Saunders, George: Desátého prosince

Saunders, George
Desátého prosince

recenze beletrie zahraniční

Povídková sbírka Desátého prosince jednoho z nejuznávanějších amerických povídkářů George Saunderse se vyznačuje experimentátorstvím v duchu postmoderny a ukazuje Ameriku jako zemi loserů a lidských trosek.

A desátého dne stvořil Bůh peklo s názvem Spojené státy americké
George Saunders: Desátého prosince. Povídky. Přel. Petr Eliáš, Plus, Praha, 2015, 235 s.

Sbírka povídek Desátého prosince vychází bezmála dvacet let poté, co se americký povídkář George Saunders představil českému publiku sbírkou Památník války Severu proti Jihu v časech hlubokého úpadku. Ačkoliv v mezičase vydal knižně pouze jednu další sbírku, patří dnes mezi nejuznávanější americké autory této prozaické formy. Povídky píše pro The New Yorker, Esquire, Harper’s nebo GQ. Prestižní The New York Times Book Review zařadil v roce 2013 Desátého prosince mezi deset nejlepších knih roku.

Kdyby nebylo absurdní přiřadit k jakémukoliv postmodernímu autorovi označení typický, zasloužil by si jej díky hýřivým experimentům s technikou právě Saunders. Povídky se nevyznačují stejným rozsahem ani narativním postupem, spojuje je však hra s hyperrealitou, do krajnosti dovedenou subjektivitou a existenciální tísní ukrytou za mizérií lidského života. Autor se vyžívá v kombinování prvků deníkové formy, reklamy, science fiction nebo korporátních oběžníků. Texty se hemží slangem nejnižších vrstev společnosti, neologismy a odkazy na populární kulturu. Vstřebat a zpracovat všechnu tuto postmoderní „omáčku“ zabere asi stejné množství času jako prokousat se stovkami stránek popisů Vojny a míru. Co se však skrývá za všemi oněmi vulgarismy, chemicky vyvolanými sebevraždami a šílenstvím pedofilů, unášejících z bezpečí dětského světa malé holčičky? Dle kritiků i Saunderse samotného kritika americké společnosti, jejích hodnot a zmařených snů.

Jeden z vrcholů sbírky lze nalézt hned na jejím začátku. Vítězné kolečko přepíná mezi proudem vědomí tří protagonistů – čtrnáctileté sebestředné holky, která si mezi baletními pukrlaty konstruuje představy o galantním lovci, který smekne čepici a klekne si před ní na koleno, stejně starého neurotického kluka od vedle, co v sobě objeví odvahu, kterou pravděpodobně odkoukal z akční střílečky nebo počítačové hry, a pedofilního psychopata, který se chystá k útoku. Přísné sledování proudu vědomí jednotlivých postav dovádí hrůzu scény k dokonalosti. Stejně jako v poslední povídce Desátého prosince, podle níž dostala název i celá sbírka, Saunders podniká výpravy do hlav svých protagonistů, dětí i dospělých, a ukazuje, jak fatálně se mohou střetnout vnitřní vesmíry dvou a více lidí. Přesto se činy pramenící ve zcela rozličných motivacích a sobeckostí poháněných úvahách mohou čas od času prolnout v pozitivním slova smyslu. Vítězné kolečko spolu s Desátým prosincem tvoří v tomto ohledu bohužel výjimku.

Většina Saundersových povídek je situovaná na maloměstech či na předměstích, kde si ubohé bungalovy a domky z papíru podávají ruku s ještě ubožejšími dvorky, na kterých občas přistane nábytek zabavený v exekucích. Saundersovi hrdinové neoplývají bystrostí ani ostrovtipem, jejich komentáře jsou banální, pudy primitivní, přesto se všichni perou se svým údělem nejlíp, jak dovedou. Al Roosten se pachtí v zaprášeném železářství, aby tak tak uživil svou sestru a její dva syny. Účastní se dokonce jakési podivné charitativní dražby, kde se má ve spodním prádle postavit místnímu zbohatlíkovi Donfreymu. V hlavě se mu perou pocity závisti, opovržení, poníženosti, zloby i dobroty. Obdobně je na tom i válečný veterán Michael, který se v povídce Doma vrací do rodného města. Na každém kroku ho provází fráze „Díky za vaši službu vlasti“, avšak vlastní sestra ani bývalá žena si jej nepustí přes práh. Službou ve válce, která funguje jako zaklínadlo, se před šerifem ohání i Michaelova primitivní matka. Vojákovy agresivní ataky, způsobené posttraumatickým syndromem, tak nakonec působí jako jedna z nejméně komplikovaných problematik, které povídka zpracovává. Zánik rodiny jako základní stabilizační jednotky společnosti působí daleko děsivěji.

