“ Někomu mohou takové řádky připomenout komunistickou hysterii namířenou proti údajným americkým špionům (a jejich spojencům, mandelinkám bramborovým) zvláště z 50. let minulého století. Kundra ale rozhodně nevolá po bojkotu ruských umělců či pronásledování ruskojazyčných maminek na dětských hřištích ani nevyzývá k pogromům na ruské studenty. Jen střízlivě a navýsost poučeně varuje a nabádá třeba k opatrnosti v tom, z jakých zdrojů lidé čerpají informace. Za situace, kdy český prezident otevřeně deklaruje, že Česká republika již nebude loutkou Spojených států amerických a Evropské unie, přičemž se ve skutečnosti možná sám stává loutkou Ruska a Číny, je takový varovný hlas nanejvýš potřebný.

Na podobné téma:

Dopisy z Ruska: Rusko v roce 1839 Rusko: Prokletí impéria

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 40 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.