Opelík, Jiří: Uklizený stůl: Moje druhá knížka o Karlu Čapkovi a opět s jedním přívažkem o Josefovi

Opelík, Jiří
Uklizený stůl: Moje druhá knížka o Karlu Čapkovi a opět s jedním přívažkem o Josefovi

ukázka literární věda

Mnohonásobný vrah Kugler je po své smrti povolán před boží soud, ale trest mu kupodivu nevyměřuje Bůh, nýbrž lidé na nebi, bývalí soudcové. Opět tu vládne idea dělby práce mezi člověkem a Bohem, jejich role jsou vymezeny. Co se trestu týče, patří člověk člověku – člověk zasluhuje jen lidské spravedlnosti. Bohu je ponechána pouze úloha svědka, protože všecko ví – jakožto vševědoucí nemůže soudit.

Rukopis 2010
Jiří Opelík: Uklizený stůl aneb Moje druhá knížka o Karlu Čapkovi: a opět s jedním přívažkem o Josefovi. Torst, Praha, 2016, 213 s.

Mnohonásobný vrah Kugler je po své smrti povolán před boží soud, ale trest mu kupodivu nevyměřuje Bůh, nýbrž lidé na nebi, bývalí soudcové. Opět tu vládne idea dělby práce mezi člověkem a Bohem, jejich role jsou vymezeny. Co se trestu týče, patří člověk člověku – člověk zasluhuje jen lidské spravedlnosti. Bohu je ponechána pouze úloha svědka, protože všecko ví – jakožto vševědoucí nemůže soudit. Čapek tak rozehrává originální paradox. Na jedné straně se tu Bohu proti člověku něčeho nedostává, totiž privilegia trestat; ale na druhé straně má Bůh nad člověkem vrch v tom, že dokáže rozumět, a rozumět je víc než soudit – též proto, že jedině rozumění je předpokladem pro odpuštění. Jak praví Čapkův četník v jiné z Povídek z jedné kapsy (Zločin na poště, Lidové noviny 19. 8. 1928): „Je-li nějaký vševědoucí a všemohoucí Bůh, to já nevím; a kdyby byl, tak nám to není nic platno; ale já vám řeknu, musí bejt Někdo nejvýš spravedlivý. To zas jo, pane. My můžeme jenom trestat; ale musí bejt někdo, kdo by odpouštěl. Já vám řeknu, ta pravá a nejvyšší spravedlnost je něco tak divného jako láska.“ Z toho pak plyne, že člověk, který dovede odpouštět, je vlastně obdařen božskou schopností.

U Karla Čapka to tedy od rozhraní desátých a dvacátých let už bez náboženství a Boha nešlo, jakkoliv on sám žádné církevní náboženství nevyznával a ani víra v Boha mu, jak už jsme – i od něho samého – slyšeli, nebyla dána. Nyní se však už obešel bez jejich negace a mohl je naopak přijmout do svého spisovatelského života, pokud dobře sloužily člověku. Ve své lásce k životu nebyl biologický vitalista, měl své „nad“, svou transcendentálu: mravní řád klenoucí se nad lidmi. K popisu jeho vyjevování pak používal toho, co tu fungovalo už věky, čemu byli lidé uvyklí a čemu rozuměli: symboliky, forem a terminologie, jež vytvořilo křesťanství. Pokud Čapek mluvil jako spisovatel – a to, zdá se, považoval za svou dominantní existenci –, nebál se, převtělen do desítek osudů, do svého systému integrovat figury a obrazy tradičního náboženství vyznávaného svými krajany: aby byl i v rámci svého antropocentrismu schopen docílit posvátnosti života a božských rysů člověka. To už bylo něco opravdu jiného nežli běžné nepříznakové užívání křesťanských – stejně jako antických! – motivů, pojmenování, citátů apod., jež byly toliko výronem jeho vzdělání.

Celý text ukázky v pdf

 

© Jiří Opelík
na iLiteratura.cz se souhlasem nakladatelství Torst

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.