Zatímco povídky Al Roosten, Doma nebo Štěně se dají označit za realistické skeče ze života loserů a lidských trosek, George Saunders je schopný všeobjímající hnus a beznaděj ještě okořenit prvky science fiction. Pokud se vám tedy doteď zdálo, že Desátého prosince byste mohli zvládnout číst před spaním, Útěk z Pavoučí hlavy vás vyvede z omylu. Děj povídky se odehrává v jakémsi vědeckém testovacím středisku, kde místo pokusných myší používají odsouzené vězně. Zvrácené sociální experimenty vědci provádějí podáváním chemických látek. Po sérii mnohonásobných pohlavních styků mezi několika lidmi neváhají kvůli zajištění relevance výzkumu iniciovat ani sebevraždy. Kritici pějící chválu na George Saunderse často mluví o lidskosti, která z autorových povídek doslova sálá. Saunders sám přiznává, že poté co se pokoušel zachycovat příběhy inspirované svým vlastním životem a nebyl spokojen s jejich intenzitou, chtěl ve své další tvorbě udržet čtenářovu pozornost za každou cenu. Sečteno a podtrženo, pokud nacházíte „lidskost“ v tom, když si někdo rozráží hlavu o roh stolu, budete Saunderse milovat. A pokud to bude právě tento výjev z Útěku z Pavoučí hlavy, který vám zůstane v hlavě po dočtení Desátého prosince, je Saunders ve svém snažení asi opravdu úspěšný.

Myšlenka, kterou se Saunders snaží do každé ze svých povídek propašovat, v podstatě na lidskosti postavená je. Vězeň se rozhodne pustit si do žil chemickou látku, která jej téměř jistě přivede k sebevraždě, místo toho, aby se díval, jak stejným způsobem zemře dívka ve vedlejší kukani. Otec tří dětí je ochoten utratit všechny peníze, aby se jeho dcera necítila vedle bohaté kamarádky méněcenná. Žena nechá přebytečné štěně umřít hladem v kukuřičném poli, jen aby se zbavila jednoho z mnoha problémů svého života, přičemž s postiženým synem uvázaným na dvorku by to nebylo tak lehké. Nejsou však časté injekce brutality, necitlivosti a všeobecného zmaru příliš levným povzbuzovadlem? Lidskost má mnoho tváří a autor si vybírá jen ty s děsivými grimasami. Urputná snaha předvést, jak hluboké mohou být propasti lidské duše, působí často nepřirozeně.

„Pane jo, děti to mají dneska národopisné, pomyslela si Marie, haha (ta špína, plesnivina, akvárium, v němž je místo vody jediný svazek encyklopedie, na poličce hrnec na těstoviny a z něj poněkud nepochopitelně trčí nafukovací cukrkandl), a někoho by to možná znechutilo (konkrétně třeba rezervní pneumatika na stole v jídelně nebo zasmušilá fena, pravděpodobná původkyně zmíněných nečistot, co si zálibně tře zadek o hromadu prádla v koutě, hezky vsedě s rozcapenýma nohama a s debilním labužnickým výrazem), ale Marie si uvědomila…, že to všechno je vlastně jen strašlivě smutné.“ A smutná je i současná Amerika viděná očima George Saunderse, plná materiální tísně, emočně deprivovaných jedinců a vybíjení si nepřízně osudu na druhých. Autorovi těchto tíživých pohlednic se rozhodně nedá upřít talent. Aby se však stal opravdovým kronikářem své doby, měl by zvolnit na poli hyperbol a občas se „snížit“ k zachycení života obyčejného člověka, který nepřivazuje své postižené děti ke stromu, nepáchá sebevraždy ani se nechystá znásilnit malou holku.

© Johana Kudrnová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 6 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

60%autor článku   57%čtenáři

zhlédnuto 1331x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce