Cieslar, Jiří: Matouš: deník z let 2003-2006

Cieslar, Jiří
Matouš: deník z let 2003-2006

recenze kultura

Autora je možné odsoudit coby člověka utíkajícího před svými závazky do prázdné hry se slovy. Ale zrovna tak je možné v knize najít svědectví o jeho heroickém zápasu s vlastní chorobou. Případně na deníku můžeme ocenit pohled do kuchyně uznávaného kritika, který psal recenze na filmy, aniž je vůbec viděl, a který se v soukromí vyjadřoval zdaleka ne tak vzletně jako ve svých esejích.

Uzemněný Jiří Cieslar. Kontroverzní deník slavného kritika
Jiří Cieslar: Matouš: deník z let 2003–2006. Torst, Praha, 2015, 513 s.

„Deník jako dobrý hrob poskytuje přístřeší. Jeho bílé stránky jsou místem spočinutí. Deník se však také může proměnit v past. Autor se v něm pozvolna ztrácí – cítí, že do něho smetá jako do hrobu popel slov, která mohl určitým povědět určitým lidem – zatímco se od nich odtáhl a zahrabal se do sebe. V deníku, jenž se proměnil v takový ‚špatný hrob‘, se mohou donekonečna omílat stále stejné postřehy, jako v kafemlejnku.“ Těmito slovy charakterizoval filmový kritik, redaktor, esejista a pedagog Jiří Cieslar (1951–2006) žánr deníku. Pocházejí z knihy Hlas deníku z roku 2002; autor v ní psal o „průkopnících deníkové vnímavosti“ od Goetha po Ionesca a právem o ní bylo řečeno, že patří k tomu nejlepšímu, co v české esejistice vzniklo. Už v oné době ovšem Cieslar nejen kriticky rozebíral deníkové texty ostatních, ale vedl si i svůj vlastní, nejprve psaný ručně, od roku 2003 pak na počítači. Zapisoval si jej až do své sebevraždy. Právě poslední tři roky jeho života, před závěrečným skokem z okna, zachycuje kniha Matouš: deník z let 2003–2006, která vyšla přesně deset let po autorově smrti. Obsahuje přitom obě polohy deníkového žánru, které Cieslar na obecné rovině pojmenoval.

Jelikož byla publikována před několika měsíci, stihla již dát námět řadě televizních i rozhlasových debat, stejně jako množství recenzí. Tyto ohlasy byly velmi různé: Marta Švagrová litovala, že byl deník vůbec vydán, a cítila se jím být velmi zklamaná, protože při něm nezažila takové intelektuální dobrodružství, jaké čekala. Josef Chuchma zase připomněl Cieslarův výrok o tom, že „každý, kdo píše a vážně a soustavně deník, myslí na jeho publikování“. Jenže, ptal se Chuchma, „vztahuje se to i na fragmenty vylité do stroje ve stavu polopříčetnosti? Pochybuji, nevím určitě.“ Jan Lukeš se svěřil s tím, že byl z četby textu popuzen, protože v něm vyvolávala silně nesouhlasnou reakci: „To snad není možný, aby někdo takto zacházel se svým životem.“ Hrdinu knihy, otce pěti dětí, popsal jako sexuálního štvance, který „lítá od jedný ženský ke druhý“ a chová se neeticky ke své rodině. Petr Fischer zase ve svém článku reagoval na Kamila Filu, který po Cieslarově smrti cítil potřebu jistého generačního distancování se od jeho typu psaní, což je podle mne snaha pochopitelná a v jistých mezích legitimní. Při této příležitosti si Fischer s Filou rázně vyřizuje účty, když vyjadřuje přání, abychom „v proudu nových přechytralých, úderných a vtipných textů rozzlobených mladých mužů typu Fily neztratili tuto tišinu psaní, v níž nic nejiskří, nestřílí a nekřičí, kde se naopak vše potichu shromažďuje, usebírá, a přece se tu neustále něco intenzivního rodí a děje“.

O Matoušovi již bylo napsáno mnohé, takže nejprve stručná rekapitulace. Autor čtenáře zavádí do zákulisí fungování Literárních novin a A2, komentuje aktuální události, výroky či úmrtí slavných osobností, přečtené knihy i viděné filmy či jiné pořady – překvapivě pochvalně například reality show VyVolení. V neposlední řadě pak řeší svoje četné milostné vztahy, přičemž jména protagonistů a protagonistek jsou místy šifrována, jinde je ale Cieslar uvádí celá. A nejde ovšem o charakteristiky vždy lichotivé: (pravděpodobně) manželku líčí jako „kněžku zatuhlosti, neměny“, jiná dívka se podle něj rovnou „ukázala být kravkou“. Název knihy pochází od křestního jména autorova psychoterapeuta Matouše Řezníčka, který během děje vážně onemocní a nakonec umírá na rakovinu, což mohlo přispět k autorovu dobrovolnému odchodu. Na Cieslara měl terapeut jednoznačně pozitivní vliv v tom, že mu zakázal požívat alkohol, v jiných aspektech byly jeho rady sporné. Autor se u Řezníčka léčil se svojí bipolární poruchou, která je více známá pod starším termínem maniodepresivní psychóza. Tu se Cieslar snaží uchopit tvořivě: ne jako poruchu, ale jako zvláštní prožitek „extrémní polarity“. Některé zápisky mají charakter manického psaní bez vnitřní kontroly, další jsou kusé a skoro nesrozumitelné, jiné zase ukazují schopnosti i hloubku zkušeného esejisty. Je otázka, jestli kniha obsahuje ucelený příběh a jestli zaznamenává nějaký autorův vývoj. To v Respektu naznačila Magdaléna Platzová: „Jsme svědky výbuchu životní energie, který vrcholí fyzickým sblížením s milovanou, ale vdanou ženou. (O tom se ovšem dočteme až zpětně, kdy už křivka radosti nezadržitelně klesá: ‚Člověk by měl zapisovat štěstí ve chvíli, kdy ještě trvá, ale já si ho v tu chvíli nechci kazit škrábáním.‘) Vztah je pro Jiřího duševní vývoj určující, znamená si, že je to poprvé, kdy v lásce ‚vyšel ze sebe‘. Otvírají se v něm i netušené zdroje sexuální energie. Jeho popisy svádění – od známých po krásné prodavačky – jsou až humorné hlavně tím, jak sám sebe vždy v pravý okamžik shodí. Forma knihy je do jisté míry cyklická, daná střídáním období vznětů a depresí. Za tím vším však probíhá lehce vzestupná křivka práce na sobě. Cieslar nahlíží do určujícího vztahu s matkou, zabývá se každým ze svých pěti dětí, rovná vztahy s bývalými milenkami. ‚Rozšiřování hranic ega‘ jej nutí přehodnocovat názory na lidi, ale i filmy a knihy.“

Kdo chce, může snad takovou křivku z obsáhlého textu rekonstruovat, podle mne jde ale o hodnocení příliš optimistické. Spíše jsme svědky stále nových autorových předsevzetí a deklarací toho, že právě začala nová etapa jeho života, které ale – s výjimkou závazku abstinence – vyznívají naprázdno a působí spíše jako planá verbální cvičení. (Nebo, jak říká Chuchma, „protagonista si stanovuje tolik úkolů, tolik výzev, že je zřejmé, že jim prakticky nemůže dostát, a tím, jak ony výzvy neustále opakuje a variuje, je rovněž jasné, že se mu to nedaří, že se motá v kruhu, že jej svazuje a dusí zacyklení“.)

Pokud se autor okřikuje: „Nerozumuj tolik, nepárej se v sobě“, právě to současně celou dobu dělá. Ostatně svou vnitřní rozpolcenost mnohokrát vědomě reflektuje: „Toužíš po přijetí a zároveň tím pohrdáš.“ Pokud nějaký svůj vnitřní závazek dodržuje, tak je to sledování „pravdy těla“ spojené s uzemňováním: „Dnes prvně bosý na Výtoň. Radost poznávat podklady!! Chodidlem, dolní kůží. A k tomu se přidávají ruce, dlaně. I dny smíření se zemí, třeba obdiv k fecatio! Rehabilitovat jinou podobu meditace země – utírat nádobí, což je opět dotek s něčím, z čeho bereme potravu.“ Jistý recenzent již upozornil na to, že i v autorově předchozím díle hrála tělesnost zásadní roli: „[U] kinematografických děl Cieslar dokázal zachytit a interpretovat gesta, výrazy, pohyby postav s plastičností, která je v českém psaní o filmu jedinečná.“ Lidské fysis se autor věnuje i ve zmíněném Hlasu deníku, v němž třeba o prvním prezidentovi napsal, že „to fyzické z Masaryka má pořád svou cenu. Vždy mě těší vidět v televizních retro-šotech pružný krok štíhlého TGM, jeho aristokratický zjev a švih.“ V Cieslarově vlastním deníku pak zaujímá významné místo zvláště ve spojení s erotikou. Někdy se přitom dostává do značně neplatonických poloh, které by čtenář u aristokrata možná nečekal, třeba když souhlasně cituje cizí výrok: „Mě už serou ženský, co se pak nechtějí jít se mnou milovat.“ Popis všední skutečnosti se mu někdy mění až v jakousi panerotickou vizi: „Semenem vody pokropena dlažba, lížou ji boty spěchajících prodavaček.“ A k popisu úspěšného dne sahá Cieslar po přirovnání s koitem: „Erupce událostí vyvrcholila jak ta nejpůvabnější soulož s vděčnou, hezkou a zajímavou ženou, jež nezná skoro žádné zábrany.“ I jeho psychoterapie přitom má podle Řezníčka směřovat jak k urovnání vztahu s matkou, tak k osvobození k tvorbě „a k dalším babám“. Ostatně tvorba a ženy u něj silně souvisí: Hlas deníku mimo jiné autor označuje za svůj „svádivý amulet“ k získání (další) milenky.

Kniha zachycuje i autorovo celkové duchovní hledání, v jehož rámci poněkud chaoticky kolísal mezi Tomášem Halíkem na straně jedné a Carlosem Castanedou – i ještě pochybnějšími původci esoterických tiskovin – na straně druhé. Významné pro něj bylo až zoufalé hledání autority, snad i jakéhosi duchovního otce. (Spekulace o Cieslarově biologickém otci se na veřejnosti objevily nedávno: podle jeho dcery Olgy se k otcovství přihlásil jakýsi neznámý muž v tramvaji.) Kromě zmíněného psychoterapeuta byl jednou z nejvýznamnějších takovýchto figur Pavel Tigrid, jehož vlastní sebevražda Cieslarovi imponovala a snad jej i inspirovala. Jestliže přitom Řezníček Cieslarovi v úvodu říká, že je díky svému vnitřnímu bohatství „Terezou z Ávily“, ke konci sám Cieslar – pro někoho jistě svatokrádežně – dospívá k biblickému výroku „Jsem, který jsem“.

Autor často tematizuje samotné psaní: „Žiju, jen když píšu. Když mi nejde psaní, zbývám si sám. Teď toho zbyde, co by se tak za nehet vešlo.“ Psaní je pro něj posledním zřetelným prostorem, „ostrovem bytí“, kde je sám sebou. Současně se pro něj stává i jakýmsi prokletím: společně s Marcelem Reichem-Ranickým si stěžuje na „monologickou existenci“ literáta, u něhož se stereotypně opakoval cyklus „po čtení následovalo psaní, po psaní následovalo čtení“. Výsledný produkt tohoto Cieslarova snažení působí rozporuplně. Snadno by v něm někdo mohl hledat údajné důkazy pro „mělkost“ intelektuála žijícího v prostředí pražské kavárny, člověka utíkajícího před svými závazky do krásné, leč prázdné hry se slovy. Ale zrovna tak – a s větším oprávněním – je možné v publikaci najít svědectví o heroickém zápasu vážně nemocného člověka s vlastní chorobou, jíž nakonec podlehl, leč nikoli bez boje. (Bez tohoto deníku by možná hrdinův život i onen zápas skončil mnohem dříve.) Cieslarův text sice nedosahuje kvalit většiny deníků, o kterých sám psal, pokud u textu takového specifického charakteru chceme vůbec o něčem takovém uvažovat. Můžeme na něm ale ocenit poodkrytí pracovní „kuchyně“ uznávaného a oceňovaného kritika, který psal i recenze na filmy, které vůbec neviděl, a který se v soukromí vyjadřoval zdaleka ne tak vzletně jako ve svých esejích. Jejich sílu a hloubku to nijak neumenšuje, naopak to může povzbudit touhu se k nim vracet. Jejich autora to ale v očích obyčejného čtenáře zlidšťuje, vrací z piedestalu na zem, „uzemňuje“, jak by sám řekl.

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 20 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

hodnocení knihy

60%autor článku   71%čtenáři

zhlédnuto 2171x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce